Jiskra

Kapitola 10

Obrázek:

Ursa. In: DeviantArt [online]. [cit. 2017-09-10]. Dostupné z: https://www.google.cz/search?q=deviantart+blonde+woman&client=tablet-android-lenovo&tbm=isch&tbs=rimg:CWdky8oJwIujIqABP0duGtMxF6t9q4G6yDHgJhjsEjycCh8Hydox3_1jbuekXthZC-ds0CmFMg5WVdSv1kZc73l_1KT9lJWRKXBUp5mVlZk_1GUfdXeGGOVHGxJjxQHzvHNlm5kWdbCCspHq2lhZvpr2H13Ufn-waS8dEaqKy2krGkHDPVDDhsZTdIUyW3kahmYmNbRHjm77pmRmekQrf-D-GnP5rAtLl1InS8gtSoSCT9HbhrTMRerEaKXkqD3gIwxKhIJfauBusgx4CYRYHClesNZYWwqEgkY7BI8nAofBxHXnEKyS9qF2ioSCcnaMd_1427npESQEg74gZZwvKhIJF7YWQvnbNAoRvNjd5zUDPVYqEglhTIOVlXUr9RFCuqtlR5o32CoSCZ

Okah se koupe v krvavé lázni zapadajícího slunce. Bílé zdi se tyčí nad mraky a září pronikavou rudou.

Umím si ho představit tak živě, jako svůj obličej. Tak, jako hlas Lyry. Okah znám dokonale. Každou jeho tvář, zasněžený i v dešti. Znám každý jeho kout už několik let. A přesto není mým domovem. Můj domov má oprýskané dveře v barvě citronu. Můj domov voní levandulí. Můj domov lehl popelem.

Pokračujeme rychlou chůzí do zapadlé čtvrti Gravoo. Ulice nejsou dlážďené a pod nohama nám pleská bahno. Rychle se stmívá a stíny se groteskně prodlužují. Zpoza prken na oknech si nás podezíravě prohlíží špinaví muži, děti se utíkají schovat za roh a po stranách postávají spoře oděné dívky, koketně mrkající na mého společníka. Všechny je přehlíží a vydává se hlouběji do srdce Gravoo.
Ten plán byl jednoduchý. Zabít někoho nezajímavého, kdo nebude nikomu chybět a skrz Čepel, která přijde se dostat do Okahu. Abych pravdu řekla, nikdy jsem nikoho nezabila. Viděla jsem umírat spoustu lidí, ale nikoho jsem nezabila.

Skrz dusivý závoj tmy jsem o něj téměř zakopla. V rohu ležel schoulený starý žebrák a upíral na nás vystrašené kalné oči, stříbřitě zářící jako dva měsíce.
Klekla jsem si k němu.
,,Pane, jak se jmenuješ?"
,,Mé jméno je Sian, děvče."
,,Řekni mi, Siane, žiješ život, který stojí za to udržet?"
,,Má paní, to není dost jasné? Můj život už vadne mnoho let a častokrát si říkám, že by bylo lepší, kdyby skončil. Smrt je vysvobození z mého šedivého života."
Nadechl se, aby domluvil, ale v tom mu hrdlo proťal těžký obouruční meč. V očích pohaslo veškeré světlo a přestaly zářit. Z krku se mu valila krev.
,,To bychom měli." Poznamenal to hlasem, jako by mi zděloval že prší. Smrt mu přišla přirozená.
V tu chvíli se objevila Čepel, která v černých šatech splývala s temnotou ulice. A nebyla sama.
Za ní se tyčí Miracela, její čistě bílé šaty září do tmy. Vrchní Sestra na mě shlíží s opovržením, jako předtím na Caroline, jako na zrádkyni.
Bosé nohy mi obarvila horká krev, prýštící z proťatého hrdla. Lem šatů se zdá ve tmě černý, ale ve skutečnosti je temně rudý.
Roztřesou se mi ruce. Její pohled se do mě zabodává jako dýka, propaluje mi hruď a v srdci usazuje hlodavý strach.
,,Sestro Miracelo."
Snažím se zachránit situaci. Je ale tak marná, že nevidím cestu ven.
,,Pro tebe už nejsem Sestra. Pro tebe jsem paní."
Její ledový hlas protne noc v půli. Roztrhne ji na dva kusy. A pohled na ni udělá to samé s mým světem.
Možná ne úplně to samé. Spíš ho roztříští na kousky a zadupe do země.
Že zad jí splývá plášť, kterého jsem si předtím nevšimla. Kožený plášť. Z nefritové šupinaté kůže. Z dračí kůže.
Kus mého srdce propaluje rozžhavený kov. Trhá jo na kousky a pálí na popel. Tak, jako citrónově žluté dveře a karafiáty za okny. Další díra v hrudi. Velká, černá, zející hluboko mezi žebry. Temný chřtán propasti v hrudi.
Sevilla je mrtvá. Její kůží se teď honosí Miracela.
Stojím na místě a nemůžu se pohnout. Vlastně ani nadechnout. Plíce mám stažené a dochází mi dech. Konečně se mi do plic dostává vzduch. Každý nádech bolí.
,,Tos neudělala."
Můj hlas zní podivně dutě.
,, Očividně ano. Ještě bys měla vědět, že Nic se rozšířilo o další Sestru."
Přepadne mě neblahé tušení. Už dost. Už přestaň. Za chvíli se zhroutím. Určitě.
,,Jak se jmenuje?"
Hlas se mi třese. Prosím, jen ať to není...
,,Lyralea."