Jiskra

Kapitola 14

Obrázek:In: Desktop Nexus [online]. [cit. 2017-09-10]. Dostupné z: https://abstract.desktopnexus.com/wallpaper/2073165/

Pomalu, velice pomalu sestupujeme po točitých schodech. Měsíc už dávno převzal vládu nad městem a jedinou upomínkou dne je růžový nádech oblohy tam, kde slunce bez hlesu  zmizelo. Ale i ten brzy zmizí.

Už jsme moc nízko, abychom mohli sledovat souboj mezi prázdnou černotou a růžovým koncem dne a do zorného pole se nám dostaly temné střechy, po kterých se jako stíny procházejí toulavé kočky. Město utichá, jen občas se ozve ožralé zahulákání nebo poplašený křik ženy...
Konečně jsme dole.
Déšť zvolna utichl a Morin otevírá s tichým vrzáním nízké dveře...
V uličce je ticho a jediný náznak života je párek krys zoufale unikající před našimi kroky.
Procházíme liduprázdnými ulicemi a nohy nám tiše pleskají o rozbahněnou dlažbu. Ještě dvě ulice zbývají k domu s obrazem, k našemu cíli.
Postáváme u dveří a Morin vytahuje zpod košile klíč. Zámek cvakne a dveře tiše zavržou.
Vejdeme dovnitř a on je zajistí závorou.
,, Tak jo, to bychom měli."
Usměje se. To se snad ještě nestalo. Dojdu ke skříni, abych si vybrala oblečení, když v tom můj pohled sjede na zrcadlo. Můj odraz už není tak docela můj. Ze zrcadla na mě vyjeveně civí cizí dívka.
Bílé tváře pokrývá špína, ale i tak vynikají nezvykle tmavé rty i, což je ještě výraznější, temně rudé oči se zlatými záblesky. Vlasy v drdolu už dávno nejsou medově jemné.
Nyní bijí do očí krvavou červení. Dokonce i na kůži se lesknou zlaté vločky.  Tohle je tvář ohně.
Nemůžu se na nic jiného, než že stojím a zírám na svůj nový odraz. V zrcadle za mnou stojí Morin.
,,Proč jsi mi to neřekl dřív?
A...
...jak dlouho?"
Zeptám se tichým, vyčítavým hlasem, který jakoby vůbec nebyl můj. Zní duše a prázdně.
,,Nechtěl jsem tě zbytečně rozrušit...
Takhle vypadáš od té chvíle, kdy jsi použila ty kouzla..."
Musím se vzchopit. Je to jenom obličej, nic jiného. Proč kvůli tomu vlastně tak vyšiluju?
Mezitím už Morin balí jídlo. Sušené maso i ovoce, ořechy, chléb a jakousi alkoholem páchnoucí tekutinu.
Dojdu ke skříni. Doporučí mi horní polici v pravo a skutečně tam nacházím oblečení přesně odpovídající našim potřebám. Úzké kalhoty z černé kůže, několik košil, kožený korzet sahající nad prsa a nepromokavý vlněný plášť s kápí.
Pod stolem najdu dobře padnoucí kozačky nad kolena. Zaraduju se, protože už několik dní jsem musela chodit bosa. Věřte mi, není to zrovna nejpohodlnější...
Rychle se převléknu do překvapivě pohodlného oblečení a snažím se přitom ignorovat jeho pohledy na kůži. Když konečně zvednu očí od podlahy, zjistím, že si zrovna zavazuje šněrování u (jak jinak) černé košile.
,,Pojď se mnou"
Vybídne mě a zavede do mne neznámé místnosti.
Její stěny se jen lesknou kusy zbroje, meči a zbraněmi, které ani neumím pojmenovat.
Podá mi široký pásek s krásným výběrem nožů všech tvarů a velikostí. Jeden nůž si také zasunutí do kozačky, pro jistotu. K mé sbírce vražedných nástrojů brzy přibudou ještě dvě dýky, tesák, pěstní šťítek, nátepníky, bič a dva lehké, jednoruční meče zkřížené na zádech. Připadám si jako ježek, po celém těle zbraně. Ale je to lepší, než žádné nemít.
,,Proč mi to dáváš? Vždyť za městem se rozdělíme..."
,,Když se z něho dostaneme živí. A k tomu potřebuju někoho dalšího, kdo si to s nimi může vyřídit..."
Následně se pouštíme do plnění vaků.
,,Počkat... Nejsou to náhodou sedlové brašny?"
Dojde mi po chvíli.
,, Už to tak bude", ušklíbne se.
,,A ty snad máš koně?"
,, Ještě ne, ale co není, může být," odvětí sebejistě.
V brašnách skončí křesadlo, vaky na vodu s vodou, teplá deka, bylinky a obvazy, ale vlastně všechno potřebnější k léčení.
Přidává ještě několik tlustých voskových svící, provaz z lýka a přebytečné oblečení.
Zasměju se.
,,Voalá, můžeme vyrazit do světa."