Jiskra

Kapitola 4

Na obrázku Sevilla
Kolem hlavy mi sviští vítr a země se nebezpečně rychle přibližuje. Vidím pod sebou město, velké, v krajině září jako lucerna. Hlavní ale je, že v jeho středu se klikatí stříbřitá stuha řeky. Poprvé od chvíle, kdy jsem ucítila tu nekonečnou prázdnotou pode mnou ve mně zahoří plamének naděje. Slabý, ale září do dáli.
Padám stále rychleji. Točíme se ve vzduchu a snažím se nepanikařit. Občas okolo mne se zoufalým řevem prolétne černý okřídlený stín.
Vítr nyní bodá, pálí a snaží se ze mě servat kůži. Župan jsem nechala vysoko nad sebou, letím pouze ve spodním prádle. Kdyby to nemohlo vyústit ve smrt, byla by to komická situace. Bolestivě narážím do vodní hladiny, voda mne pohltí a já se rychle potápím. Celé tělo mě pálí, ale nejspíš jsem z toho vyvázla bez většího zranění. Je to výhoda Nositelek, jsme o mnoho odolnější, než lidé. V plicích mi pomalu dochází kyslík, když narazím do dna.  Měla bych vyplavat, ale neumím to. Ležím na dně. Okolo mne vyrůstají z písku dlouhé šlahouny vodních rostlin.  V hrudi mi hoří oheň, cítím brnění v končetinách. Neumřela jsem při dopadu, ale utopím se. Není to o nic lepší. Spíš naopak, ke všemu to trvá déle. Mezi řasami se objeví dívčí tvář. Má plynulé rysy a bledou kůži s modrým podtónem. Místo nohou má ocas, stejný, jako mají hadi. Drobné, mléčně bílé šupiny jí částečně zakrývají i ňadra. O halucinacích jsem už samozřejmě slyšela, jen jsem nečekala, že budou tak... Živé.
Před očima mám černé mžitky.
Hadí dívka mne chytne za ruku. Už nevidím nic než černo. Oheň v plicích se změnil v požár a šíří se do celého těla. Najednou stoupám vzhůru. Šupinatá ruka mne pevně drží za zápěstí a táhne mě k hladině. Vynořím se do chladného nočního vzduchu a zalapám po dechu. Moje hruď bojuje s agónií a končetiny mám jako po mnoha kilometrovém běhu pouští.
Dívka mne dotáhne na břeh a potom se neslyšně potopí do stříbrné vody.
Nade mnou se ozve tiché zaržání. Kousek ode mě stojí Sevilla, nyní však ve své podobě beta. Vysoká černá klisna, na první pohled dobrý kůň, má na zádech velký krvavý šrám. Takže rána se jí znovu otevřela. Tohle byl nejhorší nápad, jaký jsem kdy dostala.
Kdybych neměla tu noční můru, mohla jsem teď v klidu spát pod teplou pokrývkou, ale takhle... Sedím téměř utopená a jen ve spodním prádle uprostřed cizího města neznámo kde, daleko od Okahu se zraněným drakem. Tohle je na mě vážně moc. Jak se dá z takové situace vyváznout bez následků? Jak?
Tohle neunesu. Rozbrečela jsem se.

Klidnou hladinu začaly čeřit velké dešťové kapky. Prší silněji a velice vytrvale. Po půl hodině už město bičují těžké provazce studeného deště. Snažím se vyškrábat na nohy, ale zavrávorám a v tu chvíli opět letím vstříc chladné zemi. Na třetí pokus se to konečně podaří. Opřu se o koně (nebo spíš draka) a vydám se hledat nějaký hostinec. Po deseti minutách jsem už dokonale ztracená. Vejdu do nevelké ulice mezi dvěma velkými schátralými domy se zabedněnými okny. Cestu mi náhle zastoupí tři muži. Pohotově se otočím, ale z druhé strany vyjdou další dvě postavy. Není kam utéct.
Nemám špatné vyhlídky. Vlastně nemám vůbec žádné.

Jdeme na první souboj knihy, tak se těšte. Další kapitola mi asi bude trvat dýl, ale snad mi to odpustíte, pokud bude stát za to.