Jiskra

Kapitola 11

Podlomí se mi kolena. Ta malá, sladká dívenka. Ona je potrestaná za dětskost. Vždyť je jí jedenáct.
,,Dnes v noci tě dovedeme zpět do Okahu. Zítra budeš souzena a odsouzena. Nemusíš nic vysvětlovat, všechny už víme, co jsi zač."
Náhle se ve mě vzedme oheň. Dlaně mě nesnesitelně pálí a v hlavě mi hučí. Tělem mi koluje energie a mísí se s krví. Napřímím se a pohlédnu Miracele zpříma do očí. Je v nich tolik nenávisti.
Za tohle mi zaplatí. Bolest v srdci mě nezlomí. Jistě, na chvíli mě ochromí, ale nakonec z ní vyjdu silnější než kdy dřív.
,,Ne, nevíte, co jsem zač."
Ani já sama to nevím.
Z ruky mi vytryskne oheň. Ze zápěstí mi vyjede plamenný bič a okolo se rozletí armáda jisker.
Nikdy jsem v ruce bič neměla. Cosi ve mě mi radí, jak ho použít. Usměju se. Není to úsměv dívky, ale lovce.
Mávnu rukou. Bič se rozletí k Miracele a šlehne ji přes stehna. Okolí naplní pach spáleného masa. Mladá Čepel se krčí v koutě a po tvářích jí stékají slzy.
Miracela vykřikne a probodne mě nenávistným pohledem. Možná mi to tak jenom příde, ale pod tvrdou maskou vidím...
... je to strach?
,,Ještě se uvidíme."
Prohlásí to tak sebejistě. Ano, uvidíme. Tím si může být jistá.
Oslepí nás záblesk bílého světla a zmizí.
Bič se rozpadne na popel. V místě, kde se vynořil z kůže mám vypálenou starodávnou runu síly. A ještě jednu, ale nevím, co znamená.
Je černá noc. Na zemi se v krvi válí mrtvé tělo, jehož oči stříbřitě zářily. K bahnité cestě se pomalu snáší popel. U zdi se krčí Čepel a o kus dál postává on, černé vlasy mu padají do očí.
Nad tím vším stojím já. Šaty mám na mnoha místech propálené a ruce umazané od popela.
Je černá noc, která páchne smrtí.

Dojdu k Čepeli. Kleknu si a podívám se jí do očí. Ona za nic z toho nemůže. Ale je to zdroj informací.

,,Co se stalo v Okahu? Co vám o mě řekly?"
Hlas se jí třese.
,,Že jsi utekla. Že nás nejsi hodná a pošlou tě do Propasti. Prý můžeš za to, že Lyralea zradila. A teď jsi ještě zranila Miracelu."
,,Dobrá. Jdi domů a vzkaž jim, že jsem s nimi neskončila."
Víc vědět nepotřebuju. Ani nechci.
Zazáří rudé světlo a skrčená postavička zmizí.

Přistoupí ke mě.
,,Co to ksakru bylo?"
Jak mu mám dát odpovědět, když ji sama neznám?
,,Já... Já nevím."
Jsem unavená. Ne, nejsem jenom unavená. Jsem vyčerpaná a dlouho se už na nohou neudržím.
,,Tohle je magie. Zatraceně silná a nebezpečná. Co jsi zač?"
Svět černá. Točí se mi hlava a padám. Tolik unavená...