Jiskra

Kapitola 15- Morin

Takže, tahle situace je opravdu hodně na nic. V rohu ulice, zrovna, když jsme u hospody kradli dva nejlepší koně, jsme narazili na gardu. Pětičlenná hlídka, jakmile zpozorovala mě, se na nás vrhla. Kruci, není zrovna nenápadný mít s sebou někoho, kdo vypadá jakoby byl dcera ohně...
Ale koně máme.
Zahýbáme směrem k bráně, když v tom nám cestu zastoupí další tři gardisté.
Opravdu nechápu, proč vždycky křičí ty svoje kecy jako: stát, odhoďte zbraně...
Nikdy jim to nepomohlo.
Ani dneska, jelikož lukostřelba je moje silnější stránka. K zemi brzy padne pět postav se šípem v hrdle, které se pak ještě chvíli svíjí a nechutně chroptí v kaluži vlastní krve.
Konečně jsme u brány. V patách nám jsou ještě tři gardisté, ale ti se ztratili v dáli, když jsem popohnal koně.
A brána je, jako na potvoru, zavřená. Nevadí, není tak těžké ji otevřít, když stráže chrápou ve službě.
Naznačím směrem ke Keně prstem na krku, co má udělat a ukážu na spící stráže.
Zavrtí hlavou. Už zase. Já ji snad nedonutím nikoho zabít...
Ne, že bych po tom toužil, ale občas je to prostě potřeba.
Udělám to sám. Čepel dýky snadno přetne tepnu a já jen tak tak stihnu uskočit, aby m mě nezkropil vodotrysk horké krve, který se okamžitě spustil z rozšklebeného masa na krku.
Kena už otáčí těžkým kolem, které otevírá bránu a ta se s hrozným skřípotem pomalu rozevírá.
To samé provedu i u druhého strážce, tam už ale takové štěstí nemám. Proud krve mi potřísní hruď a ramena. Bránou už se dá provést kůň, takže Kena přestává točit a ukazuje mi, ať jdu za ní.
Vyhoupneme se na koně a pobídneme
je do kroku. Procházíme bránou, když se spustí poplach. Všude uvnitř hradeb troubí poplašné rohy a ozývá se křik.
,,Někde tu musí být! Hledejte všude, už nám nesmějí uniknout! Lučišníci na hradby!"
Popoženu koně do cvalu a zamířím na západ, když v tom se ozve trhavý zvuk a šíp projede masem v mém rameni.
Ruku mi zaplaví vlna bolesti, ale výkřik udržím uvnitř.
Odcváláme z dosahu lučišníků směrem k západu. Jediný kdo schytal šíp jsem já a sedlová brašna.
,,Kam teď hodláš jet?"
Zeptá se nakonec, když zpomalím do kroku, protože jinak bych už nemusel udržet v sedle.
,,Na západě, asi pět dní jízdy odtud je Orvin, největší ducholes vůbec. Tam někde se dá pohodlně schovat..."
,,A jsi si jistý, že se tam v tomhle stavu dostaneš bez pomoci?"
Její hlas zní hrozně pochybovačně.
,,Vypadáš příšerně."
Dodá.
Neodpovím. Pobídnu koně do klusu a čekám, že se odpojí. Neudělá to. Jen beze slova jede vedle mě.
,,Kam pojedeš ty?"
,,Upřímně, původně jsem chtěla jet do Vireny a potom pomoct Lyře, ale jistý lučišník mi změnil plány."
Když zastavíme, přímo do očí nám svítí zapadající slunce. Jeli jsme mnoho hodin v kuse a teď potřebujeme odpočinek.
,,Sedni si a sundej si košili."
Poručí mi.
Na nic se neptám a udělám to, co po mě chce. Klekne si ke mě a zkoumavě si prohlédne moje rameno. Potom opatrně zlomí šíp u ramene.
,,Zkus nekřičet."
Řekne.
A potom mi prorazí šípem rameno až ne druhou stranu, kde špička vyjede a s ní vytečou pramínky krve.
Nejde to vydržet a vykřiknu.
Potom šíp jemně vytáhne z tkáně.
Z rány se okamžitě vyvalí proud krve a ona jí ucpe obvazem.
Když trochu přestane téct, látka je nasáklá na rudo.
Potom vyndá šití. Při každé stehu sykám a rána mě nesnesitelně pálí. Potom usínám.
Když se probouzíme, slyším tiše hovořící hlasy a do tváře mě pálí polední slunce. Jedna z těch, které mluví, je Kena. Tu druhou neznám...

Tak zase jednou píšu něco pod kapitolu ikdyž vím, že tyhle kecy nikdo nečte... Díky moc vám všem, kdo tuhle slátaninu čtete, bez vás bych se na to už dávno vy... No, jak to říct slušně. Budu ráda za každou hvězdičku i kritiku (pokud bude konstruktivní).
Další kapitola bude nevím kdy, takže vám musí stačit, že další kapitola bude.