Bylo to ještě horší, seděl jsem na posteli a obličej si schoval do dlaní, nechtěl jsem si to přiznat, snažil jsem se stále obelhávat sám sebe, že je mi to jedno, že se mě to absolutně netýká, ale čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší a já padal...
Lu: Sehune. Lu: Kam jdete. Lu: Vrať se. Lu: Chybíš mi sakra. Lu: Sehune prosím. Lu: Proč to tak bolí Sehune.
Můj záchvat vzteku se velmi rychle změnil na zoufalé volání o pomoc. Každým krokem, kterým se vzdaloval jsem se cítil hůř a hůř. Proč se mi tohle děje, proč nedokážu vnímat nic jiného než jeho. Vůbec jsem nevěděl co se kolem mě děje. Ztratil jsem pojem o čase. V hlavě mi zvonil pouze hlas, který volal pomoz mi, ale jak? Takhle rozsáhlý záchvat jsem snad ještě ani nezažil, vyvolal to celé Sehun? Přicházel jsem k sobě.
Ležel jsem na zemi a třásl se zimou. "C-co se stalo Tao?" Zeptal jsem se, když jsem ho spatřil sedět opodál. "Netuším." Koukal na mě vyděšeně, jakoby snad byl víc překvapený nežli já. "Pomůžeš mi vstát?" Požádal jsem ho a natáhl k němu ruku. Ochotně mě zvedl a přitáhl si mě do letmého objetí. "Už mě takhle nestraš, nevěděl jsem co mám dělat, kdybys byl mimo ještě chvíli volám první pomoc." Káral mě Tao. "Šel bych si někam sednout asi." Navrhl a já ho znepokojeně následoval. "Copak Lu." Rozcuchal mi vlasy a usmál se vřele. "Myslíš, že je v pořádku?" Zakňoural jsem nesměle a přitulil jsem se k němu. "Ano Lulu, je. Baek mu nic neudělá." Koukl na mě starostlivě. "Sehun má svůj rozum, neudělá nic, co nechce." Ujišťoval mě.
Dorazili jsme do kavárny a objednali si. Já si dal klasicky bílou čokoládu, Tao dnes trochu experimentoval, tak jak to má rád. Vůně z jeho karamelového kafe se nesla po celé hale. "Co ty Tao vlastně? Nějaké objevy?" Strčil jsem do něj laškovně loktem. "Ježíš Lu, stačíte mi vy dva se Sehunem. Až se postarám o vás, teprve pak můžu myslet na sebe. Navíc, nenašel jsem nikoho kdo by mi za to stál." Smál se. "Nech to na mě." Stoupl jsem si odhodlaně s rukou na srdci a rozhlížel se kolem. Hledal jsem dívku, chytrou na pohled, která moc nevyčnívá. Přesný opak Taa. Ani jsem nemusel hledat dlouho. Seděla opodál, zřejmě s kamarádkami, ale nedalo se říct, že by se nějak zapojovala. "Mám ji." Prohlásil jsem a ukázal na ni. "Běž za ní." Pobízel jsem ho. "Ježíš Luhane, takhle to nefunguje a ty to víš." Snažil se mluvit tlumeně, aby nevyvolával zbytečně další pozornost. "Dobře, jdu se jí omluvit za tebe. Děláš tady všem ostudu." Tao rozzlobeně zvedl ze židle a kráčel k ní. "Možná se jí jdeš jen omluvit, za svého otravného kamaráda, ale i tak navážeš konverzaci." Pomyslel jsem si v duchu a sledoval je.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Ach Tao, ani mi nepoděkuješ?" Naříkal jsem po cestě domů. "Jako za co?" Zasmál se "Díky mě máš její číslo." Nafoukl jsem tváře a dělal uraženého. "Bože Lu, radši utíkej domů. Tak za hodinu jsem u tebe ano?" Rozloučil se se mnou a zmizel ve svých dveřích.
Sehun
"Kolik že ti vlastně je?" zeptal se Baek, když si vyzívavě olízl spodní ret. "Sedmnáct." odpověděl jsem, ačkoliv jsem se neobtěžoval zvednout svůj pohled ze země. Začal mě znervózňovat neustále vibrující mobil v mé kapse, ale neměl jsem ani myšlenky na to se ho vůbec dotknout, jelikož mi bylo naprosto jasné, že je to vytočený Tao. "Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě Baek. "Ne." vyhrkl jsem během setiny, aniž bych vůbec přemýšlel nad tím, co jsem řekl. "Není mi moc dobře." snažil jsem se to diplomaticky zakecat. "Tak si někam sedneme?"
