Wolf love ~ Larry ✓

3.

Kouknu na jeho nohu a pohladím ho po ní. Zasyčí, ale méně než dřív. Rozhodnu se mu to převázat, protože obvaz již není čistě bílý, ale jsou na něm kapičky krve.

Když se dotkne mé nohy, mám pocit, že po něm vystartuji a zakousnu se mu opravdu silně do krku, ale pak se ovládnu a jenom bezmocně položím hlavu na seno. Tiše kňučím, když mi nohu odváže a do rány se mi dostane vzduch. Pomalu cítím, jak mi j omývá a já jenom kňučím, jinak ti nejde. Po chvilce už na ní mám nový obvaz a Louis mě chlácholivě hladí po ouškách.
Vím, neměl bych mu to dovolit, ale prostě v mé situaci to jinak nejde.

Moc potřebuju, aby se uklidnil. Jednak kňučí opravdu nahlas a já nechci, aby ho někdo našel a zastřelil úplně. A taky aby nemyslel na tu bolet. Musím ho přivést na jiné myšlenky. Náhle zahlédnu provaz a já ho seberu. Ukážu mu ho a jeden konec držím. Nevím, jestli se umí přetahovat, ale zkusíme to.

Začne přede mnou mávat provazem a já opradu nechápu, co po mně chce. Zmučeně položím hlavu na přední packy a zafučím. Nudím se, opravdu, a už teď vím, že i potom co se noha uzdraví si budu muset zvykat znovu na pohyb.

Nechápe. Vzdal jsem to a sedl si na zem zkoumaje provaz v mých rukou. Nevadí, naučím ho to později. Nevím, jestli mu to mám vysvětlit slovně, ale vím, že když promluvím, nebude mi rozumět kvůli hlasu, neboť pět let je pět let a on bude hrozně chraptivý.
Na zadečku ucítím něco nepohodlného a tak to vytáhnu. Věneček ze včera. Už není tak zářivý, ale pořád krásný. Věnuju ho jemu... Na památku.
Právě proto jsem mu ho usadil na hlavě a se smutným pohledem ho pozoroval.

Když mi na ouška pověsil věneček z bylin, trochu jsem se pousmál... Je to roztomilé.
Spokojeně jsem štěkl a zatahal ho za rukáv ke mně na slámu, kde jsem se mu rozvalil na klíně. Vypláznul jsem jazyk a mé vlčí oči zajiskřili.
Je to moc hodný kluk, ale celkem mě mrzí, že jsem ho jěště neslyšel mluvit. Bylo by to hezké, kdyby vím jaký má hlas. Ale k tomu se jěště dopracujeme.
Venku zahmří a já polekaně zakňčím. Je pravda, že jsem budoucí alfa samec smečky, ale co se týká silných bouřek, jsem jako štěně.

Natiskne se na mě jako malé štěňátko, přitom je to už velký vlk. Trošku si jej objetím přivinu blíž k sobě a hladím ho všude možně. Nechci, aby měl strach.
Už muselo být i celkem pozdě. Z kapsy jsem si vyndal papír a propisku (nikdy nevíte, co se vám může hodit) a začal psát: 'Našel jsem zraněného králíka a venkuje je bouřka. Chtěl bych u něj v noci zůstat a postarat se o něj. Směl bych?'
V té chvíli jdu domů a list dávám mámě. Nečekaně to schválí a já jdu ještě nahoru pro pár dek, aby nám nebyla zima.

Po chvilce se Louis vrátí i s dekama. Zvedne mě a přenese na tu kupu přikrývek. Pomalu si lehnu a schovám se pod ně. Venku pořád hmří a létají blesky. Opravdu se bojím.

Lehnu si za něj, což je velký boj, protože nejdřív mě nechtěl pustit. Asi si myslel, že mu chci ukradnout teplo. Nakonec se mi to ale povedlo a objal jsem ho, aby věděl, že jsem tam s ním. Oba nás přikrýju, ještě jednou dekou (pro jistotu) a oba ani nevíme jak a usneme.

Večer ho nechám ať si ke mně lehne a já se k němu stulím. Po chvilce ani nevým jak, usnu, ale když se probudím, Louis tady není a někdo stojí před stodolou. Nahlas zakňučím od bolesti nohy a skryju se pod několik dek, které mě v noci hřáli. 'Co jsem komu udělal...'

Vzbudil jsme se dřív než Harry, tak jsem šel domů, abych se převlékl a něco mu přinesl na snídani. Našel jsem psí granule, které ještě zbyly po psovi, kterého jsme ale prodali. Snad to bude jíst.
Jak jsem šel zpátky ke stodole, stál před ní Dan. Málem mě kleplo. Kdyby viděl Harryho, je po mně i po něm.
Poklepal jsem mu na rameni. "Louisi, tvoje máma říkala, že tě tady najdu." Odstrčil jse ho, dnes jsem na něj neměl náladu. Vešel jsem a dveře za sebou zamkl.

Podíval jsem se na dveře, za kterýma se ozval nějaký hlas. Za chvíli jsem ucítil Louise, ale i nějaký jiný pach. Hned potom se otevřely dveře a vešel rozčíleně vypadajíci Louis. Zvědavě jsem zaštěkal. Vím, že by asi bylo lepší, kdybych se proměnil na člověka. I tak by mi to moc nepomohlo, protože jsem si všiml, že má problémy s mluvením a asi jako vlka se mě bál méně.

Porozhlédl jsem se po okolí. Díky Bohu, Harry byl na svém místě. "Louisi, otevři!" prosil Dan, ale já nemohl. Zabil by Harryho. Jedině, že by byl v lidské podobě, to by nebyl takový nápadný. Ale... "Noták, Louisi, pusť mě dovnitř." Ne!

Venku někdo křičel a já skrčil uši. Nevěděl jsem, co dělat, za těma balíkama slámy byl maličký prostor asi tak pro mně. Pomaloučku jsem tam vklouzl a zaštěkal, aby věděl že jsem vpořádku. Noha mě neuvěřitelně bolela, ale dalo se to vydržet.

Chudák. Já tohle slyšet, zabiju se. A slýchám ho častěji než on.
"Louisi, nebuď jak malý děcko! Víš, že se musíš naučit znovu mluvit!"
Bouchl jsem pěstí do dveří na protest. Vrátil jsem se k Harrymu a hladil ho, aby na toho debila nemyslel. Musí být v klidu.

Myslel jsem, že chce jít za ním a mě jenom naznačil, abych se schoval, ale asi jsem to pochopil zle a on mě v mé skríši začal drbat za ouškami. Bylo to příjemné, ale na dveře něco bouchlo a křičel za nima nepříjemný hlas. Věděl jsem, že kdyby se sem dostal, jsem mrtví. V téhle vesnici byla naše kožešina vysoce ceněná a já jsem byl jako v pasti.
Bázlivě jsem se na něj kouknul, abych mu naznačil, že se bojím.

"Shhhh." Ani sám nevím jestli jsem uklidňoval jeho nebo sebe. Dan nechtěl odejít, chvíli jsem myslel, že na něj vlítnu, ale ozval se tam hlas mé mámy, který ho odehnal. Díky Bohu...
"Louisi? V pořádku?" Vykoukl jsem hlavou ven, přikývl a objal ji. Odešla a já pak mohl konečně dát Harrymu najíst, aby neumřel hlady.

Konečně ten křik utichl a já se uklidnil. Už mi smrt nehrozila až tak moc jak před chvilkou.
Mezi balíky jsem uviděl Louise a zaštěkal jsem aby pochopil, že jsem tak trochu uvízl mezi senem a zdí. Noha mě začínala znovu neuvěřitelně bolet a já jsem byl donucen vycenit zuby, ale jenom kvůli bolesti.

Nevěděl jsem, jestli jsem něco udělal nebo co , ale pak jsem viděl, jak byl zaseklý. Měl bych mu pomoci. Došel jsem k němu a dávaje pozor na jeho zraněnou nohu jsem mu pomohl. Děkovně mi pak olízl ruku a pustil se do jídla. Pche, a já si myslel, že mu to nebude chutit...

Když mě konečně vytáhl ven a já zaštěkal, přede mnou se objevila miska hnědých kostiček. Vonělo to jako maso, a tak jsem se do toho po chvilce pustil.
Když jsem dojedl, spokojeně jsem se proměnil do své lidské podoby a pohodlně se usadil.

Hlavu jsem naklonil do strany a jako již několikrát, protože mě to fascinuje, jsem ho pozoroval. Každý rys jeho dokonalé tváře, každý sval (a že jich bylo...).Nadzvedl obočí, asi nechápal, proč ho opět sleduju. Ale on byl prostě dokonalý a moje oči od něj nešli odtrhnout.