Bylo Nebylo, Jeden Idiot

[Epilog] - Katie

Stisknu v ruce svůj stříbrný medailonek a zadržím slzy, které se mi derou do očí.

"Otevře se, až budeš připravená." To mi mamka řekla pokaždé, když jsem se ptala, proč mi nejde otevřít. Časem jsem se ptát přestala a jednou za měsíc zkoušela, jestli se náhodou neotevře.

Neotevřel.

Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se zpět do reality.

Otce jsem nikdy nepoznala a teď jsem navíc přišla i o matku. Kdyby v sobě neměla tolik laskavosti a nenechávala při souboji v Bradavicích svou nevlastní sestru naživu, nikdy by nedostala kletbou do zad a já bych nestála před jejím hrobem.

Už se sešeřilo a ostatní, kteří byli na pohřbu se vytratili domů, ale jak bych mohla jít domů já, když jediné, co mě tam čeká, je prázdnota. Už nikdy neuslyším její falešný zpěv, když si upravovala koště. Už nikdy s ní nebudu létat. Už nikdy neucítím její objetí, když mi bude smutno.

Popotáhla jsem a otřela si mokré oči.

Musím být silná, tak by si to máma přála. Ne, abych truchlila, ale abych se vzchopila a dál pokračovala ve svém životě.

Nepřítomně jsem prsty přejela po přezce medailonku. K mému překvapení se ozvalo tiché cvaknutí a stříbrný přívěsek se rozdělil na dvě poloviny. Překvapeně jsem se zadívala na malou fotku vpasovanou do jedné z kulatých polovin. Bezpečně jsem poznala mamku v ženě se světlými dlouhými vlasy, kterou kolem pasu držel vysoký muž. V náruči držela malé dítě a oba dva se usmívali.

Došlo mi, že je to nejspíš celá naše rodina, ale nejvíc ze všeho mě překvapilo, že mi to nedošlo už dávno. Že mi už dávno nedošlo, že můj otec byl Sirius Black.

Všechno k tomu ukazovalo. To, jak se matka tvářila, když zjistila, že utekl z Azkabanu. Jejich vzájemné pohledy, když se po letech na chvilku znovu potkali. Podoba, kterou jsem zaznamenala, ale přirovnávala jí k náhodě. I to, jak nešťastná byla, když na odboru záhad zemřel.

Ucítila jsem, jak se mi do očí znovu hrnou slzy. Tentokrát ale slzy štěstí.

"Tati," zašeptala jsem něžně.

"Katie," ozval se odnikud hluboký zvučný hlas a já se překvapeně otočila. Nikdo nikde nebyl. "Vím, že teď jsi asi zmatená, ale jsem tvůj táta. To, co teď slyšíš je nejspíš má poslední promluva k tobě.

Rád bych věděl, co se stalo, že jsi překonala sama sebe, dospěla a otevřela můj medailonek, ale bohužel už to asi nestihnu.

Možná je to jen má představa, ale jako bych tě viděl před sebou. Dospělou, silnou dívku s mojí tvrdohlavostí a Keiřinou laskavostí, kterou čekají velké věci.

Máš před sebou ještě tolik prázdných stránek, které jsou třeba popsat. Tolik dnů, které je třeba prožít.

Stále před sebou vidím jiskry ve tvých dětských očích, snad jsi je za ta léta neztratila.

Přál bych si, abych mohl být s tebou. Jako otec. Jako přítel. Jako spolubojovník. Abych mohl stát po tvém boku, kdykoli bys to potřebovala.

Ale osud si nevybírá. Život prostě není fér, to už ses musela naučit. Bere a dává, jak se mu zlíbí. Ale i přes ty všechny útrapy a rány, které mi způsobil, mi dal ten nejkrásnější dar, který jsem si mohl přát.

Tebe.

Vžycky jsi byla se mnou, když jsem potřeboval, i když jsem tě neviděl. A tou samou oporou budu teď i já tobě. Budu tvou hvězdou, když se ztratíš ve tmě a budu tě vést po správné cestě. I když mě při tom neuvidíš.

Mohl bych říct, že jsem ti dal život, ale pravda je taková, žes ho ty dala mě.

Nikdy na mě nezapomínej.

S nekonečnou láskou, táta."

Vydechla jsem všechen zadržovaný vzduch a zavřela medailonek. Pak si ho přiložila k lehce se chvějícím rtům.

"Nikdy na tebe nezapomenu... Nikdy."

Čau všichniiiii, je tu oficiálně konec mého druhého příběhu. Nedávno jsem koukala na Zahradnictví, takže jsem teď trochu přecitlivělá, což se nejspíš i odrazilo v epilogu.

Přesto doufám, že se vám můj příběh líbil a že si třeba v budoucnu přečtete i nějakou mou další tvorbu.

Díky za všechnu podporu za těch pět měsíců psaní, jste úžasní, donesli jste mě až na 19. místo ve fanfikcích a za těch 30 kapitol mám 11k přečtení a přes 1,5k hlasů, což je naprosto neuvěřitelný.

Ještě jednou díky a naposledy se s vámi u tohoto příběhu loučím.

Love ya. Baru <3