Wolf love ~ Larry ✓

Prológ

Hlásíme se vám s novou, v pořadí již druhou RPG povídkou s témou Larry.
Doufáme, že se vám bude líbit, stejně jako náš první příběh "You will be mine!".
V hlavních rolích:
Louis - Tommo_coffee
Harry - AkemiManautsu

Přejeme hezké čtení :*

***

"Louisi!" Hlas mé mámy jsem slyšel jen z povzdálí. Dál jsem si pletl věneček u kraje lesa, nic víc mě nezajímalo. "Louisi!!" Máma najednou stála jen pár kroků ode mě. "Co tady děláš?! Něco jsem ti o tomhle místě říkala!" Ukázal jsem jí svůj věneček a ona si povzdechla. Víte, od doby co táta zemřel jsem nepromluvil a ji to trápí. "Tak pojď," odvedla mě domů. Bála se, že bych vešel do lesa a už se nevrátil jako spousta lidí z naší vesnice. Zajímalo by mě, co v něm je...

Běžel jsem po lese a moje tlapky se bořili do měkké trávy lesa. Snažil jsem se skupinu lovců odlákat od mé rodiny, která se schovávala pod skalným převisem. Jsem sice poloviční vlk, no i tak jsem běžel už půl hodiny a nedalo se mi pořádně dýchat díky několika ranám, které se už vynímali na mém těle. Snažil jsem se je dovést až do vesnice. Opravdu jsem už nevěděl, kam mám běžet, no vtom se mi do tlapky zabodl šíp a já nahlas zavyl.
'Když tohle přežiju, zabiju je!' pomyslel jsem si a snažil se překousnout bolest, která se každým krokem stupňovala. Už jsem byl při kraji vesnice a před lovci jsem měl maliný náskok, který jsem využil k vylezení na strom. Tam jsem se rychle proměnil do své lidské podoby a schoval se mezi listy.
"Kam zdrhlo to psisko!" vykřikl jeden z nich a začal se hádat s druhým. "Kurva, zas nám utekl, už jsme ho skoro měli !" vykřikl pobouřeně jeden a hodil luk, kterým jsem byl asi zraněn, do trávy kousek od nich. Chvíli se tam jěště hádali a pak konečně odešli. Já jsem se jako klíště držel stromu až dokud jsem si nebyl jist, že zmizeli. Mé tělo se díky strátě velkého množství krve sesunulo na zem a nebylo schopné pohybu.

Z lesa se ozývaly kdejaké zvuky, střelba a křik. Zaujatě jsem se díval z okna na masu stromů, ale právě kvůli nim jsem neviděl dění v něm. Asi o hodinu později, když jsem se chystal ke spánku, pod oknem se ozvalo: "Příště toho čokla dostaneme." Čokla? Psi v lese nežijí. Tak potom... Vlk? Jo to je víc než jen pravděpodobné.
Já jakožto milovník všech zvířat bez výjimky jsem se zhrozil. Nebohé zvíře!
Když už byla tma, dostal jsem chuť to jít omrknout a ujistit se, že se mu nic nestalo. Je sice nulová šance, že ho uvidím, ale já prostě musel. Právě proto jsem takhle pozdě jako myška vplul do tmou zahaleného lesa.

Když jsem spadl ze stromu, snažil jsem se aspoň opřít o strom. Co se mi asi na pátý pokus podařilo, ale šíp se mi zaryl jěště hloub. Usoudil jsem, že se mi líp bude spát jako vlkovi, tak jsem se proměnil a lehl si do měkké trávy. Bolestně jsem zatínal zuby a raději jsem přemýšlel nád tím, jestli jsou všichni ze smečky vpořadku. Doufal jsem, že ano a teď jedí jelena, kterého jsme ráno ulovili při vodopádech. Byl to lehký lov, protože měl zlomenou zadní nohu a aspoň mají teď jídlo na pár dní. Jěště naposledy jsem bolestně zakňučel a mé unavené tělo se uvolnilo a mně pohltil tvrdý a bezesný spánek.

Dlouho jsem bloudil lesem a tmou, nic a nikoho jsem však nenašel. Tedy jestli se nepočítá i to, jak mě vylekala sova svým houkáním a já upadl a odřel si koleno. Tak to se bude doma těžko vysvětlovat... Zaslechl jsem slabounké kňučení a ustal v pohybu. Nastražil jsem uši, jestli uslyším ten zvuk ještě jednou a povedlo se. Slabé kňučení ranebého zvířete... Vydal jsem se tím směrem dávaje pozor kam šlapu. Octl jsem se jen pár kroků od vlka, který spal pod stromem a kňučel kvůli šípu a ranám. Přišlo mi ho líto.
Jak jsem se chtěl přiblížit, šlápl jsem na větev a ta práskla, což donutilo zvíře pomalu a vyčerpaně otevřít oči.
Jsem v pytli...

Zaslechl jsem křupnutí kousek ode mě. Z posledních sil jsem jěště otevřel oči a kouknul se na kluka, který stál kousek ode mě. Naposledy jsem zakňučel, než má hlava klesla do trávy. Tohle je můj konec. On mě zabije a použije na kožešinu. Prodá jí na trhu. Krásná smrt! Za co jsem si to zasloužil, krom zabití několika zvířat jsem nic neudělal. Ale to bylo kvůli mé rodině, musíme přece něco jíst. A kvůli tomu si zasloužím osud jako rohožka před krbem?! Skvělý!

Když si mě tak prohlížel, chvíli jsem měl pocit, že na mě zaútočí, ale když si zpátky lehl, uklidnil jsem se.
Nemůžu ho tady jen tak nechat umřít. Proto jsem došel až k němu a se strachem ho pohladil mezi uši, kde nebyl nijak zraněn. Opět otevřel oči, kterými mě zkoumal.
Snad mě nekousne...

Otevřel jsem oči a přede mnou stál ten kluk. Vypadal vyděšeně. Já si lehl a zacítil pohlazení medzi ušima. Tam mě pohladil a nechal tam chvilku ruku. Zafučel jsem a měl jsem pocit, že mi ten šíp prostřelil i nějakou důležitou tepnu. Mám pocit, že to nebude až tak strašný, bude to aspoň rychlý, nevypadá na to, že by mě chtěl týral.

Vypadal tak klidně, i když očividně hodně trpěl. Rukou jsem jel po jeho srsti až k šípu. Tehdy hrdelně zakňučel. Rychle jsem ruku odtáhl.
Věděl jsem, co musím udělat...
Podebral jsem ho rukama a nesl ven z lesa. Divím se, že jsem si cestu zapamatoval. Všude byl klid, tak jsem ho vzal k nám do stodoly, kam mamka nechodí, jenom já. Věděl jsem, že tam bude v bezpečí. Očistil jsem mu rány, všechno ošetřil a jediný problém byl šíp. Hodně po jeho vytažení krvácel, ale nakonec jsme to zvládli. Ještě jsem ho uvázal na řetěz a dal před něj jak misku s vodou, tak i s jídlem. Pak jsem se odebral domů spát, abych ho mohl jít ráno zkontrolovat.