Bylo to ještě horší, seděl jsem na posteli a obličej si schoval do dlaní, nechtěl jsem si to přiznat, snažil jsem se stále obelhávat sám sebe, že je mi to jedno, že se mě to absolutně netýká, ale čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší a já padal...
"Tao měl pravdu,vůbec si mě nevšímáš!" pištěla Minsaki naštvaně, zatím co já jsem zíral do země opřený o kuchyňskou linku. "Vůbec se o mě nezajímáš, nevoláš mi ani nepíšeš, mám pocit, jako by jsi mě snad ani nechtěl vidět!" její hlas se začal třást a já moc dobře věděl, co teď přijde. "Tak mi řekni co dělám špatně!" s jekotem se rozbrečela a zakryla si obličej. "Nejsem dost dobrá?" pokračovala i přes svoji bariéru. Vydal jsem ze sebe hluboký výdech a promnul si obličej, nesnášel jsem ji vidět takhle. Vzal jsem ji za ruku a přitáhl si ji do objetí, jemně hladil její vlasy, zatím co jsem cítil jak její slzy prosakují látkou mého trička. Uslyšel jsem šum a rychle zvednul pohled, mezi futry jsem si všimnul Luhana, který stál jako zařezaný. V jeho obličeji se odrážel vztek, smutek, zklamání i pohrdání a i když jsem tohle všechno dokázal vyčíst, neudělal jsem nic. "Miluješ mě?" zeptala se Minsaki mezi svými vzlyky. Zahalilo nás ticho, nepřátelské a trpké, bylo to jako tikající bomba, věděl jsem, že se ode mě čeká okamžitá odpověď. Stále jsem zíral na Luhana, na strach v jeho očích, které předvídaly moji odpověď a začali se plnit slzami. "Miluju tě." zavřel jsem oči, snažíc se utéct od toho pohledu, který mě ničí ještě tisíckrát víc. O pár vteřin později jsem slyšel jen prásknutí dveřmi.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přišel jsem ke zvonkům a očima probodával ten, na kterém bylo jeho jméno. Bylo to už několik hodin a marně jsem doufal, že by ho to mohlo nějak přejít. Zhluboka jsem se nadechl abych potlačil nervozitu a zazvonil. "Kdo je tam?" ozval se jemný hlas. Pousmál jsem se ale neodpověděl. "Haló?" ze sluchátka jsem slyšel pouze otrávené vzdechnutí, než ho položil. Zazvonil jsem znovu. "Sakra tak kdo je tam?" Jedna věc, která mi byla jasná byla ta, že pokud mu řeknu, že jsem to já okamžitě to položí a já nebudu mít sebemenší šanci s ním mluvit, musel jsem prostě doufat, že otevře aby zjistil, kdo je ten idiot, co mu zvoní na zvonek.
Asi po pátém pokusu se konečně ozval bzučák, čekal jsem rozzuřeného Luhana čekajícího u dveří s výhružným pohledem, ale nic. Ani se neobtěžoval otevřít dveře. Protočil jsem oči a zaklepal. Okamžitě se nahrnul ke dveřím - opravdu s rozčílením - a otevřel je, jako by se je snažil vytrhnout. "C-.." když si uvědomil, před kým stojí, zaskočily mu všechny slova, zamračil se a chystal se prásknout dveřmi, v čemž jsem mu bez váhání svoji rukou zabránil. Chvíli se se mnou snažil přetahovat, ale pochopil, že to nemá cenu. Poraženě si oddychl a otočil se ke mě zády, mířící do obýváku. "Nechci s tebou mluvit, odejdi."
Luhan
"Takže můžu dál?" Zeptal se Sehun. Jeho typický úsměv, se kterým to říkal jsem zachytil, aniž bych se na něj musel koukat. "Řekl jsem ať jdeš pryč." Založil jsem ruce na hrudi a lehl si na gauč tak, jak jsem ležel do doby než došel. "Takovou radost ti neudělám." Slyšel jsem jeho blížící se kroky, pochopil jsem, že se ho dnes jen tak nezbavím, i když on je ta poslední osoba, se kterou chci teď trávit čas. Nervózně jsem přepínal kanály, než si sedl na mé nohy. "Mohl by ses přestat roztahovat, když tady máš návštěvu." Zasmál se. "Nejsi vítaná návštěva." Odsekl jsem a nehodlal se posunout. "Tak hele Luhane, šel jsem přes celé město až sem a rozhodně to nebylo proto, abys tady na mě hrál uraženého." Zvýšil na mě hlas. "Nejsem uražený, jsem zklamaný.." Prudce jsem se zvedl ".. a rozhodně ti nikdo neřekl, že sem musíš jít." Rozešel jsem se kolem něj přičemž jsem do něj silně vrazil ramenem. "Já se přišel omluvit." Chytil mě za zápěstí, opět zvítězila jeho síla, neměl jsem šanci se mu vytrhnout. "Za co? Že miluješ někoho jiného?" Slzy se mi dostávaly do očí. Tak moc mi jeho slova ublížila, nechtěl jsem si připustit, že ji miluje, přestože jsem věděl, že je to pravda. Byli spolu až moc dlouho než aby to jen hrál. Ale pokud to nehraje, proč by si začínal se mnou? To mě opravdu tak rád vidí zlomeného? Pomalu jsem propukal v hysterický pláč a sesunul se k jeho nohám. "Lu?" Vyřkl a klekl si přede mě zatímco mě konejšivě hladil po vlasech. "Nech mě být." Řval jsem mezi vzlyky. Neposlechl mě. Přitáhl si mě do silného objetí. Zabořil jsem hlavu do jeho ramene a své ruce instinktivně omotal kolem jeho krku. "Omlouvám se Lu, nemohl jsem říct ne." Šeptal mi provinile do ucha. "M-měl by jsi být teď s ní." Zakoktal jsem dávicí se vlastními slzami. "Ty mě potřebuješ víc."
