Jiskra

Kapitola 18

Obrázek:

In: Pinterest [online]. [cit. 2017-09-10]. Dostupné z: https://www.google.cz/search?q=fantasy+girl+creature+with+three+eyes&client=tablet-android-lenovo&prmd=ivsn&tbm=isch&tbo=u&source=univ&fir=nHV7MaCoIW1ngM%253A%252CIE0fECY-NUgtKM%252C_%253BMCqNipCv__zT8M%253A%252Cn2KL2ZuHLqygkM%252C_%253BHVxPfiEYh-D12M%253A%252CIE0fECY-NUgtKM%252C_%253B5GD6YTECuvOU8M%253A%252Cn2KL2ZuHLqygkM%252C_%253BwgmPRJidXsOKEM%253A%252Cn2KL2ZuHLqygkM%252C_%253BniLTcPja9dtBUM%253A%252C0ia27xv871-RaM%252C_%253BG_deQek5zkJjzM%253A%252CnYK0GN88iYt-LM%252C_%253B9YXz7fAO-MIPpM%253

Předpovědi vědem nejsou jisté, ale jsou velice pravděpodobné.

Je to pět dní od chvíle, kdy  šíp rozerval Morinovi rameno. Den od chvíle, kdy se začal svíjet v horečkách a několik hodin už leží v bezvědomí. Pravidelně mu nalévám do úst vodu. Na ránu jsem už vypotřebovala snad celou lahvičku masti proti infekcím a převazuji ji dvakrát denně. I přes se na ní neobjevují ani náznaky srůstů, její okolí je temně rudé a je nutné z ní vymačkávat hnis. Cokoliv jsem se mu pokusila vpravit do těla, skončilo ve chvíli na zemi vedle něj. Sama jsem vyčerpaná, ale nikdo jiný ho zachránit nemůže. Hlavně v noci je hrozná zima a celý ducholes je nepřetržitě zahalený hustou mlhou. Snažila jsem se zapálit oheň, ale s křesadlem jsem nikdy předtím nepracovala a není to nic, co bych zvládala. Pokoušela jsem se také přivést plameny na svět kouzly. Z ruky mi nevyšla jediná jiskřička, ani teplo se mi nedostalo do prstů.
Začínám si myslet, že celé to ohňové dějství se odehrálo v mé hlavě, ale rudé pramínky vlasů na mých ramenou mluví o opaku.
Morin se roztřese chladem, ikdyž okolo je jeden z nejteplejších dní začínajícího podzimu.
,, Až bude v nejhorším, musíš se dostat na východní stranu ducholesa. Tam nalezneš pomoc."
To mi řekla vědma před čtyřmi dny. Nevím, jestli je nejhůř, ale situace už teď vypadá bledě. Východní strana ducholesa.

Pod nohama mi praská vysušená tráva a černá stébla se lámou pod mými studenými chodidly. Všechny zbraně, které jsem dostala od Morina, se nyní honosí na mých ramenou, zádech i bocích.

Nad ránem, když se nebe začalo na východě barvit do růžova, jsem vyrazila. Přes husté mlhy nebylo vidět dál než na pár kroků a s přibývajícím světlem právě narozeného slunce stromy i tráva přestávaly zářit. Všude okolo byla jen hustý, líný opar, ze kterého sem tam vykouklo bělostné tělo stromu.
Po celou noc jsem se chladem tiskla k Morinovi, který byl celý rozpálený.
Občas vykřikl nesrozumitelná slova adresovaná jakési Mary, nebo naříkal a spílal osudu. Myslím, že o sobě neví.
Stromy byly stále osamocenější a tráva nižší, tlumeně zelená. Přímo před mýma očima se poslední část slunce odlepila od obzoru.
A pak jsem jí uviděla. V mlze se krčí obrysy malé vísky, schované mezi posledními stromy Orvinu. Jeho spása.
Domky jsou stísněné, stěnami profukuje vítr a okolo se vznáší zápach hniloby. Poslední kupecká stezka končí ve městě daleko odtud a život zde není peříčko. Škvírami ve zdech chatek se na mě upírají vyděšené pohledy a sem tam se ozve prudké zabouchnutí okenice.
Moje nohy pleskají po nedlážděné cestě, když v tom se domky rozestupují a tvoří jakési náměstí.
Ladný dům, téměř zámeček, se tyčí v celé své kráse černých cihel uprostřed náměstí, vysoko nad střechy ostatních. Štíhlé věže protínají ranní oblohu jako šípy.
Na silných, ebenových vratech se leskne stříbrné klepadlo ve tvaru symbolu nekonečna, znázorňuje hada požírajícího svůj vlastní ocas.
V tom se dveře sami otevřou, tedy, ne tak docela. Za nimi stojí dvě spoře oděné dívky, od pohledu otrokyně.
Přichází třetí, lehce mi pokyne rukou a rozejde se dál do chodby, ladné křivky jejího těla se přitom rozhoupou. Tiše ji následuji po fialovém koberci a moje tělo konečně po několika dnech ucítilo teplo. Nechápu, kde se tu vzalo, protože v dohledu není jiný oheň, než tenké plamýnky svíček. Chodba se rozšiřuje do tmavého předsálí, kde se otrokyně zastaví.
,,Odložte si prosím, paní, má lady ve své přítomnosti nestrpí žádné lživé zahalení, a rozhodně žádné zbraně."
Kývnu hlavou, na znamení pochopení.
To myslí vážně?
Pomalu si začínám odepínat zbraně a sundavat plášť, boty, kalhoty i korzet, takže nakonec stojím pouze v košili, ale i tu mne otrokyně donutí sundat.
Teď se v chodbě tyčí mé nahé tělo v celé své kráse, od útlých ramen až po světlé chloupky v klíně.
,,Nyní vás lady může přijmout, ale nejdříve musíte obětovat Moně, paní noci, lásky a ohně."
O obětích Moně jsem už slyšela. Bývají prý nadmíru krvavé o bolestivé.
Všechny moje pudy mi radí se sebrat a utéct, pryč, pryč od tohohle děsivého místa, jenže touha zachránit Morina je silnější.
Dívka mě zavede do místnosti, jíž celou obsypávají vonné svíce a květiny. Uprostřed jsou obětní kruhy, vyskládané z kousků skla.
Přímo nad největším z nich visí za kotníky, které jsou celé umazané od krve a proražené řeznickými háky čerstvá mrtvola nahé dívky. Krev z jejího rozšklebeného hrdla potřísnila podlahu pod ní a nyní tvoří téměř černou kaluž. Prsty na rukou jí chybí. Radši je nehledám.
Dívka mne zavede do jednoho z menších, ve kterém leží miska z černého mramoru a starobylá stříbrná dýka.
,,Tvoje krev nechť naplní misku, černou, jako vláda věčné paní! Tvoje slzy nechť jsou obětí za život tvého přítele! Tvůj strach nechť shoří v podsvětí očistným plamenem!
Sláva Moně! Nechť je její vláda věčná!"
V očích jí svítí fanatismus a napětí.
Zadívám se na dno misky. Jsou na něm vyobrazeny tři oči, symbol Mony.
Rychle chytnu dýku a její špičku si zabodnu do zápěstím. Z rány se okamžitě vyvalí proud krve o pomalu plní mísu. Ani kapka nedopadne vedle. S krví ze mě odtéká i vědomí, svět před očima se mi mlží. Když se krev konečně dostane k okraji misky, na které zvenku zazáří opakovaná slova: ,,Sláva Moně! Nechť je její vláda věčná!

,,Nyní vás mohu představit lady, paní. Už to nebude trvat dlouho. Přestože hlava se mi motá a nohy mne neposlouchají  kvůli velké ztrátě krve, jdu za otrokyní po dvou a s hlavou vztyčenou. Záchrana je na dosah ruky.
Z kovaných dveří se ozve hlas.
,,Buď vítána, paní smrti , již dlouho jsme očekávaly tvůj příchod."