Jiskra

Kapitola 21- Morin

Nechápu, jak jsem se mohl ještě před chvílí potácet na Pomezí smrti. Jako by mi nikdy nic nebylo. Teda, rameno mě pálí, mám hlad a bolí mě hlava...
Jenže to jsou malichernosti oproti tomu, čím jsem si procházel před pár dny. Je to trochu jako probuzení ze snu. Nebo z noční můry.
Chtěl jsem se vydat jí hledat mnohem dřív, ale nezvládl jsem se postavit. A když se to teď konečně povedlo... Od začátku jsem věděl, že se na nohu dlouho neudržím, ale musel jsem jí najít.
Potom, co mě probudila (ta tvář mě vážně bolí) a před tím, než utekla do lesa, jsem totiž viděl její oči. A nemyslím to z pohledu zamilovaného blázna. Protože její oči mluvily. Křičely. Řekly mi všechno, co Kena ne. Řekli mi, že to ví. A prosily, abych řekl, že to není pravda. Strašně moc jsem to chtěl říct. Ale myslím, že další lži by mi nepomohly.
Takže teď se belhám lesem a snažím se jí najít.
V dopoledním chladu by se šlo dobře, kdyby se mi nepodlamovaly nohy. Mlha opadla a k modré obloze se tyčí bílé stromy. Po půlhodině hledání jsem si jistý, že už neujdu ani krok. Z černé trávy zvedám ulomenou větev a používám ji jako hůl. Když se rozhodnu vrátit do tábora, konečně uvidím v nekonečném černém moři záblesk rudých vlasů.
Nádech.
Výdech.
Posbírat odvahu.
,,Keno, já..."
Sedí na zemi zády ke mně. Ani neotočí hlavu.
,,Proč jsi mi to neřekl?"
,,Proč jsi mě nenechala umřít?"
Ta otázka mi vrtá hlavou od chvíle, kdy jsem uviděl tu výčitku v jejích očích.
,,Asi jsem měla."
Au. Tohle bolelo. A nejvíc to, že má pravdu.
,,Jo. Mělas. Ale proč jsi to neudělala?"
Zvedne se ze země, otočí se a zprudka se mi podívá do očí. Obličej má pokrytý slzami.
,,Proč jsi mi to neřekl?" Skoro šeptá.
Tentokrát jí musím říct pravdu.
,,Protože..."
I když bolí.
,,Protože jsem srab. Bál jsem se, že přivoláš lidi. Stačí?"
,,Nestačí. Jestli si myslíš, že zjistím, že jsi zrůda, ty přijdeš, uděláš na mě oči, nasypeš si popel na hlavu a já ti padnu do náručí, tak se sakra pleteš!"
Teď už křičí. Slzy se v jejích očích mísí s nenávistí a obojí z ní teče proudem. Udělám krok směrem k ní.
,,Nepřibližuj se ke mně!"
V její ruce se objeví nůž. Vlastně jsem ani nepostřehl, odkud jo tak rychle vzala, ale čeho jsem si nemohl nevšimnout je jeho špička, namířená na mojí hruď.
Jak rychle se z chudáčka může stát smrtelný nepřítel. Před chvílí se starala, abych neumřel, a teď by mě klidně odkrouhla, kdybych jí k tomu dal sebemenší důvod.
Chci jí zpátky. Taky Mary. A Linet. Chci je zpátky všechny tři. A u všech tří mám podobnou šanci.
,,Keno, já vím, že se na mě zlobíš. Vím, že mě nenávidíš. Ale ne tolik jako já sám."
Odfrkne si. V tu chvíli mám před sebou ztělesněné opovržení.
,,Ty se nenávidíš? Tak to dokaž. Dokaž, že všechno co říkáš není jenom další lež..."
,,Teď mlčíš, co? Vymýšlíš, jak mě znova obelhat. Omotat si mě okolo prstu a..."
,,Chceš důkaz, Keno? Chceš vážně vědět, jak moc se nenávidím?!"
Teď už křičíme oba.
,,Poslouchám." V obličeji se jí odráží očekávání. Zvědavost. A nenávist. Hodně nenávisti.
,,Dobře, lhal jsem ti."
,,To vím taky. A dál?"
Vypadá, že se každou chvíli rozesměje. Nebo znovu rozbrečí.
,,Ne, nemyslím takhle. Já ti lhal o Linet."

Poprvé po šesti měsících jsem se znovu přihlásila s tím, že to celé smažu a budu mít pokoj. Ale světe div se, někdo chce, abych psala dál. Takže máte, co jste chtěli. Díky za podporu.