Jiskra

Kapitola 1

Na obrázku Makken
Když jsem vycházela po točitém schodišti naší věže, začínalo zvolna svítat. Nejdřív jenom něžně, zvolna se prodírající paprsky ve všech odstínech růžové a pak všude okolo vybuchl zlatý ohňostroj ranního slunce, v němž bílé zdi Okahu zářily nepředstavitelnou paletou zelenkavých tónů, od žluté po tyrkysovou. Kouzlo okamžiku však nebylo to, co mi vzalo dech, bylo to ono neuvěřitelně vysoké schodiště, které by sebralo síly snad i válečníkovi. Rozhodně ale nejsem nějakým způsobem nezdatná, všechny máme bojový výcvik a já jsem jedna z nejlepších v boji nablízko, hlavně s malými lehkými zbraněmi, jako je moje dýka. Kromě toho dobře běhám, jenom ve střelbě všeho druhu jsem naprosto nepoužitelná.
Konečně jsem se dostala až do svého pokoje, k velkým ebenovým dveřím s vyřezanými růžemi. Projdu jimi, poté se ocitnu ve svém pokoji a hned u dveří mne vítá Sevilla, lesklý nefritový čumák pokrytý šupinami pevnými jako ocel mne šťouchne do hrudi. Rozhodně to nebylo jednoduché, přemluvit Aleshiu, vrchní Jiskru, aby mi povolila chovat v Okahu draka, ale stojí to za to. Obvykle na ní létám za povinností, ale při posledním větším požáru  si zranila křídlo a nyní musí odpočívat. Svlékla jsem si stejnokroj Jisker, dlouhé zlaté šaty se zvonovými rukávy, černé rukavice z jemné kůže, korzet i kápi a dopřála si horkou koupel. Oblékla jsem si bílou tuniku s krémovou sukní na zem a chystala se rozčesat si medové vlasy téměř po stehna, když v tom se ozvalo lehké klepání na dveře.
,,Vstupte.''
Ve dveřích se objeví Aleshia a není sama.
,,Dobré ráno, Makkeno, mám pro tebe úkol.''
Ne, že by se mi zrovna chtělo, ale odmlouvat nesmím.
,, Jistě, doufám, že ti budu moct vyhovět. ''
Zpoza ní vykukuje bledá tvář tak asi jedenáctileté holčičky, zřejmě další z jejích pomocnic.
Její slova mne udivý, čekala bych téměř cokoliv jiného.
,,Toto je Lyralea, naše nejnovější Jiskra. Jistě víš, že každá sestra má povinnost a čest občas zaučit novou nositelku. Dnes padl los na tebe. Je to poprvé, nemýlím se?"
,,Jistě že ne, Aleshio. Toto je má první žačka"
,, Dobrá, nechám vás o samotě, máte celý den jen pro sebe, ale pozor, za půl hodiny je snídaně. Jestli nemáte hlad, platí pro vás dnes výjimka, od zítra je však každé jídlo povinné."
Rychle poděkuju a pak už se za Aleshiou zavřou dveře.
Podívám se na dívenku. Je velmi hezká, měděné vlásky má po ramena, obličej plný roztomilých pih a v křišťálově modrých očích se jí zračí strach i překvapení.
Usměju se.
,, Ahoj Lyraleo, já jsem Makkena. Říkej mi prostě Keno. Jak říkají tobě?
,,Lyraly," šeptne.
Je příšerně vystrašená a není divu, moc dobře si pamatuju svůj první dojem z Okahu.
,,Mě se bát nemusíš, máš hlad?"
Zavrtí hlavou. Co jiného jsem mohla očekávat.
,,Lyraly, víš vlastně, kde a proč jsi?
Další zavrtění hlavou.
Povzdychnu si. To jí vážně nikdo nic neřekl?
,,Tohle místo se jmenuje Okah. Je to velké sídlo Sesterstva, to jsme my a odedneška taky ty. Asi bys nám jinak řekla smrtky.
Lekne se. Přijdu k ní blíž.
,, Posaď se,"řeknu a ukážu na křeslo u okna. Sama se uvelebím naproti ní.
,, Proč tu jsem?" Ozve se. ,, Udělala jsem něco? Myslela jsem, že mě obětujou, oni řekli že to tak bude, ale od rána si nic nepamatuju, jenom tu paní o ty hrozné obrazy."
Přesně vím, které myslí. Když sestra zradí a zavřou ji do Ničeho, dostane se na chodbu její obraz, portrét na kterém je vidět, v jakém je stavu.
Před pár lety byly obrazy povinné na pokojích, ale mladší dívky z nich měly noční můry, a tak bylo toto hrozné pravidlo zrušeno. Stačí se jen naučit ignorovat je, když jdete po chodbě.
,, Neboj se, nic jsi neprovedla. A máš pravdu, obětovali tě, ale předtím ti dali drogu na uklidnění, takže je logické, že si to nepamatuješ. A ty obrazy...
Když budeš poslouchat​, nemusíš se jich bát."
,,Kdo to je, ty ženy na nich?"
,, Zrádkyně. Ty, které neuposlechly a snažily se přemoci Vůli."
Anebo možná jen slušné a soucitné ženy, které daly šanci životu, pomyslím si, ale tuhle myšlenku nahlas vyslovit nemůžu.
,,Ode dneška budeš odnášet Sikahy z těch lidí, které zabije oheň."
,,Sikahy? Co to je?"
,,Asi bys jim řekla..." Na to slovo si nemůžu vzpomenout. Je to už tak dávno, tak hrozně dávno, co jsem byla člověk. ,, ...duše"
,, Mám je zabíjet?" Zděsí se.
,, Ne, máš pouze plnit vůli.
Nejsme vražedkyně, pouze popravčí. I I když hranice je občas velmi tenká.

Tááák, teď vám to přeruším. Tak co, líbí? Jestli nemáte náladu na moje kecy, napište mi to do komentářů, klidně vás jich ušetřím. Díky že vás ten začátek neodradil, od teď v tom totiž jedete se mnou, ale hlavně s Kenou. Už teď jí mám ráda, i když to asi nebude poznat. A pokud jste slabší povahy, je mi to hrozně líto, ale dál radši nečtěte. Jenom (snad) dobrá rada.