Bylo Nebylo, Jeden Idiot

[18] - Sirius

Nemohl jsem tomu uvěřit. Vážně to řekla a nebyla ani trochu opilá.

Rázovala si to pár kroků přede mnou a lem jejích šatů přitom lehce zametal podlahu. Rychle jsem jí doběhl a úkosem se na ní podíval. Na tváři jí hrál jemný úsměv.

"Proč se tváříš tak překvapeně?" zeptala se a nadzvedla obočí.

"Jen jsem přemýšlel," zakroutil jsem hlavou. "Myslelas to vážně?"

"To, že ti odpouštím? Jasně," přikývla. "A pospěš si, prý mají padat hvězdy."

Chytla mě za ruku a rozeběhla se po schodech vzhůru na Astronomickou věž. Vyšli jsme posledních pár schodů a Keira se zasněně opřela o jeden z kamenných sloupů, které lemovaly ochoz věže. Obloha byla inkoustově modrá, o odstín tmavší, než její oči a byla poseta jasně svítícími hvězdami.

S úsměvem jsem si vzpomněl na to, jak jsme sem jako mladší za pozdních večerů chodívali. Když nad tím tak přemýšlím, poprvý jsme se sice líbali v knihovně, ale první pusu jsem jí dal tady.

"Tohle mi na naší koleji chybí," povzdychla si  a složila hlavu na ochoz, přičemž nespustila oči z noční oblohy. "Závidim vaší a havraspárské koleji věže. Dokonce i v mrzimoru maj okna. Proč my musíme mít kolej skoro pod jezerem?"

"Mě se neptej," pokrčil jsem rameny. "Řekni McGonagallový, ať ti půjčí obraceč času, vrať se pár století zpátky a zeptej se na to Salazara Zmijozela."

"A ty si myslíš, že by mi drahá Minerva tu supervzácnou hračku půjčila?" hodila po mě pochybovačným pohledem.

"Nebuď tak mrzutá," objal jsem jí jednou rukou kolem ramen. "Stejně trávíš většinu času mimo ní."

"Ale musim v ní spát."

"Je skoro půlnoc. Místo toho, aby si spala dole, tak dřepíš se mnou tady nahoře," usmál jsem se a chtěl jí políbit na tvář.

"Siriusi, uh..." Keira otočila hlavu mým směrem, což způsobilo, že se naše rty dotkly. Sice jen krátce, ale dotkly.

Okamžitě jsme od sebe překvapeně odskočili. "Merline, promiň."

"Proč se omlouváš Merlinovi?" ušklíbla se pobaveně. Zjevně to skousla dost rychle.

"No, koukám, že humor ti nechybí," konstatoval jsem, "takže jsme v pohodě?."

"Jo, jsme," přikývla a unaveně se usmála. "Všechno je v nejlepším pořádku."

Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou, abych vzpomínky vyhnal z hlavy. Keira se jako před lety opírala o ochoz věže a hleděla na noční nebe. "Podívej," vyjekla nadšeně a ukázala kamsi nahoru. "Tamhle je Sirius."

"Jakej?" nepochopil jsem to.

"Přece hvězda, po které máš jméno, hlupáčku," zasmála se. "Psí hvězda."

"A jo vlastně," zazubil jsem se a zaťukal si prstem na spánek. "A podle čeho máš vlastně jméno ty?"

Uchechtla se. "Spíš podle koho," zamumlala. "Určitě je ti známé jméno Johanka z Arku, že ano?"

Přikývl jsem.

"Říká se, že zachránila Francii tím, že v čele vojska porazila Angličany. Pak ale byla upálená za čarodějnictví. Johanka byla ze starodávného a velmi váženého kouzelnického rodu, takže se vlastně mudlové ani nespletli v úsudku.