Wolf love ~ Larry ✓

10.

Jako vlk vypadal tak klidně. Zdálo se mi, že je raději v této podobě než v té lidské. A já byl rád, když byl rád i on.
Lehl jsem si naproti němu a hlavu si opřel o ruku sledujíc ho. Jeho zelené oči mě zkoumali a já zas jeho. V tu chvíli mi zrak ulétl na jeho zranění, které se alespoň trochu začalo hojit a nebylo tak strašné jako prvně či po Danovo útoku. Dokonce se mi zdálo, že jako vlkovi se mu to hojilo lépe a rychleji.

Štěkl jsem na něj. Mělo to znamenat něco na způsob 'co sleduješ?'. Lehl jsem si na břicho a hlavu si položil na přední packy. Uši mi trochu popadli a spokojeně jsem si oddechl. Takhle to bylo fajn, noha oddechovala a já věřil v to, že bude za chvilku v pořádku a já budú moct znovu běhat.

Když zavřel oči, nepozorovaně jsem se přesunul na kolena na zem, přesně vedle jeho nohy. Opatrně jsem se dotkl zranění. Bylo to potřebné, bylo třeba ji kontrolovat. Sykl a zavrčel, ale nijak se nepohl. Druhou rukou jsem ho hladil po zádech.
Hm, stačí ještě pár dní a bude se moci postavit, ale ještě na ni bude muset opatrně.

Dotkl se mé nohy a nahlas já na něj zavrčel. Musel jsem se držet, abych ho nepokousal. Vím, že mi chtěl udělat jenom dobře a v koutku duše jsem doufal, že to bude už v pořádku. Po chvilce jsem se na něj podíval s otázkou v očích.

Byl jsem zaujatý do práce, nebo-li kontroly, že jsem si jeho pohled všiml až po nějaké době. Hleděl na mě s otazníky v očích. Usmál jsem se na znamení, tak všechno bude dobré. Jeho oči začaly jiskřit, byl šťastný.

Jeho úsměv jsem bral jako znamení, že za chvíli snad budu v pořádku. Doufám, že to znamenalo to.
Opatrně jsem ho zuby chytl za lem trika a vytáhl ho ke mně na postel. On si sedl a já se k němu stulil.

Nejdřív jsem se lekl, ale když se jako krotký beránek schoulil na mém klíně, vydechl jsem si. S úsměvem jsem ho hladil a drbal, když se ale za okny ozval křik. Hned jsem věděl, že se jde znovu na lov. Vyskočil jsem na nohy a běžel k oknu. Nepletl jsem se. Rychle jsem zatáhl závěsy a zkontroloval, jestli mám zamčeno.

Jakmile jsem zaslechl zvuky lovu, hned jsemse postavil na nohy, i když to příšerně bolelo a skočil ke dveřím, před kterýma jsem se sesypal. Má noha to jěště nezvládala, ale já je musel jít chránit... co dyž je lovci zabijí!
Bezmocně jsem se koukl na Louise. Sklamal jsem jako alfa. Nezasloužil jsem si to místo a teď jsou kvůli mně v nebezpečí.

Nevím kam se vybral, ale vlci nežijí sami takže chtěl asi jít za svou smečkou. Ale já ho nemohl pustit, sám se ještě nedokáže dlouho udržet na nohou. Vzal jsem si ho na ruce a ulehl s ním do postele. Jak to tak vypadá, proležíme opět celý den.

Když mě položil na postel již jako člověk jsem se chtěl znovu zvednout, no jeho ruka mě ihned vrátila zpět. "Lou  Ty to nechápeš, musím je jít chránit." Zakňučel jsem a snažil jsem se znovu vstát, ale hned jak jsem stoupl na nohu, nahlas jsem zavyl a padl na postel.
"Jsem neschopný! Jak jsem to mohl dopustit! Co když se někomu něco stane?!"

Já, eh- Jak mu jen pomoci. Nic jsem nezmohl. Rád bych ho pustil, ale nemůžu kvůli jeho noze.
Tuze jsme ho objal, ale chtěl se ode mě dostat pryč, ale já ho nepustil.

"Jsem neschopný lúzr!!" Zavrčel jsem a rozbrečel jsem se. Kdyby mě tak Lou mohl uklidnit.
Po chvilce se mu to podařilo, ale já pořád plakal. Tak moc jsem se o ně bál.

Nejsi!... řval jsem na něj v duchu.... Rozhodně ne!!!
Přemýšlel jsem, jak mu pomoci. Nelíbili se mi slzy na jeho krásné tváři, která byla jinak vždy usměvavá. Nechtěl jsem ho takhle vidět. Vzal bych ho i ven, ale ti lovci tady ještě tak půl hoďku budou a pak půjdou na lov.
Bože, to se všechno muselo tak posrat?!