Bylo to ještě horší, seděl jsem na posteli a obličej si schoval do dlaní, nechtěl jsem si to přiznat, snažil jsem se stále obelhávat sám sebe, že je mi to jedno, že se mě to absolutně netýká, ale čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší a já padal...
Přišel jsem do školy celý rozlámaný a se silnou bolestí hlavy, už dva dny jsem se pořádně nevyspal a projevovalo se to i na mé náladě. Posadil jsem se do své lavice a ignoroval dění okolo, položil jsem se na lavici a zavřel oči.
"Nazdár!" ucítil jsem silné plácnutí po zádech. Leknutím jsem sebou škubl a shodil všechny učebnice, které jsem měl nachystané. S hlubokým nádechem jsem se otočil k viníkovi a nasraně zvedl obočí. "Ježiš, promiň, to jsem nechtěl!" zvedl ruce do vzduchu s vyděšeným výrazem. Prudce jsem se opřel do židle a vyhrnul si rukávy. Podíval jsem se na spadené učebnice a znovu na Kaie. Během vteřiny je posbíral a poskládal zpět na naší lavici. Pokýval jsem hlavou a poplácal ho po rameni, začal se smát a já se k němu přidal. "Ještě nějaké rozkazy, pane?" poškádlil mě s rošťáckým výrazem ve tváři. "Ne, sedni si prosím tě."
Hodiny utíkaly neskutečně pomalu, avšak jsem se konečně dočkal oběda. Rozhlížel jsem se kolem a zbystřil, když jsem uviděl Luhana. Vydal jsem se k nim a posadil se, bez pozdravu jsem sledoval svůj talíř několik sekund, než jsem ho odsunul a otráveně se podíval na Taa. "Taky tě zdravím." obořil se. "To bys měl." odpověděl jsem a začal se vidličkou vrtat v té pofidérní kašovité směsi.
"Musíš být pořád tak arogantní?" vyjel po me Xiumin. "Ty jsi tu taky?" odpověděl jsem a bez zájmu se opět věnoval svému talíři. "Co si o sobě vůbec myslíš?! Chováš se jak sobecký spratek!" bouchl pěstí do stolu s rozzuřeným výrazem. Obrátil jsem svůj pohled k němu a zvedl udiveně obočí. "Já? Pokud tu chceš mluvit o sobectví, zaměř se na sebe. Nechal si svého přítele jít domů samotného ve 3 ráno jen proto, že jsi žárlivý idiot."
"Hoši, tohle přece není potřeba." vložil se do toho Tao a s nervózním úsměvem se snažil odlehčit situaci. Podíval jsem se na Luhana, jeho pohled směřoval dolů, jeho výraz byl lítostný a nepřítomný, jako by všechno byla jeho vina, když ho Xiumin vyzíval svým zíráním, aby se ho zastal. Jak jsem slyšel od Taa, bylo to takhle mezi nimi celou dobu. Štvalo mě to, že je Luhan tak podřízený člověku, který se o něj nedokáže postarat a ochránit ho.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Luhan
"Xiu to stačí." zakuňkal jsem a začal ho tahat za rukáv, aby si zpět sednul a uklidnil se. "Měli byste se přestat tak nenávidět, přece jen spolu budete mít celý rok společné odborné hodiny." Prohodil Tao mezi řečí. "COŽE." Suptil Xiumin. "Všichni tři jsme přihlášení na tanec. Jen Lu na zpěv, že?" S úsměvem jsem přikývl a úspěšně ignoroval vytočeného Xiumina. Vlastně jsem si ho všiml až praštil pěstmi do stolu a zařval: "Luhane, jdeme." Trochu jsem se vylekal. "Já ještě nedojedl." odporoval jsem mu. "Luhane." položil mi ruku na rameno, co nejrychleji jsem ji setřásl. Už ho tu nic nedrželo, odešel. Konečně. "Omlouvám se za něj, poslední dobou je.." Zamyslel jsem se, jak pojmenovat jeho chování. "Jiný." Doplnil mě Tao. Souhlasně jsem pokýval hlavou a začal se rýpat v jídle.
