Wolf love ~ Larry ✓

11.

Když odešel, měl jsem z něho celkem divné pocity - na mě byl milý a usměvavý, ale na Louise? Na Louise byl protivný a choval se jako kdyby mu ukradl snídani.
"Lou? Nebudeš se ode mě držet dál, že ne??" kňukl jsem a poupravil si nohu, aby mi nezavazela.

Ustal jsem v pohybu a přemýšlel. Máma by mě asi od něj odehnala, protože jak toho muže znám, všechno jí řekne. Na druhou stranu si to Harry sám přeje. Navíc jsem s ním rád,tak... Proč ne...
Otočil jsem se a s úsměvem si sedl zpět vedle něj, na svoje místo

Sebral jsem si ho k sobě a zabořil hlavu do jeho trika.
"Lou, prosím, neopouštěj mě a nenech mě tu samotného. Nic jiného nechci," vyznal jsem se mu, protože jsem nutně potřeboval vědět, že tady nezůstanu sám. Pohladil jsem ho po hlavě a podíval se mu do jeho modrých studánek.

S úsměvem jsem přijal jeho hřejivé objetí. S ním jsem neměl žádné problémy, nic mě netížilo, bylo mi hezky příjemně.
"Louisi," oslovila mě máma, která, ani nevím jak, se objevila ve dveřích. "Mohla bych si prosím promluvit s Harrym? Osamotě." Nezbylo mi nic jiného než opustit mistnost, avšak ucho jsem přilepil na dveře, abych mohl naslouchat, o čem se budou bavit.

"Harry," ozvala se a mě se zasekla krev v žilách. Teď mě vyhodí a já zemřu v lese.
"Neboj se, nechci ti nic udělat, jenom... děkuji ti, že si přišel. Od... od smrti mého manžela, Louiho otce, jsem ho neviděla usmívat se  Když je s tebou, rozzáří se pokaždé jako sluníčko a to jsem neuvěřitelně ráda. Chápej mě, jsem jeho matka a záleží mi na něm. Tak mu prosím nic neudělej." Domluvila a usmála se na mě. Já byl tak trochu zaskočený, protože jsem čekal opravdu něco jiného ...

Pousmál jsem se. Vždy jsem věděl, že mě má máma ráda, prakticky jako každá máma svoje dítě. Ale ne vždy jsem si to uvědomoval. Když mi zařídila zchůzky s Danem, neměl jsem ji za to rád. Byla to hrůza.

Máma po chvíli vyšla ven a já usedl vedle Harryho, který se z neznámého důvodu ušklíbal. Nevěděl jsem, co se děje, ale řekl mi to.

"Tvá máma na pár dní odjíždí a my budeme mít celý dům pro sebe," usmásl jsem se na něj a dal mu malinkou pusu na líčko. "Budeme jenom spolu," usmásl jsem se, "máma jěště byla nakoupit, takže tady máme všeho dostatek a nemusíme se o nic starat."

Takže budeme sami. Jupiiiiiiiiiiii, to si užijeme. Hezky se zabavíme. Už se nemůžu dočkat!
Ale ta pusinka byla sladká. Překvapilo mě to, ale mile. Avšak červenající tváře to nezastavilo. Padl jsem do přikrývek a hlavu schoval pod jednu z nich.
Jaksi se při něm pořád jen červenám, zajímavé...

"Zase jsi rudý? Proč?" zasmál jsem se a přitáhl si ho ke mně, abych cítil to jeho drobné tělíčko, které tak nádherně hřeje.
"Asi pod tebou budu spávat, hřeješ líp než deka." Zasmál jsem se a on se zavrtěl. "Mám tě rád moc"

Tuze jsem jo objal ať ví, že já ho mám taky rád. Možná i víc.
Také se mi takhle líbilo. Byla to sice neobvyklá poloha pro dva kamarády, ale nám to bylo jedno. Mně i jemu se takhle líbilo. Jemu se líbilo mít mě u sebe a chránit mě ve svém objetí a mně zase být chráněn tím dokonalým stvořením.
S úsměvem jsem se dal do pohodlné polohy a bradu si opřel o jeho hruď, abych ho mohl lépe pozorovat.

Zahlédl jsem jeho zkoumavý pohled a ťuknul jsem ho po nose.
"Zajímám tě? Nebo proč mě zkoumáš?" zasmál jsem se a jeho tvář opět zrudly. Je tak roztomilý, nejde to nemít ho rád.
"Ani nezkoušej se zase schovat. Jsi roztomilý, když se červenáš a já tě chci vidět," oznámil jsem mu. Od první chvíle, kdy jsem už vnímal jsem věděl, že bude můj.

Asi poprvé jsem nechal, ať si prohlédne moje rudé tváře. S úsměvem po nich klouzal očima, místy i prsty na rukou. A ikdyž byl jeho dotek lehký, byl spalující a dokonalý.
Kdyby to šlo, nechal bych ho u sebe na věky věků, ale vím, že až se uzdraví, bude muset odejít. Vím, nabízel mi, ať jdu s ním, i v polovičního vlka mě chtěl udělat, ale bylo by to pro mě nové a sám nevím, zda bych si zvykl.
Zatím si ale můžu užívat tyto krásné a poklidné chvilky s ním, které bych za nic na světě nevyměnil.

Jemně jsem se ho dotýkal, jako kdyby byl panenka. Chtěl bych s ním být napořád a nikomu ho nedát, vždyť je můj, ale vím, že když se uzdravím, musím jít domů a chránit mou rodinu. Pořád však v koutku duše doufám, že přijme mou nabídku a odejde se mnou jako vlk.
Prsty jsem doklouzal až na bradu a zadíval se mu do jeho nádherných oček.
"Lou, pomůžeš mi dolů? Neber to zle, ale už jsem tady zavřený 3 dny skoro bez pohybu. Kdyby jsme šli dolů a tam zůstali? Dokud tady nebude tvoje máma, co ty na to?"

Překvapilo mě to a doslova vytrhlo z myšlenek. Díky bohu, jinak bych se v nich ztratil.
Mírně jsem přikývl a než jsem se stačil vzpamatovat, už opatrně stál na nohou. Pobaveně jsem zakroutil hlavou a vstal také, přidržujíc si ho u boku. Byl jsem jeho opora při chůzi, než jsme se pomalu dostali dolů. Schody prostě nejsou lehké sejít s bolavou nohou.
Usedli jsme v našem menším obýváku na pohovku. Všude bylo příjemné ticho, které mě i jeho uklidňovalo. Jen za oknem zpíval ptáček, což nám dělalo menší atmosféru.

Bylo to nádherné, tak klidné, ale teď jsem chtěl přejít k mému plánu. Otočil jsem se čelem k němu a podíval se mu do očí. Usmíval se a já taky. "Lou, no pojď, zkusíme tě rozmluvit," naznačil jsem mu a on se na mě vyděšeně koukl.
"Neboj se, nebude to tak jako s Danem. Tak zkus opakovat dobrá?" Chci na něj pomalu, ale chci už slyšet jeho hlas. Bylo by to krásné povídat si s ním. Nemusel bych pořád jenom rozšifrovávat jeho pohledy.
"Tak zkusíme to, dobrá?" zeptal jsem se naposledy a on kývl hlavou na znak souhlasu. "Já."

Tak jednoduché slovo a přesto tak těžké vyslovit. Zhluboka jsem se roztřeseně nadechl a následně i vydechl, pozorujíc jeho krásnou tvář plnou nedočkavosti.
Asi bych měl něco říct. Louisi, vzpamatuj se! Ale.. Žádné ale! Mluv!
"Eh-" Rukama jsem si překryl obličej.
Jsem tak neschopný.

Byl tak roztřešený a přitom tak rozkošný. Chápal jsem, že se bál i já bych se bál. Nepromluvil 5 let a to je neuvěřitelně dlouhá doba. Jemně jsem mu pohladil ručku a dal ji dolů, aby se uklidnil. Nechtěl jsem ho stresovat a začal znovu jemným tónem:"To je v pořádku, jenom klid, Lou. Nemusíš se bát, já klidně počkám. Tak to zkus jěště jednou: Já..."

Zpod řas jsem na něj koukl a s mírným úsměvem se opět nadechl. Všechny buňky v mém těle se vzepřeli, ale ani to mi nezabránilo, abych ze sebe nakonec něco dostal. Nechtěl jsem Harryho zklamat, byl pro mě vším, i do ohně bych pro něj skočil.
"J-já," šeptl jsem chraplavě. Musel jsem si odkašlat. Můj hlas jakoby ani nebyl můj. Dlouho jsem ho neslyšel, ale tak chraplavý nikdy nebyl.

Když zašeptal to slovíčko, byl jsem neuvěřitelně rád! Skoro jsem vyskočil z kůže. On promluvil, podařilo se mi něco, co se tomu idiotovi Danovi nepodařilo. Silně jsem ho obejmul. Měl neuvěřitelně chraplavý hlas, ale to asi jenom proto, že ho nepoužíval.
"Jsi úžasný Lou, skvěle, jsi moc šikovný. Máš nádherný hlas. Vidíš, že ti to jde," chrlil jsem na něj a pořád ho hladil. Odtáhl jsem se od něj a koukl se na něj znovu.
"Tak zkusíme další slovíčko?" zeptal jsem se a on kývl na souhlas. "Tak dobrá. Tak řekni: Jsem... j-s-e-m ."

Už jenom kvůli jeho úsměvu jsem se snažil dělat všechno, co řekl. Byl tak krásný a ďolíčky se mu moc hodili. Byl pak neodolatelný.
Mírně jsem se zavrtěl na pohovce a podrbal se ve vlasech. "Ehm- J... j-jse-m." Jeho úsměv jen rostl. Snad mu nepřetrhne tvář.

"Skvěle Lou! Skvěle," pořád jsem se usmíval a hladil ho. "Tak- jsi moc šikovný! Tak a poslední slovíčko" sexi." Zasmál jsem se a on se na mě káravě podíval, až mě zmrazilo.
"Tak promíň! Tak teda Louis."

Doufal jsem, že je to sranda. To slovo bych mu takhle neřekl. Pche, ať si o sobě zase nemyslí...
Ale i na moje jméno jsem zavrtěl hlavou a on se na mě podíval nechápavě. Přitulil jsem se k němu a zašeptal: "Harry." Jeho jméno mi klouzalo po jazyku, bylo dokonalé. On sám byl...

Když zašeptal moje jméno, srdíčko mi poskočilo- on místo jeho jména řekl to mé. On se ke mně stulil do klubíčka, které jsem objal.
"Ano, já jsem Harry a ty jsi moje láska, kterou nikdy nepusím." On sebou cukl a já toho využil. Pomalinku opatrně jsem se svími rty otřel o ty jeho. Chutnaly jako lesní ovoce.