Bylo to ještě horší, seděl jsem na posteli a obličej si schoval do dlaní, nechtěl jsem si to přiznat, snažil jsem se stále obelhávat sám sebe, že je mi to jedno, že se mě to absolutně netýká, ale čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší a já padal...
"Prosím Sehune." Volal jsem za ním zoufale. "Jsem takový idiot." Zavrčel jsem hlasitě nad svou hloupostí. Sehun se mi ztratil z dohledu. Co jsem taky čekal. Byl jsem na sebe tak naštvaný. Jak mě vůbec mohlo napadnout říct jeho jméno. Cítím k němu snad něco? Ne, vyloučeno. Tak proč tedy? Čeho jsem se tak bál?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Teda Luhane, dostal ses do nějaké potyčky, když si včera odešel?" Vyvalil na mě oči Tao ukazující na můj krk. "Dlouhá noc." Odsekl jsem bez jakéhokoli zájmu. "Nezdá se, že byla moc příjemná." Pozvedl obočí a prohlížel si mě od hlavy až k patě. "Byla příjemná až moc." Vrhl jsem na něj vyčítavý pohled, že si vůbec dovolil tvrdit opak. Jeho další dotazy jsem ignoroval, tak jako učitele, tak jako vše okolo. Přemýšlel jsem jen nad ním, jak to odčinit. Potřebuju ho. Jak se mám omluvit, aby to přijmul. "Jdu za Sehunem, včera se z ničeho nic vypařil, jako vždy. Jdeš taky?" Vytrhl mě z přemýšlení Tao. Zdálo se to jako perfektní příležitost. "Jistě, rád." Usmál jsem se na něj vynuceně a společně kráčel k jeho třídě.
"Proč je tady." Ukázal na mě prstem s opovržením, když ho Tao dotáhl před třídu. "Chci se omluvit." Vyjekl jsem na něj. "Běž radši za Xiuminem, nezajímají mě tvoje omluvy." Odsekl mi s jeho typickým bezcitným výrazem. Nesnáším to. Hrnula se mi krev do tváří a začínal jsem zuřit. Čím více jsem si se Sehunem blízký, tím více propadám záchvatům vzteku. Náhoda? "Laskavě mě poslouchej, Minseok je mi fuk. A myslel jsem, že včera jsem ti to dal značně najevo." V tu chvíli jsem měl chuť ho uhodit. I víckrát, dokud by si neuvědomil, že on je jediný člověk, ke kterému něco cítím. Jediný člověk, kterému se podvolím. "Co-cože?" Zakoktal překvapeně Tao. Sehun si jen hlasitě oddechl a promnul si naštvaně oči. "Ach bože Luhane."
"Myslíš, že je na nás hodně naštvaný?" Zeptal jsem se Sehuna na obědě, kdy si Tao sedl s Minsaki na druhý konec jídelny. "Ne tak, jak já na tebe." Vrčel, stále. "Prosím, co mám udělat, aby jsi mi to prominul." Kňučel jsem zoufale, nad čímž se pousmál. "Na jednu stranu jsem rád, že jsem to řekl před ním." Konstatoval jsem. Sehun ke mně zvedl pohled "Kdyby se to nedozvěděl, nemluvil bys se mnou, kdo ví jak dlouho." Dodal jsem a můj pohled sklouzl k němu, měl relativně překvapený výraz na jeho poměry. "Nechci abys tenhle oběd bral jako usmíření, pořád jsem šíleně naštvaný a dlouho ještě budu. Je to tvoje hloupost, že sis vůbec něco takového dovolil přede mnou říct. Jediný co můžeš teď dělat je litovat svých slov a doufat, že ti vůbec někdy odpustím." Promluvil ke mně rázným tónem. Počítal jsem s tím, že po včerejšku by mohl být přívětivější, ale měl pravdu.
Sehun
Stále jsem byl naštvaný, ale nemohl jsem si pomoct, nevím co bych dělal, kdyby přišlo další loučení, další letmé a bezvýznamné pohledy doprovázející myšlenky jeden na druhého. Zhluboka jsem vzdychl a prohrábl si vlasy zírajíc na již vychladlou polévku. "Měli bysme mu o nás říct?" zeptal se Lu, nenápadně svůj pohled směřoval ke stolu, kde poklidně obědval Tao. "Co mu chceš říct?" odpověděl jsem aniž bych zvedl zamyšlený pohled. "Vždyť to nevíme ani my sami, co mezi námi je." odsekl jsem a tentokrát zvedl svůj pohled, jak se dalo vyčíst z Luhanova výrazu, moje slova ho opravdu zasáhla. Se zasmušilým pohledem zíral do země, ruce měl sepnuté na hrudi a nervózně si kousal ret. Chtěl jsem se ho dotknout, tak strašně moc, ale nemohl jsem. Ne tady. "V tělocvičně by teď nikdo neměl být, za chvíli tě tam čekám. Chci ti něco říct a tady se to opravdu nehodí." bylo mi jasné, že v něm vyvolám obavy, možná jsem to dělal záměrně, ale každopádně by určitě nebylo dobré, aby nás někdo viděl jít tam společně.
