Jiskra

Kapitola 20

Obrázek: Fantasy creatures mythical creatures. In: Pinterest [online]. [cit. 2017-09-10]. Dostupné z: https://i.pinimg.com/736x/00/4f/21/004f21fa1a3ec3cfa2a1fb554ef739c3--fantasy-creatures-mythical-creatures.jpg

,,Zemře."

To slovo stále zní v mé hlavě. Po konci proslovu mne otrokyně dovedla zpět k mým věcem, které jsem si oblékla naprosto bezmyšlenkovitě a vyšla zpět do mrazu.
Jenže já tady měla najít pomoc. Ne varování, příběhy a verdikt.
Nořím se stále hlouběji do zákrytu ducholesa. Slunce visící na poledni pročesává husté mlhy a bílé, mrtvé dřevo se leskne.
A ne jenom to. Na krátký okamžik spatřím lesk modrých šupin a potom se mi ztratí ve větvích.
Ten samý záblesk se objeví ještě několikrát. Pak se ze stromu přímo přede mnou pomalu sesune k zemi ono stvoření. Blanitá křídla perleťového lesku jsou potrhaná a kovově modré šupiny na dračím ocase, začínajícím v pase, svítí jako sklo. Ona démonka má půvabnou dívčí tvář, kůži modrou jako safír a
uhrančivé, zlaté oči. Z hustých vlasů jí vyrůstají tři páry rohů.
Z opasku vytáhnu dva největší nože a  připravím se na útok.
,,To snad nebude nutné, nemám pravdu?"
Zasměje se stvoření.
,,Moje jméno je Kewanukeleas. Ty jsi Makkena. Vidím to v tvé mysli. Mimochodem, viděla jsem Morina. Nevypadá moc dobře."
,,Ty mluvíš?"
,, Očividně."
,,Odpusť, ale já opravdu spěchám."
,,Nevadí, půjdu s tebou."
Její tělo se zavlnilo vysokou trávou a mě nezbývalo, než ji následovat.
,,Takže tobě nevadí, že je lykantrop?"
,,Mohla bys mi, prosím, přestat číst myšlenky?"
Začíná mě opravdu štvát. Tady jde o život a ona se mi jenom hrabe v mysli a zvonivě se směje. Tak ha ha, ale já bych ho ráda zachránila. Musím ho zachránit. Potřebuju ho.
Motá se mi hlava po velké ztrátě krve, ale pokračuji dál do nitra lesa.
Začne se tiše pobrukovat. Postupně přidává slova.

                ...v dračím dechu
Slunce volá po odplatě
Slavík zmírá v lesním mechu
Mrtvá víla leží v blátě

A smrtky jdou
V zástupu černých hávů
Zpívají píseň svou
O březích Riikálu

Udus se zlatem
Siréno marnivá
Ozvěnou v sále
Jež zvolna zhasíná

Až vílí prach nám korbel naplní
A v moři budou v hejnech mořský panny
Sukuba pak boky zavlní
A mi nebudem nikdy sami

A smrtky jdou
V zástupu černých hávů
Zpívají píseň svou
O březích Riikálu...

Nebe se zatáhlo a vzduch rychle chladne. Ducholes se opět ztrácí v chumáčích mlhy, ale Kewanukeleas to očividně náladu nezkazilo.
Co když Morin opravdu zemře?
Obloha se protrhne a k zemi se snášejí první těžké kapky. Dopadají mi na tváře, čelo i páže. Ve vlasech září jako perly, ale studí jako led. Do vykotlaného stromu přicházíme úplně promočené. Rychle si sundávám zmáčené oblečení a nyní jsem jenom v suché košili. Morin leží v koutě a z jeho nesrozumitelného mumlání jde strach.
Rotřese se a začne bolestně naříkat.
Když v tom dřevem stromu projde Čepel.

Morin

Stojím na hraně tenké zdi. Na obou stranách je nekonečno. Matně měděné nekonečno. Naproti mě stojí Mary.
,,Tak už jsi tady."
Povzdychne si.
,,Kde jako?"
,,Přece na Pomezí. Mezi životem a smrtí. Každá z těch propastí je jedno. Stačí si jen vybrat."
,,Aha," nějak extra to na mě nezapůsobilo. Buď budu žít, nebo potkám Linet.
,,A která je která?"
,,To ti říct nemůžu..."
,,Super."
Kysele se na ní ušklíbnu.
V tom vyjekne.
,,Pozor!"
Rychle se otočím a přikročíme, až zakolísám a málem spadnu. Přichází ke mě dívka v černých šatech.
Když dojde až ke mě, jedovatě se usměje a vrazí mi rukama do ramen.
Téměř přepadnu, ale Mary, která mi už kryje záda, mě převáží zpět do vyrovnané pozice.
,,Co jsi zač?"
Prsknu na ,,Černošatou".
Neodpovídá. Jako by o tomhle vůbec nevěděla.
Když v tom mě Mary překročí a vrhne se na ni. Smrtka, jak mi došlo, ji hladce odrazí rukou. Mary odletí do prázdna, na stejnou stranu, jako se mne snažila shodit ,,Černošatá".
Letí do hlubiny smrti. Mojí mysl opouští jakýsi kus sebe sama, jakoby mi někdo vyrval kus srdce rozžhavenými kleštěmi.
Smrtka se narovnává a opět se vrhá proti mě. V tom jí z útrob vyjede čepel tesáku a druhá jí protkne hrdlo. Z úst jí vystříkne rudá horká krev a zmizí v hlubinách, spolu s Mary. Už jsem slyšel o případech, kdy Geril zemřel následkem psychického mučení, a už nikdy se neobjevil jiný. Tehdy mi to přišlo tak vzdálené. Ne, jako když jsem teď přišel o součást svojí identity.
Sedím na zdi, s nohama pověšenýma přes okraj. Naposledy se ohlédnu tam, kde mi před pár minutami Mary zmizela z očí a pak už se přehoupnu přes okraj. Obklopí mě temnota.

Makkena

Okamžitě se vymršťuji na nohy a popadám první zbraně, které najdu.
Mladá čepel ani nestačí zareagovat. Možná by mě měla svírat lítost,ale jediné, co cítím, je strach. Ne ten obyčejný strach, jako je ze tmy, nebo pavouků. Strach o někoho blízkého. Strach v srdci.
Tesák hladce projel jejím břichem a na zem se vysypala hromádka vnitřností. Druhý jsem pro jistotu poslala krkem a když se jí z úst vyvalila horká tekutina páchnoucí železem, byla jsem si jistá. Ta už se nenadechne.
Sklonila jsem se k Morinovi. Ale jeho hrudník se nezvedal. A srdce nebylo cítit ani náznakem.
Prostor naplnil hysterický křik. Až později jsem zjistila, že byl můj.
,,Morine! Prober se! Dělej, prosím, prober se! Kurva!"
Vlepila jsem mu facku.
Do mých vzlyků se ozvalo tiché zachraptění.
,, Vážně musela být tak silná, princezno?"

Sedím ve vysoké, rudě zářící trávě. Je chladná noc. Kewanukeleas se odplazila téměř hned poté, co se Morin probral. Ještě mi předala zapečetěný svitek, ale zatím jsem do něj nekoukala. Morinův stav se za ty dva dny neskonale zlepšil. Už vidím, že i Vůle se dají zlomit.
Já ale stále mám před očima tu mrtvou postavičku v černém hávu, se zlatými vlasy slepenými krví.
Jsou věci, které už vím jistě.
Nikdy nezapomeneš na tu chvíli, kdys poprvé zabil.

A smrtky jdou
V zástupu černých hávů
Zpívají píseň svou
O březích Riikálu

Dvacátá kapitola. Chtěla bych poděkovat vám všem, kteří jste to dotáhli až sem. Je fajn vědět, že ten příběh jen tak neodletí do větru, ale zůstane v mysli tolika lidem. Protože o to jde ze všeho nejvíc.