Wolf love ~ Larry ✓

16.

Oči jsem měl dokořán a sledoval kňučícího Harryho na zemi, jak se snažil dát do klubíčka.
Máma na něj chtěla hodit další kámen, ale já ji zastavil.
"Bože, Louisi, není ti nic? Jsi v pořádku?"
Snažila se mě obejmout, ale já ji odstrčil, abych mohl zkontrolovat mého Harryho.
Co tady vůbec máma dělá tak brzy?! Měla přijít až za tři-čtyři dny...

Nespokojeně jsem kňučel a snažil se skroutit do klubíčka. Snažil jsem se postavit, abych mohl aspoň utéct, no nějak mi to nešlo. Do mé srsti se zabořili dvě ruce. Lekl jsem se a snažil se postavit. Nakonec se mi to podařilo i s jedním kamem v zadní tlapce a utíkal jsem, co mi síli stačili. Zaběhl jsem co nejdál k lesu, ve kterém jsem se proměnil a zmoženě vydechl. Hned jak jsem se dal trošičku do kupy, což trvalo asi 5 sekund, sebral jsem několik jablek a běžel naspět, aby náhodou Lou něco neudělal. Doběhl jsem až domů, kde jsem zpomalil a vyšel na zahradu. Lou pořád ležel na zemi a díval se do dálky.
"Už jsem tady, Lou, donesl jsem ti ta jablíčka!"

Seděl jsem tam a díval se směrem, kudy utekl.
"Ještě, že jsem přišla domů dřív. Kdybych přišla později, mohlo se ti něco stát." Máma si mlela svý, ale já ji neposlouchal. "A kde je vůbec Harry? Měl tady být s tebou!" A já mlčel. Za tohle jsem s ní mluvit nechtěl. "Vždyť já si to s ním ještě vyřídím," zavrčela a odešla do domu. Lehl jsem si do trávy a koukal pořád směrem, kudy utekl. Chtěl jsem, aby se vrátil, ale já se bál, že to se už nikdy nestane. Po tvářích mi začaly kutálet slzy. Smrkl jsem a to se za mnou ozval Harryho chraplavý hlas. Rychle jsem se zvedl jako blesk a běžel k němu. "Harry!"
Všechna jablka mu popadala, aby mě vůbec mohl zachytit, když jsem se na něj vrhl, nohy obtočil kolem jeho pasu a ruce kolem krku, plačíc mu do krku. Tak moc jsem se bál, že už se nevrátí.

"Neboj se o mě. Jsem tady, jsem tady nic se mi nestalo, nemusíš se bát, jsem tady pro tebe," zavrněl jsem mu do ouška a pohladil to maličké bázlivé stvoření. Šli jsme dovnitř, ale tam už stála Louiho máma.
"Harry! Proč si tady nebyl!" zakřičela na mě a on se přikrčil.
"Byl jsem jenom pro jablka, Lou potřebuje ovoce."

Rychle jsem z něj slezl a schoval se u něj v objetí.
"A to je ti úplně jedno, že na Louise zaútočil divokej pes?! Co kdyby se mu něco stalo?!"
Přikrčil jsem se ještě víc. Neměl jsem rád, když někdo křičí. Teď navíc křičela máma na Harryho. To bylo, jako kdyby křičela na mě.
Harry mě pohladil po zádech a paži, když mě mu z objetí vytrhla máma. "Slíbil si mi, že se o něj postaráš!"
Chtěl jsem se k němu vrátit, ale máma mě nepustila.

"Nic by se mu nestalo!!" zakřičel jsem na ni. Měl jsem ohromné nervy.

"Mladý muži, nekřič tady po mně," zavrčela skrze zuby. Měl jsem chuť se kdesi schovat. Oba po sobě křičeli, oba se měli v zubech. Čekal jsem, kdy se po sobě vrhnou a poperou.
"Nemůžu dovolit, aby ses s Louisem scházel."
Snažil jsem se vykroutit z jejího sevření. Harry na tom také nebyl zrovna nejlíp. Nejdříve na ni vykulil oči a otevřel pusu v údivu a pak se zamračil a sevřel ruce v pěsti.

Nemohl jsem to vydržet. Vím, že to všechno pokazím, ale nemohl jsem snést pocit, že mě od něj oddtrhne. Být bez něj? To bych se raději zastřelil!
Proměnil jsem se ve vlka a nahlas zavrčel. Cenil jsem zuby. Jeho mamka zůstala bílá jako stěna, ale Lou se usmál. Pomalu jsem se přiblížil.

Tmavě hnědý vlk vypadal, že se každou chvíli vrhne na mámu. Vykouzlilo mi to na tváři úsměv. Nevím proč, ale prostě se mi líbilo, jak byl starostlivej, co se mně týče.
Máma mě chytla za ramena a táhla dál od něj. "T-to přece ne- Bože." Hlas se jí klepal. "Louisi schovej se, než ti ublíží!" Věděl jsem, že to neudělá.

Nahlas jsem zavrčel a šel k Louimu. Skryl jsem zuby a mazlivě se mu otřel o jeho ruku. Zastříhal jsem ušima a vyplázl jazyk.
"Ty příšero!!"

"Louisi říkám ti, jdi od něj dál!" řvala a tahala mě pryč od mého vlčka. Harry chňapl po látce mých kalhot a zatáhl si mě k sobě dolů na zem, abych ho mohl drbat mezi uši. Máma vykřikla a zakryla si oči plné slz. Asi už si myslela, že je po mně. Když si je z nich sundala, úlevně vydechla, ale v očích měla pořád strach, zatímco já se usmíval do hnědé srsti na Harryho krku, kam jsem zabořil nos.

Jeho máma se trochu uklidnila a já se usmál a proměnil. Seděl jsem tam s Louim v objetí.
"Vidíte, nic se mu nehomohlo stat!" vyhodil jsem jí na oči a v těch mých vlčích se zalesklo.
"Nenechal bych ho samotného, nikdy. Na to ho moc miluji."

Zářivě jsem se na něj usmál, sedl si mu na klín a objal ho kolem krku, dávaje mu pusu na tvář.
"C-cože ho?" zeptala se se slzami v očích.

"Miluju," zavrněl jsem a pohladil ho po vlasech, krčil se při mně jako koťátko.
"Doufám, že nám nebudete bránit," podotkl jsem, když jsem zvedl pohled.

Podíval jsem se na mámu, která váhala se svým rozhodnutím. Když už se rozhodla něco říct, věděl jsem, že to bude čistý nesouhlas, tak jsem se pokusil o něco, co by jí snad pomohlo změnit názor.
"Mami, p-prosím."
Dívala se na mě se slzami v očích. Pomalu se k nám rozešla, ve tváři nečitelný výraz, tak mě Harry pevně obejmul.
Klekla si k nám a dala mi pusu na čelo. A... Usmála se. Usmál jsem se také a políbil Harryho na rty. "M-miluji tě, moc."

"Já tebe taky," zafuněl jsem mu do krku. Koukl jsem se na jeho mámu, no ona posmutněla.
"Harry vím, že nemám právo se tě na cokoli ptát ale... Louisův otec kdysi odešel do lesů, aby vás našel. Podařilo se mu to, žije?" zeptala se se slzami v očích a já přemýšel a hledal. Už vím proč mi Louiho jméno přišlo tak povědomé.
"Zerak Tomlinson?" zeptal jsem se a ona začala horlivě přikyvovat.
"Byl to statečný vlk... bohužel zemřel pár let zpátky při útoku lidí." To lidí na konci jsem se snažil zašeptat, noo i tak to slyšeli a Lou se napl jako struna.

Lidí? To jakože někdo od nás? Z očí se mi valil proud slz, ale bez vzlyků, jen jsem tiše plakal a tiskl se na Harryho svalnatou hruď, kde jsem byl v bezpečí.
Bože, všichni mi lhali. Všichni mi tvrdili, že ho zabila divoká zvěř, ne, že jeho lidi.
Moment!
Odtáhl jsem se od Harryho a podíval se mu nechápavě do očí.
"Vlk?"

Nad jeho slovy jsem se pozastavil, řekl jsem víc než jsem měl. Teď mu to ale budu muset vysvětlit od začátku.
"Řeknu ti všechno, jenom pojďme si sednout na pohovku, tady je to nepohodlný," podotkl jsem a přenesl ho na gauč, jeho máma šla s námi. Nahlas jsem si povzdechl a začal...
"Zerak k nám přišel, když jsem mněl asi 11 let, už jsem chápal, co se děje. Můj otec byl v té době alfa. Tvůj otec se k nám chtěl připojit. Několik měsíců žil s námi - se mnou, mámou a otcem. Žil s námi, aby smečka zjistila, jestli je toho hoden. Nakonec se ukázalo, že ano. Lou, víš jak jsem ti mluvil o proměně ve vlka... Tvému otci to dovolili a stal se z něj vlk. Žil s náma několik let, ale pak... V jeden den na naši vesnici zaútočili lidé, bylo jich hodně. Já ležel se zápalem plic doma a máma se o mě starala. Skoro všichni šli bránit vesnici, taky se všichni vrátili krom několika... Krom tvého a mého otce. Zajali je a zabili když se snažili odvést lovce od smečky."

Kroutil jsem hlavou. Bože, tohle se vážně stalo. A mně se nic neřeklo. Proboha, vždyť to je důležitá věc, o které bych si zasloužil vědět!
Táta se stal vlkem, proto nechodil tak často domů a když tady byl, dlouho se nezdržel. Máma to ale musela vědět...
Vyběhl jsem nahoru po schodech do svého pokoje, i když jsem za sebou slyšel křik mého jména a schoulil se v rohu místnosti, pokládajíc si hlavu do rukou a brečíc.