Jiskra

Kapitola 7

Obrázek:In: Pinterest [online]. [cit. 2017-09-10]. Dostupné z: https://i.pinimg.com/736x/73/f9/ce/73f9ce9c96e696d020aca9f52421cec3--emo-girls-fantasy-girl.jpg

Rychlé info, od středy jedu chytat inspiraci na larp, takže další kapitoly přibydou nejspíš v pondělí. Od další středy odjíždím na dlouho mimo civilizaci, takže okolo 23.7. vás čeká nechutný nával čtení. (Pokud to teda přežiju) Jinak Jiskru už čtou dva lidi, to jsem ani nečekala. Dík

Probudím se v měkké posteli. Chvilku nechávám zavřené oči.
Když je otevřu, projede mnou vlna zklamání. Doufala jsem, že jsem zpátky v Okahu. Ležím na velké posteli zabalená do teplé kožešiny. Ve vzduchu se vznáší vůně knih a pečeného masa.
V místnosti nejsou žádná okna, veškeré světlo zajišťují vysoké svíce v zedních výklencích. Zvednu se do sedu a všechny kosti v těle hlasitě křičí na protest. Hlavu mám jako by se mi v ní měl těžit kámen a v tváři mi pulzuje bolest.

I přes veškeré protesty mého těla vstanu. V místnosti je zrcadlo, a tak k němu zamířím. Ten pohled mě zděsí. Ve vlasech se honosí zaschlá krev, ale jestli je moje, to nevím. Levá tvář hraje všemi barvami, krk je oteklý. Na těle mám velké podlitiny, jediné co je maskuje je vrstva špíny a spodní prádlo zamazané bahnem i krví. Zhroutím se zět na postel, kyž se otevřou dveře.

Bez přemýšlení přes sebe přetáhnu kožešinu. Vrhne na mě tázavý pohled.

,,Už jsi vzhůru? Po těch třech dnech jsem si začínal myslet, že budu muest odklízet další mrtvolu.''

Nezmůžu se na odpověď. Tři dny? To není možné.

,,Vždycky mluvíš víc když spíš, než když jsi vzhůru?''

,,Ne, jenom když nevím, s kým to vlastně mluvím. Jak se jmenuješ?''

,,Moje jméno ti pomůže poznat, kdo jsem? To bych neřekl. Támhle je koupelna...''

,,Kena. Jmenuju se Kena.''

,,Dobře, takže támhle je koupelna, Keno. Umeješ se, najíš, dostaneš nějaké šaty a pak si půjdeme každý vlastní cestou. Jasné? Šaty si najdi v támhleté skříni.

Ukáže rukou ke skříni v rohu. Vedle ní visí obraz nejkrásnější dívky, jakou jsem kdy viděla. Má bílou kůži a oválný obličej s růžovými tvářemi, malý nos, plné rty barvy mydlice a veliké křišťálově modré oči orámované dlouhými černými řasami. Rudě zrzavé vlasy s jemnými vlnkami splývají přes útlá ramena hluboko pod rám obrazu. Tam je tvořen dřevořezbou všemožných rostlin.
Mydlice je růžová kytka. Jenom, abyste věděli.
Zajímalo by mě, kdo to je. Nepříde mi ale jako dobrý nápad pořád se na něco vyptávat, a tak radši otevřu skříň. Přejedu šaty rychlým pohledem a vytáhnu jedny úplně jednoduché, tmavo zelené pod ramena se zvonovými rukávy a postupně se rozšiřující sukní.
Vana je plná studené vody, ale stěžovat si nehodlám.
Sundám ze sebe to málo oblečení co mám a vklouznu do vody. Chlad působí na moje rozbité tělo jako lék. Chvíli si užívám jemné doteky vlnek a pak se pokouším zbavit zaschlé krve a prachu.
Když vylezu, voda je kalně šedá. Nikdy jsem se necítila čistější. Obléknu si zelené šaty. Jsou mi sice trochu malé, ale je to to nejlepší, v co jsem mohla doufat.
Vyjdu z koupelny a ocitnu se znovu ve velké místnosti. Muž sedí zády ke mě a leští meč.
,,Kdo je Lyra?" Zeptá se najednou. Jak si mě mohl všimnout?
,,Jak o ní víš?"
,, Mluvila jsi. Když jsi spala."
,,Do toho ti nic není. Kdo je ta žena na obraze?"
,,To je... To byla moje žena."
,,Aha. To mě mrzí."
,,Jo, to říkají všichni. Doopravdy to ale nikomu líto není. Je to jenom stará otřepaná fráze, kterou vyslovíš a nemá žádný význam." Zní podrážděně.
,,Ne, tak to není. Myslím to vážně."
Opravdu mě to mrzí.
,,Máš hlad?"
V žaludku mi škube. Jasně že mám. Byly to tři dny, co jsem jedla naposledy.
Zřejmě pochopil.
,,Támhle je jídlo." Ukázal.
Na tácu leží čerstvé ovoce a hutný černý chleba. Všechno završí velký kus pečeného masa, zřejmě to, které jsem cítila po probuzení.
Hladově jsem se do něj zakousla, hnědá hustá šťáva mi stékala po bradě.
Zajedla jsem je chlebem. Potom jsem se podívala na ovoce. Poznávala jsem hrozny i broskve, ale je tam mnoho dalšího, které jsem nepoznávala.
Když jsem dojedla, zjistila jsem, že mne stále pozoruje.
,,Odkud jsi?"
,,Kdybych ti to řekla, stejně by sis pod tím neuměl nic představit."
,, Tak tam jdi."
Zvednu se a jdu ke dveřím. Ohlédnutí se.
,,Děkuju za všechno. Už tě nebudu obtěžovat."
,, Sbohem, slyším jeho tichý hlas.
Doufám, že už ho neuvidím. Nezaslouží si umřít ohněm.

Nevím, jestli je to vidět, ale upravila jsem úvodní obrázek. Co si o tom myslíte?