Růže pro zlodějku

Nesplněný sen

Ne každý má vždy to, co si přeje. Ne každý je to a vlastní to, co si vysní, co je jeho snem.
Já jako malá jsem vždy chtěla být princeznou. Opravdu. Když jsem byla starší, toužila jsem se stát královnou. Představovala jsem si, jak jsem oblečena do těch nejvybranějších šatů a tančím na plese, kde každá věcička je ozdobena zlatem. Představovala jsem si, jak tančím v krásných světle modrých šatech, v hudbou rozezvučeném sálu, kde si mladí muži chodí pro spanilé dívky. V mé mysli mi utkvěl obraz mne jako nejspanilejší princezny, dcery bohatého krále, kterak stojí v koutku sama, zahloubána do svých myšlenek, neobklopena nápadníky a čekajíc na svého vyvoleného, který se tam náhle objeví. Vykouzlí na svých rtech ten nejkrásnější úsměv, úsměv jen pro mne a vytáhne mne za mou ruku na parket z toho tmavého, osamoceného koutku. A já s ním protančím celou noc. Valčík bude naším nejoblíbenějším tancem. Do zvuku malinkého orchestru, v doprovodu tympánů, budeme tančit jen my dva. Jen my dva, sami, nikým nerušeni, pro nikoho dalšího neexistujíc a vzájemně se vpíjíjíc do našich očí. A pak, pak se můj vysněný princ ke mne přiblíží, přiblíží se natolik blízko, že ucítím jeho teplý dech na mé tváři. A stane se to. Políbí mne. Políbí mne svými plnými a teplými rty na ty mé. A budeme spojeni. Navzájem propojeni. Budeme jedno tělo, navždy spolu, už nikdy se neopouštějíc. Chtěla jsem mu polibek oplatit, ale celý se mi rozplynul.
Něco se v houští pohnulo. Trhla jsem sebou a tak bezradně vyklouzla z mé říše snů. Po cestě nahoru na kopec mi přímo před nosem přeběhly srny. Krásné a ladné, svižné, svobodné a bez starostí. Bez starostí... Otočila jsem se za sebe, jaký kus cesty do kopce mám už za sebou. Ještě kousek mi zbývá, pak už budu nahoře.

Celá zadýchaná jsem konečně vítězoslavně stála na tajemném kopci, kam jsem dnes měla namířeno a vychutnávala si výhled, který mi poskytovala příroda. Ve výhledu se tyčil na protějším kopci nádherný hrad. Hrad, kde sídlil náš čerstvě korunovaný panovník. Říká se o něm, že je dosti lhostejný a nebere ohled vůbec na nikoho. Nezná lásku a nikdy nikoho nemiloval. Myslí jen na sebe. Je chladný a bezcitný. Dívky ze vsi, co u něj na hradě pracují, tvrdí, že je tlustý a má šeredný obličej. Dle vyprávění ostatních nejsem pyšná na našeho panovníka.

Lehla jsem si do trávy a vychutnávala si to ticho, ten klid, to co mi můj domov neposkytuje. A přesně tak to je. Nejsem žádná princezna. Nejsem a ani jí nikdy nebudu. Jsem jen chudá dívka ze vsi, co má na starosti jedenáct nejmilejších sourozenců, o které se musí starat. Jen chudá, nezajímavá dívka, o kterou nikdy žádný mladík nezavadil okem, jelikož se nikdy ve městě moc neukazovala a chlapce stejně nikdy neřešila. Byla jsem jen vždy zahloubána do svých představ a myšlenek, které se stejně nikdy nestaly. A to je právě to nejnebezpečnější. Možná to je to nejhorší, co se člověku může přihodit. Nenaplněné touhy a sny.

Občas je mi velice úzko z toho, že nemáme co jíst, zvláště, když kolem nás projíždějí princezny, které jedou v pozlaceném kočáře kolem naší chalupy a mávají na nás svými kapesníky, které ladí s jejich nejvybranějšími šaty. A já mám na sobě jen červenou sukni, bílé tílko a červený šátek, přehozený přes ramena. Ani zdaleka se nepodobám těm překrásným princeznám. Jsem jen obyčejná dívka. Holka, která dneska musí jít něco moc zlého udělat, protože nemáme co jíst. A zase jsem zpátky u těch myšlenek. Dneska musím jít krást. Dneska mě čeká dlouhá cesta do města na trh, kde budu muset ukrást nějaký šperk, který pak prodám a koupím za něj jídlo pro dvanáct lidí, obývajíc naši chalupu. Je to strašné pomyšlení. Proč ještě nemáme peníze? Otec už dávno zemřel a peněz nám moc nezanechal. A matka? Ta je těžce nemocná. Na lékaře peníze nemáme a bába kořenářka si s matkou neví rady. A děti? Ty hladoví. Ve spižírně máme poslední bednu brambor a pár fazolí. Naše úroda z minulého roku nestojí moc za nic. Podařilo se mi vypěstovat jen toto. A tato zásoba nám sotva vystačí na dva dny. Prostě není žádné jiné východisko. Musíme jíst, musíme žít. Celou rodinu mám teď na starost já. A jestli mě chytnou při krádeži - podívala jsem se na náš hrad - náš panovník mě jistě nechá zbičovat anebo mi usekne ruku. Při takovéto představě mě zamrazilo. Ne, já to zvládnu. Zvládla jsem to minule, zvládnu to i teď.

A tak jsem tady ležela. Na místě, které miluji už od svého dětství. Na místě, kde jsem často plakávala nad mým osudem. Na tajemném kopci, pasece, kde hned naproti se tyčil onen mohutný hrad, který mi dopomáhal si představovat mne, jak v něm žiji. Podívala jsem se vedle sebe na keře obsypané malinami a začala maliny horlivě sbírat. Aspoň malá svačinka pro tak početnou rodinu jako jsme my, by měla stačit. Měla jsem radost, aspoň nějaké jídlo je zadarmo.

Opatrně a pyšně jsem nesla v zástěře, uvázané kolem mé sukně, kopu malin. Sešla jsem z kopce, podívala jsem se ještě jednou na ono překrásné místo, kde jsem trávila většinu svého volného času a pelášila domů za mými sourozenci.

Jen co jsem otevřela dveře, vrhly se na mě děti s radostným křikem, protože jsem donesla jídlo. I já jsem pociťovala radost, neboť je aspoň na chvíli nasytím.
"Dobré dopoledne, moji miláčci! Těšíte se na svačinku?" usmála jsem se a ukázala na maliny. Všechny děti sborově zahulákaly 'ano'. Vyzula jsem si své polobotky, odložila si šátek přehozený přes ramena a šla do kuchyně. Děti si hrály na peci s dřevěnými postavičkami. Přiložila jsem do pece pár polínek dříví a začala třídit maliny pro každého. Když jsem je dotřídila a omyla pod vlažnou vodou, každému jsem je položila na jeho dřevěný talíř.
"Emily, já teď půjdu za matkou, uvař prosím bylinný čaj pro nejmenší." poprosila jsem svou mladší sestru a šla nahoru na půdu za matkou ležící na lůžku. Jelikož je těžce nemocná, musí spát odděleně.
I u ní v pokojíčku jsem přiložila polínka do menších kamínek a ohřála na nich čaj. Pak jsem si sedla vedle matky na postel, podala jí čaj a utírala jí pot z čela mokrým hadříkem. Každý den to s ní vypadalo hůř a hůř. Bála jsem se, abych se jednou neprobudila a matka už nebyla po smrti.
"Mariannko, jak to zvládáš s dětmi? Máme co jíst?" zeptala se matka.
"Jistě, zvládám to s nimi moc dobře matko, zrovinka teď si děti hrají s postavičkami. Přinesla jsem nám všem pár malin. A co se týče jídla...máme ho dost. Však víš, otec ještě před svou smrtí nám zanechal velký majetek." odvětila jsem a už si začínala počítat lži, které ještě dneska povím. Nesnášela jsem lhaní, a přesto jsem lhát musela. Nechci matce přidělávat další starosti. "To slyším ráda. Moc bych ti pomohla, Mariannko, ale já se o ně postarat nedokážu." zakroutila matka unaveně hlavou a dodala: "Ještěže mi Bůh seslal tebe, ty můj anděli. Jsem za tebe vděčná."
"I já za tebe, matko." snažila jsem se o úsměv, ale spíš to byl úšklebek, protože jsem se bála toho všeho, co mě ještě dnes čeká. Matce se už pomalu klížily oči, a tak jsem jí z rukou vzala její horký čaj, položila jej zpátky na kamínka, přikryla ji ještě jednou dekou a šla zpátky do kuchyně.

Děti už u stolu jedly maliny, byly opravdu hladové, od rána nic neměly. Emily se o ně moc hezky po dobu mé nepřítomnosti stará. Pomáhá mi ochotně vždy a všude.
Posadila jsem se k dětěm a prežvykovala s nimi maliny. Byly opravdu moc sladké.

Když odbylo konec poledne, musela jsem se postarat o oběd. Těžko se vaří oběd z něčeho, co nemáme. Těžko se vaří jídlo, když samotné jídlo nemáme. A tak jsem uvařila pár posledních brambor z naší spíže a k tomu usmažila poslední fazolky. Zdravá a jednoduchá strava. Když byl oběd hotov, všichni jsme se posadili ke stolu a začali horlivě jíst jednoduchý oběd. Během jídla se mě Emily zeptala přesně na to, co jsem nechtěla.
"Mari, co budeme jíst? Vždyť už ve spíži nic není!" smutně poznamenala.
"Na oběd, na večeři a na snídani nám brambory postačí. A neboj, dnes k večeru zajdu na trh a nakoupím vše potřebné." zase další lež.
"Je potřeba, Emily, abys dnes všechny děti dala uložit do postýlek sama. Honzíkovi nezapomeň dát teplé kozí mléko před spaním a ještě ho přebal. Spoléhám na tebe." mrkla jsem na ni a Emily ochotně šla umýt nádobí.
Já dala uspat Honzíka, naše jediné miminko spolu s Petříkem, kterému jsou dva roky.

Když jsem nejmenší děti uspávala, podívala jsem se starostlivě na ostatní, co dělají. Všichni jsou moc vyhublí. Mají nedostatek vitamínů a vláknin. Jejich tělíčka mají co dělat, aby přežila, zato v jejich dětských očích si můžu všimnout naprosté radosti a poklidnosti. Ještě ani jeden z nich netuší, jaké starosti mám já. Ani Emily, která mne ve všem zastupuje a se vším mi pomáhá, netuší, na co vše já musím myslet. Podívala jsem se znovu na ně. Eliška a Maruška si hrály člobrdo z kamínků a větviček, Míša a Pavel si kopali s míčem, Zuzana uklízela oblečky pro miminka spolu s Markétkou a Kačenka s Martínkem si zpívali nějaké písně. Je jich opravdu hodně a všechny musím uživit. Myšlenku jsem radši zahnala. Zavřela jsem oči a ponořila se do mé říše snů, kde mohu být čímkoli chci.