Jiskra

Kapitola 19

Naskytne se mi pohled do úchvatného sálu.
Teda, spíše děsivého, než úchvatného. Fascinující, bude nejspíše to pravé slovo.
Černé zdi jsou holé, bez jediné ozdoby. Pouze strohé zlaté svícny a tlusté voskovice v nich, vrhající na celý výjev mihotavé světlo. Podlaha je tvořena obřími obdélníky černého mramoru, jež se leskne jako sklo.
Na druhém konci sálu vyvstává těžký oltář, celý pokrytý rudým sametem. Za ním stojí žena. Její tělo je, narozdíl od dívek přikovaných řetězy ke zdem, zahalené do temného hávu. Pleť má
barvu čerstvě padlého sněhu a dlouhé lokny autentického odstínu splývají pod černou loktuškou.
Pod malým nosem, zcela bez výrazu, mlčí krvavě rudá ústa. Nejzajímavější jsou však její oči. Obě jsou černo černé, bez bělma či duhovek. Nad nimi, uprostřed čela, je vytetováno třetí syťe červené. Služebnice Mony.

Její hlas se mi ozve v hlavě, aniž by pohnula ústy, či je mrkla. Slova občas přeruší nelidské skřeky dívky, která se vznáší pár metrů nad oltářem. Už od pohledu jí nadnáší modrá vlákna čisté Síly, která vychází kněžce z konečků prstů.

,,Takže jsi dorazila, paní smrti. Jsem poctěna, že se s tebou mohu setkat osobně."
Nechám jí vést monolog. Na otázky bude čas později. Houfy můr, létající u stropu, vydávají uspávající šum.
,,Dle věštby z počátku věků nastane čas, kdy smrt bude jediná osoba, až její paní nechá prázdnotu lehnout popelem. Ten čas se blíží rychleji, než si myslíme, má drahá. Avšak není jisté, zda nynější první inkarnace paní Lilith bude tou pravou.
Ke svému cíli ani luna nestoupá sama. Okolo ní jsou hvězdy, ve skutečnosti snad mnohem větší než ona sama, ale pro krátkozrakost lidstva se staly pouze družkami na její pouti.
A také potřebuje sílu, kterou bude vnášet světlo do temné noci. To si zapamatuj, paní smrti, jelikož temná noc již tísní obzor."
Jejím slovům nerozumím. Jsou příliš vzdálená, než aby dosáhla k mé mysli.
Hlavně, když ji nyní tíží tolik strachu. O něj. Nevím, proč mi na Morinovi tolik záleží, nikdy jsem se nedostala do takové situace.
,,Nyní k tomu, proč jsi přišla. Tvůj přítel však není ten, kým si myslíš že je. Nemohu ti pomoci, pokud neznáš jeho pravou identitu. Ale vidím, že jen tak odradit se nenecháš. Proto ti odhalím jeho tajemství, avšak nevím, zda i po tomto zjištění budeš ochotna mu pomoci."
To mě není až taková novinka. Tušila jsem, že není člověk.
,,V časech před prozřením, než se magie přestala skrývat, žilo sedm bratří Mirasů. Ti na své magické schopnosti přišli velice brzy, ale bylo jim to málo.
Poté zjistili, že existuje vzácný rituál, který dokáže přenést vlastnosti zvířete na člověka. Zrak, sluch, instinkty. Je to lákavá myšlenka. Zaslepeni touhou a opilí vlastní mocí se o něj pokusili. Každý z bratří si vybral jiné zvíře.
Medvěd, rys, vlk, divoká kočka, irbis, zmije a lev.
Avšak jejich Síly byly toho dne proti nim. Spolu se smysly se k jejich identitě připojila zuřivost i touha po krvi. Často se stávalo, že se jejich myslí zmocnilo zvíře na několik hodin, a oni přitom dokázali vyvraždit celé vesnice.
A tak vznikli první lykantropé.
Jejich sestry se ale odradit nenechaly. Své bratry nadevše milovaly, ale věděly, že je-li v jejich mysli zvíře, neštítili by se je zabít a pozřít jejich maso. Proto putovaly daleko na západ, k vyhlášené kněžce té doby, Moiře. Nabídla jim řešení, které by jim umožnilo se s bratry stýkat v jejich mysli. Na oplátku žádala jejich sedm dlouhých, pozemských životů. Poté se začaly zjevovat svým bratrům v hlavě. Pomáhaly jim i jako prostředek komunikace mezi sebou.
To byly první Gerilové. Od těch dob jejich potomci trpí stejnými záchvaty jako oni. Zvíře se zmocní jen jejich myšlenek, nikoliv těla, jak se domnívají jiní. Každý z nich má svého Gerila, společníka, informátora. Utvoří se podle jejich mysli, při první přeměně. Nejčastěji jsou jimi mladí muži, ale jsou i případy, kdy lykantrop zešílel láskou ke své Gerilce. "
Takže vlkodlak. To snad ne. Jak nyní můžu věřit, ani kdyby že srdce nechtěl nikomu ublížit, zmocní se ho zvíře a on se může stát vraždícím strojem.
,, Nyní ke tvému lykantropu lva. Jsi-li připravena přijmout skutečnost, Mohu nahlédnout do jeho Vůle a oznámit ti, zda přežije. Pokud ne, odejdi v míru a pamatuj na má slova."
Dlouho stojím bez hnutí. Dilema odehrávající se v mé hlavě mi naráží do lebky. Mám ho nechat i přes všechnu jeho pomoc zemřít? Můžu mu věřit? A pak... Vzpomínka na jeho ruce, svírající mé boky.
,,Jsem připravena mu pomoci a nést následky."
Nevím, co ve mě se vzbouřilo a donutilo mne vyslovit tyhle slova. Nicméně, své rozhodnutí už měnit nemohu.
Kněžka stáhne Sílu, tryskající z prstů a dosud vznášející dívka dopadne na oltář před ní, ze kterého se svalí na podlahu. Leží bez pohnutí a její mrtvé očí hledí do prázdna. Třetí, oko vyryté nožem slabě září, stejně jako tetování kněžky. Prudký paprsek světla mne téměř oslepí, když se mou hlavou opět ozve hlas bez pohybu rty.
,,Odejdi z chrámu v míru a pokoji. Všechny dny lykantropa lva,  jsou sečteny. Zemře."