Jiskra

Kapitola 13

Obrázek:In: Pinterest [online]. [cit. 2017-09-10]. Dostupné z: https://i.pinimg.com/originals/7e/a7/11/7ea7113fe4ef8c1b7

Mlčíme. Oba.

Do tmy je ještě daleko a déšť, který z nenedání roztrhl tmavou klenbu, rozbahňuje ulice.
Pořád je zima, ale s jeho teplem se snáší.
Zvědavost mi nedá. Od chvíle, kdy jsem uviděla ten obraz, každou chvíli na ni myslím.
,,Co se s ní stalo?"
,,Proč bych ti to měl vykládat?"
Pochopil, koho myslím.
,,Protože dneska večer spolu možná umřeme."
,,Ty mi vážně moc nevěříš, co? Jasně, že neumřeme, ale možná ti to stejně řeknu. Jsi si jistá, že to chceš slyšet?
Není to pohádka, a už vůbec to nemá šťastný konec."
,,Ano, jsem."
Poslouchám. Doufám, že se dozvím její příběh. Je mi povědomá. Opravdu povědomá. Ale to není možné.

,,Moje Linet byla ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy znal. A nejlaskavější. Milovala všechno živé a já jsem jí slíbil, že jí ochráním před vším.
Nedokázal jsem to. Někdy to nejspíš nejde.
Byla to léčitelka, poznali jsme se, když mi napravila vyhozené rameno.
Rok na to byla svatba, a potom nastaly dva nejšťastnější roky z mýho života.
Jednoho dne nám do domu vtrhla městská garda. V noci, kdy jsme je nikdo nečekali a odvlekli nás do cel. Každého do jedné, naproti sobě.
Mojí Linet obvinili z čarodějnictví, mě tam měli spíš na okrasu.
O pár let později jsem se dozvěděl, proč se to muselo stát.
Starostova dcerka se obtěžkala, a ona jí měla toho dárečku zbavit. Když to odmítla, mstili se.
Kvůli jedné pitomé holce a jejímu tatínkovi jsem poslouchal její křik, když z ní tahali přiznání. Musel jsem se dívat, jak ji ta žalářnická prasata, někdy po jednom, někdy najednou...
Mě pustili den po popravě, den potom, co ji nechali shořet na popel.
Byl jsem téměř nedotčený, trochu vyhládlý. Měli mě tam, abych ji nemohl ochránit, ikdyž jsem jí to slíbil.
Opravdu jsi to chtěla slyšet?"
Mlčím. Dlouho. Už vím, odkud mi je povědomá. Už to vím.
,,Omlouvám se."
Udiveně se na mě podívá.
,,Za co?"
,,Byla...
...byla jsem to já."
Nechápe.
,,To já jsem tehdy odnesla její sik... Duši."
,,Ty?"
Sklopím pohled a zabodnu ho do dřeva pod mýma nohama.
Cítím, jak se napjal. Proč jsem to jenom říkala.
,,Aha."
,, Jo, já."
Dlouho nic neříká. Nepříjemně dlouho.
,,A kdo jsi vlastně ty?"
Zeptá se nakonec.
,,Chceš slyšet můj příběh?"
,,Stejně nemáme co jiného na práci."
Nikdo ho ještě neslyšel. Nosila jsem jí uzavřený hluboko uvnitř sebe, protože kdyby se dostal na povrch, nemusela bych to ustát. Ale bylo by nefér, dostat z něj jeho příběh a svůj zamlčet.
Nadechnu se a začnu vyprávět.
,,Vyrůstala jsem na okraji města Vireny, měli jsme tam malý dům se zahradou.
Moji rodiče oba umřeli, když mi bylo sedm, táta na mor a máma...
Taky měla mor, ale vzala si život dříve, než se stihl rozšířit.
Bez táty by stejně nechtěla žít.
Já jsem se dostala do dívčího kláštera sv. Merina a tam jsem tři roky žila.
Pak přišly povodně.
Klášterní povinnost byla vykonat oběť bohyni Qelé, aby ustaly. Lidskou oběť.
Vylosovali mě. A obětovali, když mi bylo jedenáct. Zbytek už vlastně znáš."
Nevidím mu do obličeje. Ani nic neříká. Ta nejistota mě dusí.
Stíny se sklánějí stále níž a prodlužují se. Svět zlátne a pomalu se přes něj přelévá krvavý nádech, jak se slunce dotýká obzoru.
,,To je...
Zajímavé."
Promluví nakonec.
Ne, není to zajímavé. Je to kruté, nenormální. Ne zajímavé.
Dneska večer půjdeme do města plného stráží. Hledaní. Možná mrtví.
Chci si předělat vlasy, ale on mě zastaví. V pevném drdolu jsou asi bezpečnější.
Za chvíli vyjdeme. Vstávám z jeho klína a zjišťuji, že už skoro není zima.

Do ticha zazní jeho hlas.
,,Než odejdeme, já...
Moje jméno je Morin."