Bylo to ještě horší, seděl jsem na posteli a obličej si schoval do dlaní, nechtěl jsem si to přiznat, snažil jsem se stále obelhávat sám sebe, že je mi to jedno, že se mě to absolutně netýká, ale čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší a já padal...
„Nechci do školy." Zaúpěl jsem Xiuminovi u ucha a složil mu svou hlavu do klína. „Ale Lu. Je to náš poslední rok. Užijeme si to a pak už budeme jen spolu."Tiše mě utěšoval a hladil ve vlasech, bylo mi takhle dobře. Není to dlouho, co mi Xiu odhalil své city, z počátku jsem si tím nebyl jistý, ale teď jsem relativně šťastný. Je to mé malé sluníčko, které mě zahrnuje láskou a letmými polibky. „Nad čím přemýšlíš, Lu?" Usmíval se na mě mile a začal mě hladit po tváři. „Chci kissu." Zavrněl jsem a čekal na jeho rty. Mé ruce sjeli po jeho krku, o který jsem se zapřel a vyčkával. Netrvalo to dlouho a naše rty byly spojeny. Při našem dlouhém polibku se zastavil čas a já žil pro tuhle chvíli. Pro chvíli, kdy jsme jen spolu a nic nás nemůže ohrozit. „Miluju tě, Lu." Zašeptal mi Xiu do polibku a já enormně zčervenal. „I já tebe." Zakňučel jsem a schoval hlavu v jeho hrudi, načež se Xiu zasmál a objal mě. „Nezajdeme na zmrzlinu? Mám na ni chuť." Prohlásil jsem odhodlaně, vyskočil z gauče a snažil se zvednouti Xiumina. Neúspěšně. „Mě se nechce." Udělal jsem na něj psí oči, a když ani to nepomohlo, rozloučil jsem se s ním a vydal se za zmrzlinou sám. Natěšeně jsem na mou pistáciovou zmrzlinu kráčel po ulici a matně doufal, že potkám v cukrárně i své spolužáky, kterých se již nemůžu dočkat. Celé prázdniny jsme se neviděli. Byl jsem stále s Xiuminem, vlastně od doby, co jsme se dali dohromady trávím čas jenom s ním. Zanedbával jsem je.
Štěstí se na mě zřejmě usmálo,protože jakmile jsem vešel, spatřil jsem spolužáky, jak hodují u stolu. Rozhodl jsem se za nimi dojít. „Panebože ahoj Lu, dlouho jsme se neviděli." Objali mě hromadně a pozvali mě ke stolu.„Xiumin s tebou není?" Divili se. Usmál jsem se. „Ne, je až moc líný." Všichni chápavě a možná i pobaveně přikývli.Čím víc se naše konverzace prohlubovala, tím víc můj plán,dát si jeden kopeček zmrzliny a jít zpátky selhával. Nevadilo mi to, ale Xiuminovi zřejmě ano. Při kontrole mého telefonu jsem zjistil, že mi čtyřikrát volal. „Haló? Xiu?" Zavolal jsem mu zpět. „Luhane, kde seš." Zněl trochu naštvaně. „V cukrárně,potkal jsem tady Taa a spol." Vysvětloval jsem a viděl na Taovi mírné zneklidnění. My tři jsme byli vždy nejlepší kamarádi,to se ale změnilo, když jsme si s Xiuminem začali. Tao se začal stýkat s jinými a nechával nám soukromí, chybí mi doba, kdy jsme spolu trávili tolik času. „Vrať se domů." Naléhal Xiu.„Chci být s nimi." Vzdoroval jsem. „Zítra začíná škola,uvidíte se ve třídě, teď pojď domů." Nenechal se odbýt.Tohle jsem na něm neměl rád. Byl tak žárlivý, i když neměl důvod. Rozhodl jsem se ho tedy více neprovokovat a mířil jsem domů.
„Lu?" Ozvalo se z obýváku jen co jsem otevřel dveře. Neodpovídal jsem, byl jsem naštvaný. Prošel jsem přes obývák do kuchyně, abych ho mohl ignorovat. „Ale notak, Lu. Měl jsem strach." Přiblížil se ke mně. „Byl jsem jen s Taem, nebylo čeho se bát." Zamumlal jsem a ruce překřížil na hrudi. „Ale notak, nebuď naštvaný." Přistoupil a začal si hrát s mými tvářemi. Netrvalo dlouho a začal jsem se smát.Věděl, jak na mě.
Večer jsme zakončili filmem, který mě zřejmě nenadchl tak, jako Xiumina a usnul jsem u něj. Probral jsem se až mě Xiu přenášel do postele. „Dobrou, Lu." Popřál mi a usínal spokojeně v mém náručí, zatímco já stále přemýšlel nad zítřkem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
