Jiskra

Kapitola 3

Na obrázku Caroline
Zklamala jsem. Nedokázala jsem jí dostatečně zpracovat. Jestli se to Sesterstvo dozví a skončí v Ničem. A bude to moje vina. Jenom moje.

Jíme v hlavním sále Okahu, když v tom se ozve od dveří křik. Zdálky planou krvavě rudé hábity Mariel. Mezi sebou vlečou jakousi nebohou Rosu, poznám to podle světle modrých šatů mezi nimi. Její tvář zatím nevidím.
Když ji vyvedou na pódium, nevěřím vlastním očím. Caroline? Co tam dělá zrovna ona?
Kaštanové vlasy má zacuchané a ve fialových očích se lesknou slzy.
S Caroline jsme přišly do Okahu v jeden den, tahle neuvěřitelná náhoda nás rychle spojila dohromady. Byly jsme dlouhou dobu dobré kamarádky, dokud se nezačala přátelit s Nory, vrchní rosou...
Ale co dělá tady?
Podívám se na Nory. Mohla by se za ní přimluvit. To ale neudělá. Poškodilo by to její dobrou pověst naprosto loajální Nositelky, díky které je nyní na svém postu.
Najednou se ale zvedne, její jemné šaty se zavlní okolo boků a poté je ohladí dlouhými prsty. Pohodí zlatými vlasy a kráčí doprostřed pódia.
Na něm už stojí i nejvrchnější sestra, Miracela.
Ta začne proslov. ,, Sestry, dnes jsem se dozvěděla o zradě tak odporné, jakou bych od žádné z vás nečekala. Jak jistě všechny víme, každá nositelka je povinna dodržovat slib čistoty, jinak musí zaplatit. Tento odporný přečin jsme nemusely řešit u už téměř dvanáct let a já jsem doufala,  že tato neřest je již mezi námi vyrvána i s kořeny. Bohužel jsem se spletla. Tato ohavnost se objevila přímo v našem jádru a to ne jen jednou. Podle výpovědi sestry Nory se to opakovalo třikrát. Sestro Caroline, tisícátá šestistá inkarnace luny, nositelko temnoty, tímto tě zbavuji všech vyřčených titulů a pravomocí s nimi spojených. Dále tě odsuzují k místnosti nechtěných."
Davem zašumí. Tohle nikdo nečekal. Místnost nechtěných vlastně ani není místnost, je to prostor podobný ničemu, až na jednu drobnost. Oběť je připoutaná k zemi tak, že se nemůže pohnout a celá země je pokrytá všelijakou havětí, hady, krysami, štíry. Nebe je tam zakryté obrovskými mraky much, ovádů a netopýrů. Nebo aspoň tak se to vypráví.
Caroline se na nás dívá prázdným, skelným pohledem. V tom se ale sesune k zemi a z úst se jí vyderou nelidské skřeky, výkřiky připomínající zoufalé kvílení meluzíny. Její tělo vzplane fialovou aurou, která brzy změní barvu na noční čerň. Pomalu se vznese do vzduchu, kde se pomalu rozpadne na popel. Přenesly ji do místnosti.
Poté z řady vystoupí Nory. Miracela se na ni usměje.
,, Sestry, to vrchní Rosa Nory mne zpravila o tomto nechutném incidentu. Tímto jí chci poděkovat a udělit...
Proč to udělala? Proč ji práskla? Byly to přece kamarádky. Doufala jsem, když kráčela na pódium, chvíli jsem naivně věřila, že jí jde pomoct. A ona si šla pro pochvalu. Svině. Nenávidím ji. Tohle si Carol nezaslouží. Ona ne.
Zbytek proslovu mi splyne v nesouvislé mumlání, slyším ho, ale nerozumím. V uších mi stále zní její poslední nářek a zařezává se mi až do míchy.

Sedím v sále, když v tom se to stane znovu. Ozve se křik a Mariely mezi sebou vlečou Caroline. Když ale vyjdou na pódium, její tvář se začne měnit. Vlasy se zkracují a mění barvu na zrzavou. Očí modrají a objevují se pihy. Lyraly, proč zrovna ty? Proč ty? Lyro!
Probudím se. Má postel je zmáčená potem. Sevilla vedle mne zvedne hlavu.
,, To nic," uklidním ji.
Vyklouznu z postele a obléknu si jemný župan. Otevřu dveře na balkon, Sevilla proklouzne vedle mě a vylétne do noci jako stín.
Do tváře​ se mi opře vítr.  Snažím se uklidnit. Pokud se to provalí, Lyra skončí v Ničem. Za co?
Protože není připravená.
Protože není dost krutá na to, aby bez mrknutí oka popravila dítě, protože je to napsané v jeho Vůli.
Zapískám obyčejnou třítónovou melodii a chvilku počkám. Potom se na balkon snese černá dračice.
Pomalu se jí vyhoupnu na hřbet.
,,Zkusíme to?"
Odfrkne si. To není špatný začátek.
,,Leť!"
Sevilla se vznese do vzduchu, sice už ne tak elegantně, ale přece.
Tvrdé šupiny se mi zaryjí do stehen. Pevně se chytím jejích rohů. Dnes v noci jí nepovedu. Ať letí, kam chce. Chvíli letíme, necítím žádnou komplikaci, ale náhle začne ztrácet výšku. Zoufalé mává křídly ve snaze udržet se na obloze, ale její zranění ji příliš ochromilo. Řídíme se k zemi. Je to nespravedlivé, nutit ji rozbít se o zem se mnou. Sama vzlétne dobře.
Sevře se mi hruď a srdce se divoce rozbuší. A potom...
Pustím rohy a povolíme stisk kolen. Rukou ještě na chvilku zavadím o ostrý pařát a pak už se připadám do nekonečné tmy pode mnou.
Tak, teď se rozmlátila o zem a je konec knihy. A nebo taky ne, protože já mám v plánu další kapitoly.