Wolf love ~ Larry ✓

2.

Jak mi kdysi říkala mamka: nekousej ruku, co tě krmí. A on mi dal jíst i vodu už jen proto, že se pár dní nebudu jěště moct postavit. Jednoduše potřebuji, aby se o mě někdo postaral.
Olízl jsem mým drsným jazykem tlapku a pak jsem si lehl zpět.

Lehl jsem si před něj a díval se mu upřeně do očí. Asi mu to vadilo, protože i v této podobě se zamračil, zamračil jsem se tedy také. Obočí Nadzvedl, já též. Kýval či vrtěl hlavou, zopakoval jsem to. Pak zavrčel a já se s lekem odtáhl. Asi to nebyl nejlepší nápad, no...

Chvíli mě napodobňoval, ale pak jsem myslel, že ho zakousnu. Ze mě si nebude dělat srandu nikdo! Jsem sice vlk bez možnosti běhat, ale mám pořád zuby, kterýma ho můžu roztrhat za 4 minuty. Vycenil jsem trochu zuby, aby si uvědomil, že jsem pořád vlk a ne pes na hraní!

Odploužil jsem se do rohu místnosti a dokonce uvažoval nad tím, jestli ho zpátky neuvážu k řetězu. Ale to by bylo nelidské. Je to zvíře, živý tvor.
Rukama jsem si objal nohy a sledoval ho tak z bezpečné vzdálenosti.
Jeho lidskou podobu mám asi radši, v této mě může kousnout..

Bylo mi celkem líto, že jsem ho vylekal až tak moc. Trochu jsem zakňučel a smutně se na něj díval. Nechci, aby se mě bál, protože by se to mohlo zvrtnout tak, že mi nedá jíst ani pít a nechá mě umřít. Trošku jsem zavyl, aby věděl, že jsem to tak nemyslel .

Nejdřív mě od sebe odežene a teď je mu za mnou smutno. Vůbec to nechápu, je divnej. Přesto jsem se přisunul kousek blíž. A ještě. A ještě. Až jsem byl u něj. Cítil mou blízkost, protože si hlavu opřel o mou nohu. Alespoň mi věří, že mu nechci ublížit, což jsem jaksi nečekal když jsem sem šel ráno. Tehdy jsem si představoval, jak tady bude ten vlk stát a vrčet, sliny mu potečou a já už tu nebudu. Ale jak se ukázalo, nic mi nehrozí. Zatím...

Konečně se ke mně vrátil a já se usmál a opřel si hlavu. Ale cítil jsem z něj nejistotu, a tak jsem se posadil a přemněnil do mé lidské podoby, ve které byly zuby jediné, co mě prozrazovalo .
"Lepší?" Usmál jsem se na něj a sedl si kousek dozadu.

Podrbal jsem se nejistě za krkem a přikývl. Takhle se mi líbil. Byl to celkem hezký mladý kluk. Možná ve věku jako já, nebo o trochu starší. Dlouhé kudrnaté vlasy mu spadaly až na široká ramena, hruď měl odhalenou, na sobě jenom kalhoty a pronikavé zelené oči, které zářily i ve vlčí podobě.

Trošku jsem se zasmál nad tím jak mě pozoroval. Trochu jsem povytáhl ret, abych mu ukázal, že se něčím lišíme. On se na mě zmateně podíval a měl jsem pocit, že i celkem zaujatě.
"Já jsem Harry," usmál jsem se. Když dlouho nic neříkal, trošku jsem zakňučel. "Jak se jmenuješ? Řekneš?"

Harry? Moc hezké jméno. Já mám jenom takové obyčejné. Ale největší otázkou je, jestli mám promluvit. A proč bych měl! Už pět let jsem nepromluvil ani na vlastní matku, vlastně na nikoho. Tento polo člověk/polo vlk na tom nic nezmění...
Ale když už jsem šel alespoň něco naznačit nebo jen zakývat hlavou, ozvala se máma ze zahrady: "Louisi!" Tak otázku ohledně jména bychom měli...
Zvedl jsem se a rychle vyšel ven ze stodoly, kterou jsem ještě pro jistotu zamkl. Bylo by pro něj nebezpečné, kdyby odešel.

On mi nic nechtěl říct, ale ze zahrady se ozval křik, a tak jsem pochopil, že se tak asi jmenuje. On se zvedl a nechal mě tu samotného. Přišlo mi trochu nebezpečný pro mě ležet takhle jenom uprostřed místnosti, tak jsem se koukl kolem a v zadní části jsem uviděl balíky sena. Tam kdyby se mi podařilo vylézt, byl bych v bezpečí. Věděl jsem, že na tu nohu nesmím stoupnout, tak jsem si tu deku přehodil přes sebe a plazením jsem se vydal až k balíkům sena. Bylo to celkem daleko, ale za chvilku jsem byl tam a nemotorně se vyšplhal na první z nich, kde jsem si dal deku a spokojeně si lehl.
Cítil jsem se bezpečněji, když balíky sena a slámy kolem mě tvořily něco jako hradby.
Nic jsem v tomhle stavu nemohl dělat, a tak jsem si raději jenom lehl a nechal se unášet spánkem.

Doběhl jsem za mámou, co po mně vůbec chce? "Louisi, přišel Dan," pohladila mě po vlasech. Zaškrípal jsem zubama. Nemám ho rád. Je to něco jako psycholog naší vesnice, ale ne vyškolený. Ale snaží se mě rozmluvit, což se mu nedaří. Až zase budu chtít mluvit, tak promluvím. Když mě budou nutit, nebudu. Ale nikdo to nechápe.
"Ahoj, Louisi." Kývl jsem mu rukou na pozdrav. Jako vždy jsme se procházeli po naší zahradě. Mluvil jen on, bylo zajímavé ho poslouchat, ale po třech letech Vás to omrzí... Proto jsem byl rád, že po hodine odešel a když jsem se naobjedval a vzal něco i pro Harryho, mohl jsem se vrátit do stodoly.
Zpočátku jsem se lekl, když jsem ho nenašel, ale pak jsem ho uviděl vzadu na seně a uklidnil se. Kuře (dnes již jeho druhé) jsem dal do misky a do té vedle ní nalil vodu.
Byl krásný, když spal....

Zaslechl jsem nějaký šramot, a tak jsem se rychle vzbudil a koukal se všude. Uklidnil jsem se až když se do mého zorného pole dostal Louis. Stál tam při mých miskách a něco do nich dával. Podíval jsem se na něj trošku nezaujatě a zafuněl, lépe se mi leželo tady než tam.

Zamával jsem mu a obě misky mu přinesl, ať se nemusí namáhat na tu nohu. Měl by odpočívat a jak vidím, tady na té kupě sena je mu líp.

Je mi opravdu dobře a usměju se na něj. Mé zelené oči zazáří. "Děkuju," šeptl jsem potichounku a napil se pomalu z misky. On mě začal hladit ve vlasech a já spokojeně štěkl. Je hodný, ale i tak bych raději šel za mou tlupou, abych se ujistil, jestli jsou všichni v pořádku.

Usměju se když vidím, jak se po chvíli pustí i do jedení. Nesní všechno, ale i to je něco. Jsem rád, že mu chutná. Ale když se pokusí vstát a odejít, zasyčí bolestí. Zatlačím ho zpátky a kroutím hlavou. Ta noha bude ještě pár dní bolet, nesmí na ni vstávat, jinak se to může zhoršit.

Tak moc bych chtěl jít do lesa, ale má zlomená noha mi to nedovolí. Sklamaně zakňučím, proměním se ve vlka a skroutím se do klubíčka. Je to takhle lepší. Štěkám a nechám ho ať si sedne ke mně na balík sena. Je to tu celkem nuda, a tak mu položím svou obří hlavu na kolena.

Přemýšlím, jak ho rozveselit nebo jen zabavit, ale nic mě nenapadá. Musí se tu nudit k smrti. Hladím ho po tmavě hnědé srsti, která je barvou podobná jeho vlasům v lidské podobě.