Bylo to ještě horší, seděl jsem na posteli a obličej si schoval do dlaní, nechtěl jsem si to přiznat, snažil jsem se stále obelhávat sám sebe, že je mi to jedno, že se mě to absolutně netýká, ale čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší a já padal...
"Co tady děláš?" vydechl jsem poraženě a namířil si svoji cestu zpět do ložnice. "Mohla bych se tě zeptat na to samé." spustila ironicky. "A co to máš na zádech? Ty ses popral?" Ušklíbl jsem se na Luhana, který tam jen rozpačitě postával. "D-dobré ráno, paní Oh." Všiml jsem si, jak se mámin pohled soustředil na Luhanův krk a potom zpět na šrámy na mých zádech. Rukou se snažila zakrýt svůj úsměv. "Snad jsem vás znovu nevyrušila?" provokativně nás probodla pohledy. Lu stále jen stál v koutě, celý rudý a bez jediného slova kmital pohledem všude možně. "Jen jsem se přišla zeptat Luhana jestli neví, co s tebou je. Zase jsi nepřišel domů." vyčetla mi. "Nepočítal jsem s tím, že tu zůstanu přes noc." zakroutil jsem hlavou a zamračil se. "Dobře, tak já už půjdu, omlouvám se Lu, že jsem tě znovu obtěžovala." Usmála se a jako zdvořilost se lehce uklonila. "Ale to ne! Přijďte kdykoliv budete chtít, paní Oh, moc rád vás uvidím." další důvod pro ni, proč se rozplývat nad sladkým Luhanem. "Počkej na mě, půjdu s tebou." křikl jsem z ložnice, když jsem sbíral svoje oblečení.
Lu na mě obrátil svůj zkroušený pohled říkajíc ať ho neopouštím, ale já nehodlal ustoupit. "Nechci tu být, až ten kretén příjde." odsekl jsem a snažil se co nejrychleji obléct, abych se mu vyhnul, jinak bych se, znovu, neudržel. "Mluví o mém bývalém příteli." pokynul k mé mámě a bezbranně se usmál. Jen chápavě pokývala. "Jdeme." řekl jsem a práskl za sebou dveřmi. "Vždyť Luhan za to nemůže." snažila se ho bránit, což mě ještě víc rozčilovalo. "To mě vůbec nezajímá." odfrkl jsem a dal si do uší sluchátka.
Doma jsem jako vždy ležel na posteli, tentokrát sledujíc nějaký film na notebooku, ignoroval jsem vyzvánějící mobil ohlašující hovory a zprávy. Jediný, koho jsem k sobě dnes plánoval pustit byl můj milovaný Vivi. Byl jsem naštvaný na Luhana, i když jsem věděl, že to opravdu není jeho vina, nechtěl jsem s ním mluvit. Když můj mobil utichl, došlo mi, že už to konečně vzdal. Nebo k němu snad přišel Xiumin. Jsou spolu? Naštvaně jsem hodil polštářem a přitiskl si k sobě Viviho jako společníka pro celý dnešní den.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Luhan
Snažil jsem se Sehunovi volat a psát sms, ale nedostalo se mi žádné odezvy. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl přestat. Musím mu dát prostor a taky ho nechci zbytečně provokovat, když vím, čeho je schopen. Netrvalo dlouho a přišel Xiumin, ani mě nepřekvapilo, že si sám otevřel a kdybych nešel do kuchyně pro něco na zub ani bych si ho nevšiml. "Xiu?" Promluvil jsem na něj, když on se k tomu neměl. "Je tady?" Zavrčel na mě enormně nepříjemně. "Co se děje?" Ptal jsem se nechápavě a chtěl se dopídit k odpovědím na otázky, které se mi honily hlavou. "Byl jsem tu." Kdy tu byl? Ráno? Včera? Moje srdce začalo zběsile bít a mé ruce se začaly třepat. "Slyšel jsem vás." Můj hrudník se stáhl do sebe. Cítil jsem se svázaně. Jak mám utéct, když není kam. Uhodí mě? Bude na mě křičet? Co se stane? Začínal jsem panikařit. "Luhane proč jsi mi to udělal?" Hlas se mu zlomil, chce mi hrát na city? "J-je to můj přítel, proč bychom nemohli.." Obhajoval jsem se.
