Wolf love ~ Larry ✓

8.

Dnešek bych shrnul takhle... Na-má-ha-vý. Proto jsem byl rád, že jsem měl bezesnou noc.
A ráno? Ah, ráno mě probudil křik zespoda. Abych nevzbudil Harryho jsem se vymanil z jeho objetí (i když nechtěně) a šel dolů.
"Jak jako, máte náhradu?!!" Dan...

Zavrtěl jsem se na posteli, nikdo tady nebyl. Místo vedle mě bylo prázdný, ale pořad teplý. Pomaloučku jsem se zvedl a rozkoukal kolem. Zezdola byl slyšet křik Dana. Řval něco na způsob 'jak si to dovolili'. Tak jsem se raději skroutil do klubíčka a poslouchal dál.

Zpoza rohu jsem je pozoroval. Máma vyděšeně seděla na židli a Dan stál naproti ní, hleděl na ni z výšky a křičel. "Pochop Dane, našli jsme někoho jiného. A já myslím, že Harry si s Louisem dobře rozumí. Už dlouho jsem neviděla svého syna tak šťastného." Musel jsem se usmát. Je to už hodně dávno, to jo. Cítím se šťastný a může za to jenom ten vlčí muž nahoře.

"Ale to já se už pět let snažím o to aby-" "Dost Dane, tady tě už není potřeba. Prosím, odejdi." Dan se zhluboka nadechl a zrakem skončil na mě. "Já... já se ještě vrátím!" zavrčel a odešel.
"Máte hlad?" usmála se unaveně máma a já se smutně usmál. Jsem rád, že pro mě všechno dělá a chce jenom to nejlepší...

Dole to utichlo a já se celkem bál, že se něco stalo, zda Louimu nebo jeho mámě. Nemohl jsem se ale pohnout. Čekal jsem jestli přijde. Najednou se otevřely dveře a v nich stál Louis se zvlášním pohledem.
"Stalo se něco?" zeptal jsem se a posadil se opatrně, abych si jěště víc nepoškodil nohu. Vůně mi napovídala, že donesl maso! Konečně!

V očích měl starost. To jsem nechtěl. Zakroutil jsem ruku, nebudu mu to věšět na nos, a podal mu misku s chlebem a masem. Vrhl se jenom na to maso a já si s kroucením hlavou a úsměvem na rtech vzal chleba, mně stačí i to. V celém domě vládl naprostý klid po tom, co Dan odešel. A to bylo dobře.

Když jsem dojedl maso, uvědomil jsem si, že jsem mu nic nenechal. Začal jsem se cítit strašně provinile. "Moc mě mrzí, že jsem ti nic nenechal," přisunul jsem se k němu a obejmul ho s provinilím pohledem v očích. "Promiň..."

Právě jsem si vložil poslední kousek chleba do pusy, když mě objal a potáhl dozadu. Vypískl jsem a úsmál se. Byl tak roztomilý, když si mě chtěl udobřit. Mávl jsem nad tím rukou a koukl nahoru na něj. Úsměv nám oboum hrál na rtech. A ten jeho ďolíčkový, juuuuuuuuuu!! Do jednoho ďolíčku jsem mu šťouchl a on se zasmál.

"Louisiiiiii!Noták," zasmál jsem se a pohladil ho po tváři. "Jsi roztomilý, řekneš mi něco? Chci slyšet, jak zní tvůj hlas. Moc prosím," kňuknul jsem.

Začervenal jsem se, ale ne na dlouho. Po jeho další větě mi ale úsměv zmizel. Nervózně jsem se ošil a koukal ven z okna. Harry, mám tě rád, ale... Ach jo. Tohle nejde. Bože! Chtěl bych ale...
Do okna naboural pták. Vytřeštil jsem oči a chtěl ho jít zkontrolovat, ale Harryho ruka mě vrátila zpátky k němu. Co...

"Nikam, on tě nepotřebuje, bude v pořádku, ale já bez tebe ne," usmál jsem se, myslel jsem to vážně, jen díky němu jsem jěště pořád žil. Kdyby mě tam nenašel, byl bych už dávno mrtvý.
"Lou, jenom bych ti chctěl říct, že tě do ničeho nebudu nutit, rozpomluvíš se až budeš chtít ty, dobrá?" Zeptal jsem se, zatímco jsem mu dělal kroužky na ruce.

Slzy dojetí se mi nahnali do očí. Dan chtěl pořád, ať něco řeknu. Věděl jsem, že tohle bude jiné, ale ani mě nenapadlo, že až tak lepší. Usmál jsem a přikývl. Opřel jsem se o jeho hruď a koukal ven z okna. Najednou ten ptáček přeletěl kolem, takže byl v pořádku. Huh, Harry měl pravdu...

"Tak vidíš, já zvířata znám. Když budu v pořádku, mohu tě něco naučit, jestli budeš chtít." Pohladil jsme ho znovu po jeho malinké ručce. Musí chápat, že se o něj chci starat a že se nemusí bát, že bych mu něco udělal.
"Lou, bojíš se mě?" zeptal jsem se po chvilce, protože jsem z něj cítil trochu strachu.

Zpočátku jo, ale teď vůbec ne... Možná jen malinko, ale ne jako na začátku.
Koukal jsme se na naše ruce a zavrtěl hlavou. Měl je tak velké. Sám byl mnohem vyšší než já. Co se svalů týče ani zmiňovat nebudu. Oproti němu jsem ještě dítě, takové párátko.
Vzal jsem jeho ruku do té své a zkoumal je.

"Zajímájí tě mé ruce?" zeptal jsem se po chvilce, když zkoumal naše ruce.
"Si tak maličký oproti mně, roztomilý," zasmál jsem se a pinknul mu do nosu. Byl prostě roztomilý, přesně jako štěně. U nás v tlupě by byl velmi oblíbený, ale i tak mám v plánu si ho nechat a odvést k nám, tam bude určitě o moc raději než tady. Vzal bych i jeho mámu jestli by chtěl. Ale jeho chci určitě. Nebo zůstanu já tady...

Po jeho doteku na mém nose zůstalo příjemně teplo. Chytl jsem si ho a šokovaně na něj koukl. To neudělal... Zachichotal jsme se a pokroutilam hlavou. Pche, prý já a roztomilý. Jsem největší nicka v této vesnici a určitě i jinde. Ale když jemu se prostě nedá nic jiného než jen věřit.

Když se začal smát, byl jsem opravdu rád, protože to byl první zvuk, který jsem od něj slyšel. "Máš hezký smích!" pochválil jsem ho a postrapatil mu vlasy. Už teď jsem věděl, že ho rozmluvím rychle. Určitě rychleji než ten Dan.

Pořád mi jen lichotí. Ne že by mi to nějak extra vadilo, ale tolikrát jsem se za celý život nečervenal, jako v ten den. Odtáhl jsem se od něj a prstem mu dloubnul do břicha. S menším smíchem se svalil do peřin a já v tu chvíli věděl, že bude lechtivý. Ušklíbl jsem se a pomalu se k němu po čtyřech približoval.

"Hej, hej, hej!" zasmál jsem se, vypadal trochu jako vlk. Kožich mu bude pasovat. "Kdo je tady vlk? Já nebo ty?" koukl jsem se na něj trochu podezřívavě a on si sedl zpět.
"Ano, tak je to dobře. Navíc je nefér útočit na zraněného, to si zapamatuj."

Určitě ty, zasmál jsem se a pak zvážněl. Sedl jsem si zády k němu (aby neviděl, že se usmívám) a založil si ruce na prsou. Slyšel jsem zavrzání postele a koutkem oka viděl, jak se usadili vedle mě. Zavřel jsem oči, jinak bych se začal při pohledu na něj usmívat a dělal, že tady prostě není.
Jsem náladový a někdy se chovám jako dítě, no a?

"Lou, pojď ke mně," usmál jsem se a to nafouklé něco jsem si přitáhl k sobě.
"Kožich by ti slušel," podotkl jsem, zatímco jsem se mu hrabal v jeho kaštanových vlasech.

Ono se to vážně dá? Já myslel, že jenom moje střeštěná mysl si to vymyslela. Tohle mě opravdu překvapilo. Zato jeho objetí, kde jsem se cítil vítán a jako doma, ne.
Hmm, taaaak příjemné...

"Co ty na to? Kdybych z tebe bylo vlče?" zeptal jsem se trochu mile, chtěl jsem mu to jenom naznačit, aby nad tím jenom popřemýšlel. "Neboj se, já nic neudělám, jenom se tě ptám."

Bylo by to... Zvláštní. Nevím, jestli bych si vůbec zvykl s tím žít. Musel by mi pomoci, o čem nepochybuji, ale.. i tak. Jen tak všechno opustit: mámu... a nikoho. Bože, jsem tak sám. To ani není možný, jak se mě půlka přátel zřekla.

"Samozřejmě jenom jestli bys chtěl a mohli by jsme sebrat i tvou mamu, nešel by si sám." řekl jsem mu mile a obejmul ho trochu víc, protože ho chci při sobě. Je tak roztomilý, maličký a přitom jsem teď já ten, co potřebuje jeho pomoc. Zabořil jsem mu hlavu do zad.
"Moc ti za všechno děkuji, bez tebe bych zemřel."

Kňukl jsem a v jeho sevření se otočil, objímajíc ho ještě pevněji. Nechci aby umřel. Splašeně jsem vrtěl hlavou a zároveň ji zabořil do jeho mužné hrudi. Neumím si ani představit, jaké by to tady bylo bez něj, kdybych ho nikdy nepotkal. Ba jo, vím... Smutné. Stejně jako předtím.

Když začal trhat hlavou, asi se bál. "Neboj Lou, jsem tady při tobě a taky tu zůstanu, dobrá? Budu tu pro tebe, když mě budeš potřebovat," dokončil jsem a přitiskl si ho k sobě. Zavrtal se ke mně a omylem mi kopl do zraněné nohy a já zasyčel.

S lekem jsem se odtáhl. A ještě mu ubližuju... On je ke mně tak milý, snaží se mě rozmluvit, povídá si se mnou a já mu jen ubližuju. Smrkl jsem a utekl, i když za mnou křičel. Celý den jsem proseděl na zahradě a vrátil se až večer. Myslel jsem si, že spí, tak jsem si k němu lehl, když se kolem mě sevřely dvě ruce.