Wolf love ~ Larry ✓

4.

Když mě asi 5 minút pozoroval, přišlo mi to celkem divné. "Stalo se něco, nebo... Proč mě pozorujes?" zeptal jsem se a trochu se pousmál - je celkem roztomilý.

Skousl jsem si ret a trochu zčervenal. Hlavu jsem proto sklopil, aby mě neviděl. Bylo to trapné. Proč jen jsem jeho hlas nemohl dostat z hlavy? Tak moc jsem chtěl, aby mluvil. Bylo by hezčí poslouchat jeho než Dana.

"Proč mi neodpovíš? Udělal jsem ti teď něco? Nebo celkově něco? Jestli ano, mrzí mě to, opravdu... nechtěl jsem." Smutně jsem se usmál a začal si hrát s jedním stéblem slámy. Proč mi neodpoví, je mi to celkem líto.

Po čtyřech přelezu k němu i se zářivým úsměvem na tváři a sednu si vedle něj. Nic neudělal, nechci aby si to myslel.

"Haloooo,  jsi hluchý nebo co?" zasmál jsem se, nechci si povídat sám se sebou, doma nás bylo hodně a jsem zvyklý na to, že je kolem mě rušno a tady mluvím jenom já a on je ticho.

Zamračil jsem se a založil si ruce na hrudi. Nejsem hluchý! Kousek jsem se od něj odsunul a hlavu vystrčil nahor, jakože jsem se urazil, což ale ve skutečnosti nebyla pravda. Jen ať si nemyslí, že jsem hluchý...

"Hmmm, takže hluchý asi ne. Ale taaak... němí?" zeptám se a cvrnknu mu do ruky, aby se na mě podíval. On měl bradu vystrčenou nahoru.
"Ale notaaak, odpověz, prosiiiim." Zasměju se a přisunu se k němu.

Koutkem oka se na něj podívám a malinko se usměju. Krom mamky se se mnou dlouho nikdo nebavil (Dan se nepočítá, ten žvaní pořád). Srdce mi tehdy poskočilo.
Němý? Asi napůl, nevím jak to vysvětlil. Nejsem, jenom nemluvím. Proto jsem pokrčil rameny.
Vždy, když si jen vzpomenu na to, jak jdu po ulici a lidi si na mě ukazují a křičí či šeptají "To je němý Louis," je mi do breku.

"Ale vždyť musíš vědět, co jsi..." řekl jsem trochu třaslavým hlasem. Bylo to divné, že byl pořád tak ticho a já si povídal sám se sebou.
"Tak nic teda, dvě kývnutí hlavou znamenají áno a jedno ne, dobrá? Mám se promněnit na vlka?" zeptal jsem se a koukl na něj.

Byl z tohto očividně mimo. Asi ještě nikdy neviděl takovou trosku jako jsem já.
Kývl jsem jednou na ne. Líbilo se mi, když mluvil. Nebylo tady takové ticho a já si nepřipadal sám. Navíc mi s ním bylo hezky.

"Dobrá, tak se tedy nepromněním, ale řekneš mi něco, prosím?" zeptal jsem se, zatímco jsem si točil stéblo slámy, které jsem vytáhl zpod sebe.

Skousl jsem si ret a očima sledoval každý jeho pohyb. Sám jsem nevěděl, co mu na to říct. Můj hlas bude znít po tak dlouhé době strašně, bude se mi smát. A to já nechci, protože je jediný, kdo si s mnou sám od sebe povídá.
Právě proto jsem kývl opět na ne a abych neviděl jeho zklamaný výraz, sklopil jsem hlavu a radši se díval na špičky mých bot.

"Aha... Tak nic, promiň," šeptl jsem trochu zklamaně. Proč asi nemluvil? Udělal jsem mu něco nebo opravdu nemá hlas? Nebo se stydí? Je toho hodně, co mu může být a mě je to celkem líto.
Uviděl jsem, jak se kouká na svoje boty. "Ale to je v pořádku, možná někdy jindy, co ty na to?" zeptal jsem se s úsměvem a milým hlasem. "Jestli jsem tě vyděsil, tak mě moc to mrzí."

Pokrčil jsem s úsměvem rameny. Jestli mu něco řeknu nevím, ale dnes určitě ne. Hlavu jsem si opřel o jeho rameno a s úsměvem k němu shlížel. Takhle vypadá ještě krásněji- Louisi! On si myslí, že ti něco udělal a ty tady přemýšlíš o jeho kráse. No ty seš eso.

Když se o mě opřel, usmál jsem se - očividně jsem mu nic neudělal. S úsměvem zaštěkám a koukám se na dveře od stodoly, za kterýma se mýhá stín. "Nevíš, kdo to je?" zeptal jsem se potichu, když se ten stín zastavil a Louis viditelně znervózněl.