Bylo Nebylo, Jeden Idiot

[28] - Sirius

"...hodně štěstí, milá Keiro. Hodně štěstí zdraví," dozpívali jsme typickou narozeninovou píseň a usmáli se na drobnou blondýnku, která nás všechny probodávala vražedným pohledem. Neměla ráda překvapení, a už vůbec ne narozeninová, ale my si to prostě nemohli odpustit.

"Tak vám teda pěkně děkuju," procedila mezi zuby, "ale mohli jste si to odpustit."

"Ale no tak, zlato," zazubil jsem se. "Každý má rád překvapení, proč ty ne?"

"Protože v prváku bylo překvapení má drahá sestruše Ellen a rozhodně nebylo příjemné," odsekla.

"Dobře," povzdechla si Lily. "Chápu, že nemáš ráda překvapení, ale co narozeniny? Copak se nikdy netěšíš na narozeninovou oslavu?"

Zabodla do ní to-jako-vážně pohled. "Proč bych měla oslavovat to, že jsem zase o rok starší? Koukej, už je ti osmnáct, za rok ti bude devatenáct a za pár let se staneš starou seschlou babičkou, není to skvělé? Ne, není! Narozeniny jsou akorát důvod pro uspořádání párty, ale těch si můžu vymyslet milion."

"Tak se hned nečerti, Kei," zasmála se Meda. "Máme tu pro tebe dárek."

S nedůvěrou si převzala obálku, kterou má sestřenka držela v rukou a opatrně ji otevřela. "Uvolnění ze školy?" pronesla překvapeně. "Jako, ne, že by se nešikly prázdniny navíc, ale na co mi to bude? A ještě k tomu, jak se vám to sakra povedlo?"

"Těžký proces, sestro," povzdychla si Astrid. "Ale povedlo se a to je hlavní. Takže..."

"Můžeš jet na konkurz Montroseských strak," vyjekl James triumfálně a já na něj vrhl ublížený pohled.

"Ale tohle jsem měl říct já!"

"Promiň, brácho," pokrčil rameny. "Až moc euforie."

Zavrtěl jsem hlavou a podíval se zpět na Keiru, která měla ve tváři dokonale šokovaný výraz. "Cože? Jako vážně?" Do očí jí vrhkly slzy štěstí. "Ach můj bože, jste úžasný, hrozně moc vám děkuju!"

"Hromadné objetí," navrhl usmívající se Remus a roztáhl ruce. Keira se mu vrhla do náruče a my ostatní se sesypali na ně.

"Koho to napadlo?" zeptala se, když se vymanila z našich paží.

Všechny naše pohledy se stočily na Jamese, který se lehce začervenal. "Vím, jak moc miluješ famfrpál, je to nejspíš jediná věc, kterou máme společnou. Sirius se jednou zmínil, že by ses mu po škole chtěla věnovat profesionálně. A poněvadž tvůj oblíbený famfrpálový tým pořádá konkurz uprostřed školního roku, napadlo mě, že by se ti v ty dny volno hodilo."

Skočila mu kolem krku a šťastně ho políbila na tvář. Nedá se říct, že jsem v tu chvíli nepocítil osten žárlivosti. Jo, byl jsem hodně majetnický.

Kei se od zaskočeného Jamese konečně odtrhla a vyskotačila na chodbu.

"Hádám," protnula Lily ticho, které nastalo, "že tímto naše párty končí, takže, když dovolíte, půjdu zpět do věže a konečně se začnu učit kouzelné formule." Rudovláska na nás mávla a zmizela za dveřmi, kterými pár vteřin předtím vypochodovala i má přítelkyně. Vzápětí jí následovala i Andromeda se slovy, že má něco důležitého na práci.

"Půjdeme teda do té knihovny?" ozval se za mými zády Remus. Otočil jsem se a chystal se ho uzemnit tím, že do knihovny zamířím jedině v případě, že tam bude tajná chodba do Filchova kabinetu, ale s překvapením jsem zjistil, že se dívá na Astrid, která s úsměvem horečnatě přikyvovala.

Remus nám pokýval hlavou na rozloučenou a oba vyšli na chodbu.

"Pokud se ty dva do konce roku nedaj dohromady," pronesl zamyšleně James, "koupim ti nové koště."

"Platí," přitakal jsem. "Chystej si kasičku, brácho. Remus je moc obětavý na to, aby vystavil nějakou holku svému chlupatému problému."

"Když to říkáš takhle, zní to fakt úchylně," zašklebila se Keira, která se náhle v plné parádě znovu zjevila v místnosti. V ruce držela své milované koště a byla oblečena do kompletního dresu zmijizelského famfrpálového týmu.

"Jdeme?" usmála se na nás zářivě.

"Kam?" vypadlo ze mě.

"Sbírat houby asi," povzdychla si. "Pokud chci získat post u Montroseských strak, musím trénovat a vy dva," zkmitala prstem mezi mnou a Dvanácterákem, "mi v tom pomůžete."

"No, víš..." zakoktal se James a začal ustupovat vzad, "musím se ještě toho hodně naučit a taky napsat dopis máti a..." Na chvíli se odmlčel, přeskočil pohledem z Kei na mě a poté začal zdrhat postranní chodbou pryč.

"To si s tebou ještě vyřídím, ty střapaté pako," zahulákal jsem za ním a otočil se na Keiru a její chováte-se-jako-malý výraz.

"Tak jdem, ne?" pozvedla obočí. "Přivolávací kouzlo jsi snad ještě nezapomněl."

"Accio koště," zamumlal jsem a po chvilce můj drahý Stříbrný šíp elegantně rozbil jedno z oken a vkouzl mi do ruky.

Blondýnka nade mnou zavrtěla hlavou, vytáhla vlastní hůlku a vyslala neverbální Reparo. Skleněné střepy se zvedly do vzduchu a složili se zpět do neporušené okenní tabulky. Úžasné, jako nějaké kouzlo, co? Ehm, jo vlastně... Jdeme dál, OK?

Vyšli jsme na školní dvůr. Pořád lehce mrholilo. Už šest dní po sobě!

Blondýnka pohotově nasedla na své koště a zlehka se zvedla do vzduchu. S povzdechem jsem následoval jejímu příkladu a vznesl se za ní.

S milým úsměvem připlula až těsně ke mě. Její obličej se zastavil pár centimetrů od mého. "Siriusi?" zašeptala svůdně.

"Ano?" zeptal jsem se se zatajeným dechem.

"Máš babu," zasmála se, udeřila mě pěstičkou do ramene a než jsem se nadál, byla o dvacet metrů výš.

"Jen počkej, Prewettová," pohrozil jsem jí a pevně sevřel svoje koště. Po chvíli už jsme se honili po rozlehlých bradavických pozemcích.

"Mám tě, prinezno," vyjekl jsem vítězně a pevně ji objal kolem pasu. "Teď už mi nevyklouzneš. A pokud tu blbou hru okamžitě neodpískáš, budu tě držet až do soudného dne."

"Dobře, pro dnešek to stačí," odsouhlasila a oba jsme zamířili k hradu. Pomalu už se smrákalo a byl čas večeře.

"Nevím, jak ty," zaskučel jsem, když moje nohy dopadly na tvrdou podlahu, "ale já mám natrénováno na měsíc dopředu."

"Ale notak," zamlaskala nespokojeně, zatímco si to svižným krokem vyšlapovala ke své koleji. "Zas taková námaha to nebyla."

"Tobě se to říká," zakroutil jsem hlavou. "Jsi zvyklá. A mimochodem, jak se ti líbili tvé osmnáctiny. Cítíš se snad stará?"

Váhavě zavrtěla hlavou. "Cítím se nadšeně, a na to, že za chvíli už ze mě bude vetchá stařenka se cítím neobyčejně mladě."

"I jdi ty herečko," uchechtl jsem se a objal ji jednou rukou kolem ramen.

"Ale něco tomu přece jenom chybí," zamyslela se mírně zamračeně.

"Co?" zeptal jsem se nechápavě. Aniž by mě předem varovala, popadla mě za límec hábitu a přitáhla si mě do polibku.

"Tohle," zašeptala s úsměvem a znovu spojila naše rty.

Čau všichniiii, poněvadž jsem nemocná a nemám co jinýho na práci, dokopala jsem se k tomu zvednout zadek a jít dopsat tuhle kapitolu, tak se snad líbí, protože už se nám příběh chýlí ke konci. Je to tak, zbývají už jen poslední dvě kapči a epilog, a pak konec šmitec.

Ale nesmutněte (což asi ani nebudete), protože chystám další HP příběh, ale o čem bude se dozvíte až na konci BNJI. Takže vydržte a zase příště.

Love ya. Baru <3