Bylo Nebylo, Jeden Idiot

[12] - Sirius

Víte, jak si občas představujete věci, které se nikdy nestanou? Já to dělal každý večer těsně před spaním. Bylo to pro mě něco, jako ukolébavka.

A v posledních měsících se moje představy uchylovaly pouze k jednomu. Ke Keiřině odpuštění. A minulou noc se mi o tom dokonce dost živě zdálo.

Stáli jsme v tajném průchodu. Odpustila mi. A navíc mi oplatila svou lásku.

Otevřel jsem zprudka oči, což byla největší volovina, co jsem v té chvíli mohl udělat. Do hlavy mi vystřelila oslepující bolest.

Periferním viděním jsem zaznamenal ztichlého Náměsíčníka, jak si na své posteli čte nějakou bichli. Jak jinak, že?

"Remusi," zaúpěl jsem. Zvedl ke mě unavený pohled, působil hrozně smutným dojmem. "Podej mi prosím lektvar na kocovinu. Mám pocit, že mi bouchne hlava."

"Mám pocit, že by sis to určitě zasloužil," zavrčel a hodil po mě lahvičku s purpurovou tekutinou.

Nechápavě jsem se zamračil. "Za co, prosím tě?"

"U tebe se vždycky něco najde," vyštěkl podrážděně, zvedl se z postele a na odchodu nezapomněl pořádně prásknout dveřmi, což způsobilo, že moji hlavu naráz probodlo snad sto hřebíků. Prostě, au.

Tak rychle, jak jsem byl schopen, jsem vypil lektvar, oblékl se a provedl základní hygienu. Pak jsem zamířil na snídani.

Na půli cesty se mi do cesty připletla Keira se zmoženě vypadající Evansovou, která na tom ovšem byla mnohem líp, než by po pořádné chlastačce být měla. Zřejmě Pobertové nebyli jediní, kdo měl recept na lekvar proti kocovině.

"Čau," vykouzlil jsem na tváři úsměv, který mi s mírným zaváháním opětovaly.

"Vypadáš zadumaně," prohlásila Keira a tázavě naklonila hlavu. "Má to co dělat se včerejškem? Mě se totiž všechno ztrácí poté, co jsme zabránili Lils v tom, aby tancovala kankán na stole."

Rudovláska zaúpěla a schovala hlavu do dlaní. "Už mi nic neříkejte, jsem ztrapněná až až."

"Kdepak," zavrtěl jsem hlavou. "Ztratil jsem se ještě dřív, než ty."

Blondýnka si povzdechla a kousla se do rtu, jakoby váhala, jestli mi má něco říct. "Je to kvůli Remusovi?"

Napnul jsem se a překvapeně přikývl. "Jak to víš?"

Obě dívky se po sobě nervózně podívaly, a pak Lily vytáhla ze své příruční tašky...

"Kalendář?" zamrkal jsem nechápavě. "Co s ním?"

"Koukni na Vánoce," špitla Evansová a můj zrak sjel na čtyřiadvacátého prosince. Pod typickým číslem se vyjímalo bílé kolečko. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to znamená.

"A do prdele," ujelo mi a rozeběhl jsem se zpátky do věže, přičemž jsem na cestě několikrát zakopl a vůbec nebral ohled na Keiřino volání.

"Jamesi," zařval jsem na svého ještě zpola spícího kamaráda a strhl z něho peřinu. "Jdeme přeplánovat Štědrý den!"

Dvanácterák se unaveně posadil a pohlédl na mě skrz brýle, které si včera zapomněl sundat. "Ty seš furt namol, či co?"

Vrhl jsem na něj vražedný pohled a hodil po něm kalendář. "Kvůli Remusovi."

"No tak to je v hajzlu," zamumla, když zjistil, jak se situace má a v tu ránu byl na nohou. "Musíme přeplánovat Vánoce!"