Jiskra

Kapitola 17- Morin

Konečně mě přestala tahat po lese a usoudila, že obří vykotlaný kmen stromu je dostatečný úkryt.
Poslední den cesty bylo utrpení, ta bolest už se nedá snést. Dorazili jsme do Orvinu pár chvil před stmíváním a v husté mlze nebylo vidět dál než na tři metry. Naštěstí už začínaly svítít stromy, jediné orientační body v tom mléčném temnu. Prostě bílá tma.

Od chvíle, kdy se k nám nachomýtla ta vědma se chová divně. Nejdřív mě hnala jako psa a teď se stará. Netuším, co se dozvěděla, ale asi nic moc hezkýho.
Možná umřu. Potkám Linet. Anebo se ve mě zase probudí to. To je ta horší možnost. O dost horší, protože smrt už na mě nedosáhne. Ne, že bych byl nesmrtelný, ale nemám z ní strach, ani by mi to nevadilo. Na smrti je nejhorší ten strach.

O několik hodin později:
Po několika zvraceních mám pocit, že moje střeva leží v té páchnoucí kaluži před stromem. V rameni mi pulzuje zatracená bolest, která pálí a bodá až do hrudi. Svět okolo mě se zatočí, kdykoliv zvednu hlavu a je mi zima. Kena tvrdí, že mám horečku. Když mi smysly otupí bolest, promlouváme s Mary. Ta mě vždycky dokáže uklidnit, ale tentokrát je to jiné. Tenhle rozhovor je na nejvyšší úrovni divnosti.
,,Morine, je čas se rozloučit. Do dvou dní jsi mrtvý, a bude tě to zatraceně bolet."
Jak to ta malá holka může vědět? Vždyť je to jenom Geril, tak kde to zjistila?
,,To je hloupost, Mary, kdybys byla člověk, řeknu ti, že by ses měla vyspat. Nevidí důvod, proč bych měl umírat."
Jenom se na mě smutně zadívá a ztratí se v mlze. Upadám do totálního bezvědomí. Nevím, jak to vidí jiní, ale mě příde, že jsem fakt v problému. Ta malá ví víc, než se může zdát. Sakra! 
V téhle kapitole jsou prostě věci, které pochopíte v průběhu. Proč? Protože se mi chtělo.