Bylo to ještě horší, seděl jsem na posteli a obličej si schoval do dlaní, nechtěl jsem si to přiznat, snažil jsem se stále obelhávat sám sebe, že je mi to jedno, že se mě to absolutně netýká, ale čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší a já padal...
Bylo úterý ráno a já seděl u lavičky poblíž školy, nervózně jsem se podíval na hodinky a ohrnul si manžety košile, abych se mohl pohodlně opřít o čelo lavičky. Vzpomněl jsem si, jak mi Tao vždycky nadával za můj styl oblékání, že nestačí, abych byl sobecký jen uvnitř, ale i navenek. Cuknul jsem sebou, když jsem ucítil pár rukou svírající se kolem mých ramen. S upřímným úsměvem jsem zaklonil hlavu a podíval se na viníka. "Chyběl jsi mi!" vypískla Minsaki a vlepila mi pusu na čelo. Postavil jsem se a mé ruce sjely na její pas, zatím co jsem jí věnoval hluboký polibek. Zasmála se a vzala mě za ruku. "Musíme do školy, Sehunnie!"
"Kde je?" vydal ze sebe Tao a iritovaně pohupoval nohou. Luhan ho jemně poplácal po rameni. "Myslím, že to oba dva tušíme." řekl polohlasně s ublíženým výrazem. "Je to idiot, to není možný!" zanadával, zatím co se jeho rozhořčení stupňovalo. "Čau kluci!" ozval se známý hlas z pozadí. "Ahoj Layi!" vykřikl Lu a zamával s roztomilým úsměvem na tváři. "Co je?!" bouchl Taa provokativně do ramena. Luhan rychle uchopil jeho ruku a opatrně ji stáhl dolů, věnujíc mu varovný pohled. "KONEČNĚ, DOBRÝ DEN, PANE OH, RÁČIL JSTE SE DORAZIT?!" spustil okamžitě vodopád výčitek.
"Uklidníš se? Jsem snad tvoje děcko?" rozhořčil jsem se kvůli jeho stupidnímu chování. "O co ti jde?" můj obličej se změnil v agresivní úšklebek. "O co mi jde? O to, že se chováš jak kretén!" vrhl se na mě a silně mě udeřil do ramene. "Co si o sobě kurva myslíš?" ohradil jsem se. "Zkus to ještě jednou a.." , "Prosím kluci! Nechte toho!" zakřičel zoufale Luhan, snažíc se zabránit hádce." Zakroutil jsem hlavou, a když jsem byl konečně schopný strhnout svůj pohled od Taa, všiml jsem si ještě něčeho horšího. "Co tady dělá ten hajzl?!" byl jsem rozzuřený na nejvyšší možný level, měl jsem pocit, jako by můj tep přehlučoval všechno ostatní. "Cos to řekl, ty tupý děcko?"
"Layi!" přerušil nás dívčí hlas. Všichni jsme se zaskočeně otočili. Myslím, že v tu chvíli by ani jednoho z nás nenapadlo, že takový přísný hlas může patřit tak drobné dívce. Bylo naprosté ticho, když Minsaki došla k nám, všichni se jen udiveně snažili pochopit situaci. "Min, co tu děláš?"dotázal se zaskočeně Lay a jemně sevřel její dlaň, ale ona se mu okamžitě vyvlékla. Podívala se mi do očí a s provinilým výrazem sevřela ruce kolem mého pasu a svoje čelo opřela o moje rameno. Pevně jsem ji stisknul a konejšivě hladil po zádech, zatím co jsem se snažil předem vyčíst jeho reakci.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Luhan
"Minsaki?" Zatvářil se dotčeně Lay. "Luhane, tys to věděl, proto ses na mě ptal včera?" Podíval jsem se do země. "Luhane zase ty?" Koukl se na mě výhružně Sehun. "Nic jsem mu neřekl, jen jsem se zeptal, jak to mezi nimi je." Opáčil jsem se. "Není to tvoje věc." Frkl arogantně a přitiskl si Minsaki blíže k sobě. Ona se na něj jen dlouze dívala. Chytla ho za zátylek a přitahovala si ho k sobě. Ne. Nesmí to udělat. Nevydržel jsem to, odvrátil zrak, vzal Laye za ruku a táhl ho pryč. Ani jeden z nás nestojí o to, koukat se na ně. "Jsi v pořádku Lu?" Ptal se mě Lay. Nad čímž jsem se uchechtl, neměl bych se ho ptát spíše já? Proč se vlastně ptá on? Jde to na mě tak poznat? "Co já? Pf, proč bych neměl být v pořádku, je mi jedno co dělá, ani se moc nebavíme." Mával jsem před ním zběsile rukama. Lay je pevně chytl a usmál se na mě. "Já tě znám Lu. A stejně tak znám i Minsaki, nebude to trvat dlouho." Pustil mé ruce a s těmito slovy mě opouštěl a šel ke svým přátelům, shromažďující se u jeho lavice.
