Bylo Nebylo, Jeden Idiot

[22] - Keira

Siriusův obličej se zahloubaně zkroutil nad tím, jak usilovně přemýšlel, co má můj vzkaz znamenat.

Neměla jsem mu to za zlé. Já bych taky nepochopila, kdyby mi někdo dal papírek, na kterém by bylo napsané pouze slovo "ANO" bez jakéhokoli vysvětlení.

"Dobře," povzdechl si Sirius a podíval se na mě. "Ať svůj mozek namáhám jak chci, nechápu, co mi chceš tímto sdělit, takže bych docela uvítal, kdybys mi to vysvětlila."

"Beze všeho," usmála jsem se a vykročila dál chodbou, "ale nejdřív vyzvednem to jídlo." Zmučeně zaúpěl, ale neprostestoval. Převzali jsme od skřítků pár talířů občerstvení a zamířili zpět do nebelvírské věže.

"Takže," začal jsem nervózně. "Zhruba před týdnem jsi mi položil otázku, na kterou jsem nebyla schopná odpovědět. Teď už jsem se rozhodla a doufám, že správně. Ano, Siriusi."

"Ano, co?"

"Ano," usmála jsem se a podívala se na drobný prstýnek, který mi tehdy na Astronomické věži dal. "Budu tvou přítelkyní."

Siriusův výraz přeskočil z nechápavého na neuvěřitelný a nakonec se mu na tváři rozlil široký úsměv.

"Myslíš to vážně?" zašeptal nadšeně a vzal mě kolem pasu. Trochu překvapeně jsem vypískla, když mě zvednul do vzduchu. Zaprvé jsem nebyla žádné pírko a on mě držel jen jednou paží. A zadruhé jsme oba drželi tácy s jídlem, které hrozili vysypáním.

"Polož mě na zem ty trdlo," zasmála jsem se. "Nebo si to ještě rozmyslím."

Sirius mě opatrně postavil na kamennou podlahu, vzal mi tác s jídlem z rukou a položil ho do nedalekého výklenku i s tím svým. Pak si mě přitáhl do náruče.

"Jak dobře zní Blackova holka?" zeptal se mě najednou a já se lehce zasmála.

"Dost neuvěřitelně," prozradila jsem po pravdě.

"Máš pravdu," povzdechl si a pohladil mě po tváři. "Ale existuje a to je pro mě hlavní."

Usmála jsem se a položila si hlavu na jeho hrudník, protože výš jsem nedosáhla.

"Asi měl Dvanácterák pravdu," zamumlal po chvíli. "Každý má svou zlatonku. Ty jsi ta moje."

"Zlatonka?" zamrkala jsem nechápavě.

"James říkal, že každý má svou zlatonku, kterou chce chytit, i když mu pořád uniká. A ten finální pocit, když ji chytíš a už ji prostě nechceš pustit je..."

"Chápu," přikývla jsem. "Moc hezká metafora."

"Metafora?" zamyslel se. "Není to spíš přirovnání."

"A není to jedno?" pozvedla jsem obočí.

"Asi je," přitakal a vzal z výklenku naše jídlo. "A teď už rychle do věže, než se ti nenažranci začnou shánět po svém občerstvení."

Co nejrychleji jsme dospěli k nebelvírské věži, kde nás s chichotáním přivítala Buclatá dáma, která podle lahví ležících na zemi pod ní, vypila se svou kamarádkou Violettou už tři flašky nějakého dryáku.

"Co vám trvalo tak dlouho?" podivila se Lils, když jsme před ně postavili tácy s jídlem. "Byli jste pryč skoro hodinu."

"Povídali jsme si se skřítky," pokrčil Sirius rameny ještě dřív, než jsem já stačila vymyslet nějakou věrohodnou lež.

"Jo," přispěchala jsem mu na pomoc. "Popřáli jsme jim šťastný Nový rok. Ty chudáky přece jen moc lidí nenavštěvuje a převážná většina o nich ani neví, takže neumí pořádně ocenit jejich práci."