Růže pro zlodějku

Konečně

Ležel a díval se na mě užasle, jako kdyby nechápal, co jsem to vyslovila.
"Ano. Právě tehdy jsem byl na cestě do Anglie. Od pana Koláře jsem se dozvěděl, že pracuješ tady a ihned, když jsem jel k lodnímu přístavu, jsem se zde zastavil, abych tě našel. Věděl jsem ale, že neupraven bych sem jen tak si pro tebe přijít nemohl. Neuvěřili by mi, že jsem král Nicholas a ještě by mne znovu chytili, protože jsem tak tak vyvázl smrti. Musel jsem se tedy na hrad nějak nenápadně dostat a tebe přesvědčit, že jsem to já, a že spolu utečeme. Tak jsem se nakonec nějak dostal do zahrady. Prodíral jsem se sněhem a uviděl tam tebe a Gustava." Neklidně se zavrtěl na lůžku. "Co bylo potom, to už ani přesně nevím. Nastalo bloudění sněhovou závějí. Nebylo už skoro vůbec nic vidět - a tak jsem ani nevěděl, žes mě zahlédla. Musela ses hrozně vylekat...Moc mě to mrzí, Mari."
"Ne, to je v pořádku, neomlouvej se. Dávno jsem na to už zapomněla. Vyprávěj dál, Nicku."
"Pak jsem tedy odjel do Anglie. Tam jsem vše musel urovnat a vyřešit, protože jsem se dlouho neukazoval. Snažil jsem se vládnout a na vše, co se tu stalo, zapomenout, ale pak jsem se stejně vrátil sem, abych si tě odvedl."
Ráda bych se jej zeptala, proč si mne chtěl odvést, ale ještě jsem měla potřebu mu říci o tom, jak mne Gustav nechal v lese, jak mi ukradl všechny listiny, které mi dal na starost Nick. A tak jsem vyprávěla. Nick se zaujetím poslouchal a občas se mu svraštilo čelo.
Když jsem dovyprávěla, Nick a já jsme pak dlouho mlčeli, ponoření do svých myšlenek.
Rozhodla jsem se, že už nebudu přemýšlet nad Gustavem - vybavila jsem si opět dobu prožitou s Nickem v malém paláci v Chelsea. Teď jsem si byla jistá, že ho miluji. Ve chvíli, kdy byl v bezvědomí a já jsem se jej snažila probudit, se má láska taktéž probudila k životu. A bylo mi už jasné, že co jsem v sobě objevila, tu bylo už dřív, jenom to spalo a vyčkávalo, zadržováno mými pochybnostmi a strachy - i vědomím, že o mne nestojí.
"Nicku," řekla jsem váhavě, "můžu ti teď povědět, co opravdu cítím?"
Vytrhl se ze svých pochmurných myšlenek a chabě se usmál.
"Ke mně? Chudáčku Mari, opravdu jsem si s tebou zahrál ošklivou hru! Ale ano, jen řekni, co chceš vyslovit. Nemůže to být nic horšího, než si zasloužím; budeš mě soudit shovívavě, protože jsi dobromyslné děvče."
"Ne, Nicku, prosím. Teď oči nezavírej. Dívej se na mne. Je to pro mne těžké, takhle náhle ti všechno říci. A stydím se. Ale...prosím, pohlédni na mne." Očima jsem těkala po místnosti a nevěděla kam s rukama. Pak jsem si vzpomněla na to, co mi říkal August. Pomalu jsem se teda nadechla.
"Nicku....miluji tě. Vím, že se nesluší, aby takové věci říkalo děvče, ale já jsem jiná než anglická děvčata. Vyrostla jsem v úplně jiném světě. A kromě toho vím, že nedokážu skrývat své city. Byl jsi se mnou nešťastný od chvíle, kdy jsme spolu žili, ale občas, když jsi dokázal zapomenout, kdo jsem a jaká jsem, mívals docela veselou náladu a všechno bylo nádherné. Nemusíš mě milovat, Nicku. Nikdo nemůže za své city a nemělo by žádný smysl něco předstírat. Srdci neporučíš. Až tohle všechno kolem nás pomine, můžeš..."
"Počkej, Mari, počkej," zašeptal a upřeně se na mne podíval. Na jeho tváři vyrazil pot. Byl zmatený a smutný. "Víš ty vůbec, co to povídáš?"
"Vím," řekla jsem pevně. "Jenom odpočívej a nedělej si starosti." Věděla jsem, že mi mou lásku neopětuje. Věděla jsem to. Ale byla jsem s tím smířená. A já se jej rozhodla milovat i přesto, že mne nemiloval.
"Starosti?" zasmál se krátce a v tu chvíli se bolestí přikrčil.
"Teď je řada na mně, abych ti vyprávěl svůj příběh - a ty ho musíš vyslechnout, Mari. Je to příběh muže, který vedl nelehký život - život panovníka s mnoha povinnostmi. Neustále práce, práce a práce. Povinnost dobře vládnout, protože jsem byl prvorozený a dědic trůnu. Jako většina lidí toho druhu byl sobecký, velmi málo se ohlížel na své blízké - a chyběla mu tolerance. Poznal víc než pár žen, ale byly to pro něho jen krásné průvodkyně na jeho životní cestě. Dělal, co mu právě napadlo a celý svět mu mohl být ukradený."
Uchopil mne za ruku a zadíval se na ni, jako by to byla nějaká vzácnost. Byla jsem zmatená.
"A pak, pak přišel den, kdy měl zemřít. Ve Švédském vězení se setkal s dívkou, jež byla naprosto jiná než ostatní lidé, které do té doby poznal. Čistá jako křišťál, doslova skrz ni bylo vidět - a on v ní nenašel ani stopu slabosti nebo zla, nýbrž jen odvahu, lásku a obětavost, že se v něm takřka srdce zastavilo..."
"Nicku, já nejsem vůbec taková! Já nejsem..."
"Počkej - poslouchej. Ten muž si to děvče vzal za ženu - sledoval tím zcela určitý cíl, neboť si myslel, že musí zemřít. Jenže nezemřel. Statečný a dobrý starý pan Kolář mu zachránil život, ale i tak byl dlouho nemocný. Po mnoho týdnů ležel v úkrytu a jenom se mu pomalu vracely síly. Měl dost času přemýšlet o dívce, kterou si vzal za ženu. Poznal přitom, jak zvláštní, jiná a zajímavá žena to je a začal ji milovat, Mari, mnohem víc než myslíš. Pokládal se však za příliš protřelého chlapíka, a tak si namlouval, že se zamiloval spíš do vlastního snu. Když se vrátil do Anglie, přesvědčil se, že se mýlil. V okamžiku, kdy ji opět uviděl oné zimní noci, uvědomil si, že udělal veliký objev. V tu chvíli už věděl, co je to láska."
Rozbrečela jsem se. Ne smutkem. Ale radostí, jež naplnila mou duši. Nevěřícně jsem seděla, hleděla a nechávala své slzy pomalu stékat po tváři.
"Ona se však mezitím zamilovala do jiného, aspoň si to myslel, když ji viděl, jak se líbají. Odešel, aby neničil jejich štěstí. Jak vidíš, už nebyl tak sobecký jako dřív, protože teď už tu dívku miloval. Potom si však začal dělat starosti...znal dobře toho druhého muže a věděl, že se za jeho roztomilou maskou skrývá chorobný egoismus a utkvělé představy. Nakonec měl o tu dívku takový strach, že se rozhodl vrátit se ze záhrobí a vzít ji jako svou manželku k sobě, aby ji zbavil všeho nebezpečí. Abych byl upřímný, nebyl zas tak hloupý a konstatoval, že pro tu skvostnou dívku, s níž se čirou náhodou oženil, není pro budoucnost dost dobrý. Odvedl si ji do svého paláce v Chelsea a žili tam spolu, ale ne docela jako muž a žena obvykle žijí - příliš ji miloval a bál se, aby ji neudělal nešťastnou."
"Proč jsi mi to nikdy neřekl?" polykala jsem slzy. "Byla jsem strašně smutná, protože jsi mě nechtěl jako svou ženu."
"Smutná?" Na okamžik zavřel oči a vzdychl.
"Ale počkej...ten muž z toho byl tak zmatený, že si vůbec nevěděl rady. Snad si myslel, že jeho žena zapomene na toho nebezpečného muže, jehož miluje, když ji od něho vzdálí, a že se jednoho dne zamiluje do jiného muže, který pro ni bude dost dobrý. Poskytl jí veškerou volnost a pokoušel se jí naznačit, že má být nezávislá - ne jako tolik žen, jež jsou jen hračkami v rukou svých manželů. Ačkoli jí šel z cesty, jak jen to bylo možné, opouštěla ho často jeho dobrá předsevzetí a stával se opět jaksepatří sobecký - chodil s ní do restaurací, vyvedl ji do divadla a byl po jejím boku blažený. Pak se jej náhle zmocnila panická hrůza, že by ji jednou mohl sevřít do náruče a líbat a zaplavit jí tak svou láskou. A tak se zase uzavřel do sebe a nechával ji samotnou, neboť se neodvažoval s ní zůstat. Nejednou myslel ve snu na to, že by jednoho dne jej ona mohla milovat."
Jeho dlaň sklouzla po mém hrdle a jeho prsty hledaly pod límcem mých šatů řemínek, na němž jsem nosila jeho prsten.
"Ještě ho máš kolem krku?"
"Ano, samozřejmě, Nicku. Zpočátku jsem ho nosila jako památku na tebe a taky proto, že jsem tě obdivovala a vážila si tě; později proto, žes ke mne byl tak milý a dobrý...Nejspíš tě miluji už hodně dlouho, jenom jsem o tom nevěděla. Nějak to ve mne spalo. Teď už to vím."
"Pak jsi se úplně zbláznila, ty má malá, bláhová Mariannko. Mám takovou radost! Vím, že se mi splnil sen, a že i když jsem to všechno jenom tajil a držel to v sobě, že i přesto všechno jsi má. A i když je kolem tebe tolik nápadníků, vyhrál jsem tě právě já. Zůstaň, jaká jsi.
"Tos mi napsal do toho mého dopisu."
"A myslím to z plného srdce."
"Mám strach, Nicku. Děláš, jako bych byla něco zvláštního - a to já přece nejsem! Snadno se navztekám, jsem nerozumná, někdy moc hlučná, příliš bláhová a naivní, žiji si ve svém světě, pořád se něčeho bojím, jsem nerozhodná, mnohdy vychlámaná. Achjo...jsem lhářka a dokonce jsem už i kradla. Vůbec netušíš, co všechno jsem navyváděla."
Na jeho vyhublém obličeji opět zahrál starý úšklebek. "Kdybys byla moc dokonalá, asi bych tě ani nechtěl. Nádherné bylo, jak ses na mne rozkřikla toho večera, když jsem přišel domů opilý. Miluji Tě přesně takovou, jaká jsi!...Chceš si mne vzít za muže, Mari Sabinová? Chci říct - dáme se oddat ještě jednou a budeme myslet vážně každé slovo, které při tom řekneme?"
Srdce mi bušilo jako splašené. "Ano, Nicku. Udělám to velmi ráda."
Nick se na mne usmál a pohlédl mi na rty. Já jsem pohled opětovala a dívala se na jeho plné, teplé rty. Pak jsme se znovu na sebe podívali. A v tu chvíli jsem se naprosto bezmyšlenkovitě naklonila k Nickovi a políbila jsem jej. Polibek byl rychlý a krátký, oba jsme se více zadýchali a znovu si hleděli do očí. Poté jsem se od něj úplně odlepila.
"Ještě, prosím." S úsměvem zaškemral Nick, ale já jsem se jen ušklíbla: "Zase někdy jindy." A usmála jsem se.
"To tedy potom rád počkám." Mrkl na mne a uvelebil se ke spánku, protože tohle všechno jej jistě hodně zmohlo. A tak já jsem se tedy pomalu vydala z místnosti ven. Zavřela jsem dveře a opřela se o zeď. Po tvářích mi začaly zase stékat slzy. Nevydržela jsem to. Potřebovala jsem to ze sebe vypustit. Nebyly to ovšem slzy smutku, to konečně ne. Byly to slzy radosti. Slzy štěstí. A slzy splněného snu. Konečně jsem mohla Nickovi říct, co k němu cítím, i když jsem si celou tu dobu myslela, že mne nemiluje. A on to přitom jenom v sobě schovával. Konečně mi muž vyznal lásku, kterou myslel upřímně. Konečně jsem se políbila s tím, koho miluji. A i když mne nepožádal o ruku tak, jak jsem si vždy přála, udělalo mne to nejšťastnější ženou na světě. A konečně jsem našla svého vyvoleného. Dokonce toho, kdo je samotným králem! Nikoli princem, jak jsem si vždy vysnívala, ale králem. A já nebudu tou nesmělou dívkou žijící v kruté realitě s nesplněnými sny, ale manželkou, královnou a ženou po boku nejlepšího muže na světě. A konečně....konečně jsem s Nickem. Nick je můj.
Má duše skákala radostí. Nedokázala to pochopit. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nejradši bych se mu vrhla kolem krku a líbala jej do konce svého života.
"Vaše veličenstvo?" Ozvalo se vedle mne. Probudila jsem se z eufórie. "Ano?" A utírala jsem si slzy.
"S těžkostí v srdci Vám musím oznámit, že rádce August, nejvěrnější přítel a rádce našeho zesnulého krále Gustava III. Švédského, nás teď navždy opustil."
Proč se někdy stane něco zlého během toho, co se děje něco hezkého?