Wolf love ~ Larry ✓

7.

V kuchyni toho už moc nebylo a ani máma nebyla doma, z čehož jsem usoudil, že šla zřejmě na nákup. Nezbylo nic jiného, než vzít poslední kousek chleba, který tam byl tak pro jednoho a k tomu ještě džbán vody. Aspoň Harry se nají.

Když se Louis vrátil i s kouskem chleba a vodou, byl jsem šťastný, že už nejsem sám. No když to položil přede mě, byl jsem zmatený, bylo toho málo a pro sebe nic neměl a já neměl až takový hlad. Poroměnil jsem se a podal mu ten kousek chleba a já sám jsem si sebral vodu.
"Najez se, já nejsem hladový. Ale tobě kručí v břiše." Usmál jsem se na něj, no on nechtěl, tak jsem začal chléb trhat a po malých kouscích ho krmit, aby se najedl.

Přinesl jsem to jemu a skončilo to tak, že on krmil mě jako malé dítě. Bylo to milé, ale já vážně potřeboval, aby se najedl. Z něčeho tu potřebnou energii k uzdravení dostat potřebuje. Proto když jsem snědl půlku a chtěl mě dál krmit, sám jsem si to od něj vzal a když mi nevěnoval pozornost, vložil jsem mu kousek do pusy. Překvapeně se na mě podíval, ale spolkl. Když mě chtěl dál krmit, uhl jsem.

"Lou, musíš jíst, já nejsem hladový, ale ty jo, tak prosím jez," kňuknu a s prosbou v očích na něj kouknu. Je tak roztomilý, skoro jako štěnátko a já se o něj bojím. Probouzejí se ve mně ochranářské pudy, aby mu nikdo nic neudělal... jinak mu prokousnu hrdlo.

Vezmu mu ten chleba z ruky a na střídačky dávám kousek jemu a kousek mně. Pobaveně pokroutí hlavou, ale víc to neřeší. Já se jen vítězně usměju a sním svůj poslední kousek, který zapiju vodou. Zajímalo by mě, kdy přijde máma. Dan by ani nemusel.

Když dojíme oba, chléb zapijeme vodou a spokojeně se usmíváme. Lou si lehne na seno a já se opřu o jeden balík a jeho tělo si přitáhnu k sobě a začnu se mu hrát s vlasy. Chvíli tak oddechujeme než se před stodolou ozvou kroky.
"Louisi jsi tam? Právě jsem přišla z obchodu!"

Jeho dotek v mých vlasech je tak příjemný. Dokázal bych takhle vydržet i hodiny, kdyby nepřijela máma. Už jsem chtěl vstát, když se dveře otevřely samy. Máma na nás chvíli divně hleděla, než se usmála. "Já jen abys nezapomněl, že tady bude každou chvílí Dan." Zakroutil jsem hlavou. "Víš, že musíš," povzdechla si a já si dupl, nebo spíš praštil, nohou o slámu.

Když jsem uviděl, jak je z toho Louis nesvůj, ihned mě napadlo, že by mu to mohlo se mnou jít líp a v mé hlavě se zrodil nápad....
"Jestli by to nevadilo, rád bych se ujal Louisovh rozmluvení. Mám pocit, že by mi to šlo lépe než Danovi a Louisovi bude asi líp. Nemyslíte?" zeptal jsem se a viděl na jeho mámě, že přemýšlí.

Máma usilovně přemýšlela, chvíli se zdálo, že nepovolí. Zato já se na Harryho usmíval jako blázen. Bylo by to určitě lepší než s Danem. "Harry, moc tě neznám. Určitě jsi fajn kluk, ale já potřebuji, aby jsi s ním byl pořád. Kde vůbec bydlíš, nebude to vadit?" Tak tohle se mi moc nelíbilo. Určitě řekne ne. Hlavu jsem zabořil do sena a čekal, co bude dál, jak Harry zareaguje.

"Já, no já bydlím tady," zasmál jsem se "Nemám kam jinam jít, s Louisem bych byl pořád, o to se nemusíte bát, i tak se nemůžu hýbat." Jeho máma zůstala opařeně stát na míste.
"No tak tedy dobrá, zkusíme to."

Zvedl jsem hlavu a s úsměvem se na ní podíval. Ani se nenadála a už mě měla pověšeného kolem krku. "Noták, Louisi, neudus mě," zasmála se. Pustil jsem ji i s pusou na tvář a vrátil se k Harrymu na seno. Blaženě se usmíval. Nevím proč. Ale... byl k sežrání.
"Co se ti vůbec stalo?"

A sakra! Co mám říct! Nebudu přeci lhát ř eknu polopravdu.
"Tak trochu mě napadl vlk, když jsem byl na procházce po lese. Utekl jsem mu až na louce, kde mě našel Louis a zachránil mě. Sám bych to určitě nepřežil." Dokončím svůj vymyšlený příběh a seberu si Louiho do objetí. Mám prostě potřebu ho chránit! Nesuďte mně... A velmi hezky hřeje.

Je mi líto, že nemůže říct celou pravdu, ale riskovat to nemůžeme. I když je to moje máma...
Smutně jsem se na něj usmál a objal ho nazpátek. "Bože, to jsem nevěděla. Jsi v pořádku?" došla blíž.

"Ano, ano. Louis se o mě velmi hezky postaral," pochválil jsem to stvoření, které se u mě krčilo. "Ale moc děkuji," usmál jsem se a pohladil po zádech.

"Skvěle," usmála se máma. Já nic kromě Harryho ale nevnímal. Jeho vůni, tělo, úsměv, oči... Sakra, Louisi! Už přestávám přemýšlet normálně. "Tak co kdyby ti Louis pomohl i dovnitř, tady nemůžete být pořád."

"No, já nevím jestli to zvládnu .." šeptl jsem, no Loui se hned zvedl s tím, že mě zvedne.
"Lou, nezvedneš mě... Počkej."
"No pojď Harry, pomůžu ti," usmála se jeho máma a pomohli mi zvednout na nohy. "Auu! To bolí..." zakňučím a zatnu zuby.

Chtěl jsem mu pomoct, ale odmítl a teď trpí. Vím, že bych ho neunesl, ale nechtěl jsem, aby se trápil na tu nohu. Máma se sice snažila jak mohla, ale nic se jí v této chvíli nedařilo. Odstrčil jsem ji, ať jde otevřít alespoň dveře a já si stoupl vedle Harryho. Poklepal jsem mu na nohu a on ji se syknutim zvedl. Já se Pohl dopředu, takže musel skočit za mnou. Touhle skackavou chůzí jsme pokračovali směrem k domu.

Každé poskočení mi spůsobovalo neuvěřitelnou bolest. Lou mě hladil po zádech a snažil se mě držet, no mně se po tvařích i tak kutálely obrovské slzy.
"Louisi, to bolí..." kňučel jsem nahlas a sledoval dveře přede mnou. Chtěl jsem už konečně znovu položit tu nohu, ale to nešlo, musel jsem vydržet, a tak jsem velice nedůstojně skackal při Louisovi. Po chvilce jsme vešli do domu, no pak jsem uviděl schody. Přišli jsme až k nim a napříč mým protestům si mě Lou vyzvedl do náruče a vynesl nahoru. Mé tváře byly rudé od pláče, který způsobila ta hnusná bolest.

Chtělo se mi plakat s ním, ale vydržel jsem to. Musel jsem. Naštěstí jsme byli už skoro doma. A pak přišli na řadu schody. Ajaj, na ty jsem jaksi zapomněl. Ale už jsem nechtěl, aby Harryho bolel každý krok, tak jsem si ho vzal na ruce a s námahou vyšel schody. Díky bohu mám dveře nahoře jen já a to hned naproti. I s ním jsem padl do postele a zhluboka dýchal.

Když jsem byl doslova hozený na postel, bolestně jsem vykřikl.
"Lou..." brečel jsem. Vím... jsem vůdce smečky, ale zkuste si mít rozervanou nohu. "Louisi..." kňuknul jsem, protože na mně ležel a celkem to bolelo. Pretože na mě spadl.

Zadýchaně jsem se mu podíval do očí... očí plných slz. Uvědomil jsem si, jak jsme rozloženi a rychle se z něj svalil. Bože, už jen popadnout dech. Chtělo by to vodu, ale já byl moc unavenej. Ani bych se nedivil, kdybych za chvíli usnul.

"Děkuji," usmál jsem se, protože už jsem konečně ležel na měkkoučké posteli. A sebral si ho k sobě do objetí. Venku se stmívalo a tak jsem po chvilince usnul.