Jiskra

Kapitola 16

Obrázek:

In: OneDSLR [online]. [cit. 2017-09-10]. Dostupné z: https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcTPqN3UB7ugEWb9PjaYK8ZlGWFwf5VqEOWy

Ta vědma přišla do noci, tak, jako stíny vklouzávají za úsvitu. S nečekanou grácií, pro někoho, jehož vzezření je takhle divoké, usedla naproti mě a natáhla ke mě ruku.

Byla od hlavy k patě nahá, bělostná kůže byla napjatá na vyhublém těle. Dlouhé, nikdy nečesané vlasy zplihle visely ve všech barvách duhy a kalně fialové oči nepřítomně hleděly do prázdna.
Beze slova jsem jí podala pravici, ze které ještě před pár dny tryskaly plameny. Bez jediné známky emoce přejížděla dlouhými prsty po runách na zápěstí. Potom promluvila divokým, skřípavým hlasem.
,,Síla měsíce a prvotní čistota ohně.
Dočkáme se velkých věcí, když vládkyně noci vyslala svou inkarnaci."
Nenaléhám na ni. Je mi známo, že vědmy mluví složitě. Otázky na upřesnění výkladu je popudí a odpovědi se stejně nedočkáte.
,,Ten spící muž támhle," ukázala směrem k Morinovi, ,,za tři dny ho stihnou horečky z infekce a bude blouznit, potácet se na hranici říše mrtvých. Až bude v nejhorším, musíš se dostat na východní okraj ducholesa. Tam nalezneš pomoc. Nemohu ale prozradit, zda přežije."
Vnitřní zrak vědem pracuje s čistou pravděpodobností. Tudíž jejich věštby jsou nanejvýš pravděpodobné, ale nikoliv nepřekonatelné.
Tohle mě docela vyděsí. Hrdlo se mi stáhne úzkostí a hruď mi ztěžkne. Proč se mi to děje?
Vždyť jo skoro neznám a vůbec mi na něm nezáleží...
Nebo ano?
Z myšlenek mě vyruší její slova.
,,Jiskro, díky tvému vědění o světě mrtvých, jistě víš co je Vůle."
Pokývnu hlavou. Kam směřuje?
,,Ale jak vůle vznikají nevíš, mám pravdu."
Opět kývnu.
,,Pokud je obětována vědma, uzavřou jí spolu se stejnými a ona pak podle​ vizí sepisuje vůle."
To není možné.
,,Ale to by se dala změnit..."
Usměje se, když v tom se jejího krku dotkne nůž.
,,Morine, ne! Ona není nepřítel!"
,,Jsi si tím jistá?"
,,Jasně že jsem a teď polož. Ten. Nůž."
,,Vyhrožuješ mi snad?"
Uchechtne se, ale nůž vrátí do boty.
,,Vidím, že už zde nejsem vítána. Pamatuj Makkeno, není naprosto jistá."
A potom se rozplyne.
Myslím to přesně tak, jak to říkám. Rozplyne. Prostě do vzduchu.
,,Ty, nevíš, koho mohla myslet, když řekla ,,paní noci"?"
Zeptám se.
,,Vypadám snad jako jeden z těch magorů, co znají všechny bohy a bytosti mytologie, jejich manželky a oblíbenou barvu spodního prádla?"
Vyprsknu smíchy.
,,Ne, a už vůbec tak nezníš. Ukaž mi to rameno."
Zatím to vypadá dobře, ale kdo ví, co bude za tři dny.
,,Měli bychom se vydat na cestu, ať tam jsme do tří dnů..."
,,Jakože bez snídaně?!"
Zaůpí.
,,Já myslel, že se mnou jedeš, abys mi pomohla, a ne, že mě chceš zabít."
Má nějak podezřele dobrou náladu.

Po snídani jsme vyrazili vstříc Orvinu, největšímu ducholesu v Naighu.
Ducholesy jsou úžasné krajiny, už od mala mne fascinují. Širokosáhlé planiny vysušené půdy, na které suše šustí po stehna vysoká černá tráva, která po nocích rudě světélkuje, stejně jako vysoké čistě bíle zářící stromy bez kůry či listů.
Zbylé dva dny cesty byly pro Morina neskutečně vyčerpávající. Byl neustále podrážděný a popudlivý. Jakmile dorazili na okraj ducholesa, polomrtvě se sesul z koňského hřbetu na zem a odmítal se pohnout.  Bodání v rameni se už rozšířilo do skoro celé paže a velké části hrudi. Nemohla jsem dělat nic jiného, než ránu pravidelně převazovat a čekat.
Nemusela jsem však čekat dlouho.