Růže pro zlodějku

Cesta za svobodou

Ve skrytu duše mi vysvitla naděje na mojí záchranu, tudíž i záchranu rodiny. S nadějí v hlase jsem ze sebe vydala: "Skutečně?"
"Ano, skutečně." usmál se Nicholas.
Máte tu nějakou kamarádku, příbuznou nebo příbuzného?"
"Kamarádku ne, příbuznou také ne, ale jednoho člověka, se kterým se dobře znám, bych měla! Jmenuje se pan Kolář, je to náš soused a dobrý přítel otce." Odvětila jsem, ale vůbec jsem netušila, kam tím vším Nicholas vlastně míří.
Vzpomněla jsem si na pana Koláře, jak nám vždy půjčoval peníze, když jsme neměli, když nám pomáhal a byl na nás vždy milý. Jediný dobrý člověk, který námi neopovrhoval. Měl vždy dobré srdce. Mám ho ráda a jsem za něj vděčná. Snad mi pomůže i teď.

"Podívejte se." řekl Nicholas a vytáhl ze své nohavice od kalhot neskutečně obrovský měšec plný peněz. Pomalu rozvázal provázek, zamotaný na konci měchu a ukázal mi krásně se blyštící zlaťáky. Nemohla jsem tomu uvěřit. My žádné zlaťáky ani měďáky nevlastníme, a někdo si tu pod nohavicemi schovává měch plný zlaťáků, který je přímo k prasknutí. Zatajil se mi dech. Tolik zlaťáků v jednom měšci jsem ještě nikdy neviděla. Nicholas hned pokračoval dál.
"Dobrá. Zavolám si pana žalářníka, dám mu jeden zlaťák a poprosím ho, aby nám sem do věznice poslal vašeho pana souseda. Vašemu panu sousedovi pak dáme další peníze na to, aby přivedl pana faráře a my dva se mohli zde oddat. Pak dáme tři zlaťáky žalářníkovi, ať vás pustí. A to je vše. Prosté, viďte?"
Odvětil s klidným hlasem.
Já ale tak klidná nebyla. Přímo jsem byla udivena a nevěřila svým uším. Zůstala jsem jen sedět opřená o mříže a lapala po čerstvém vzduchu, který tu stejně nebyl. Až po chvíli, kdy mi už knedlík v krku zmizel, jsem konečně, chraplavým hlasem promluvila. "Cože se stane? Cože spolu uděláme?"
"Vezmeme se?" Odvětil s klidem Nicholas.
"Jak to můžete říct? Vždyť se neznáme. Ani neznáte moji odpověď! Co když vás nechci, pane Nicholasi?" Teď už mi ta konverzace byla nepříjemná. Nechtěla jsem mít s Nicholasem nic společného. Rozhodla jsem se, že vstanu a půjdu si lehnout zpátky na palandu. Když jsem začala vstávat, všimla jsem si Nicholasova nechápavého pohledu. Pak, jakoby mu bliklo, vystřelil ke mne svou rukou, chytil mne přes mříže a tiše řekl: "Počkejte ještě prosím chvíli. Nevíte, proč si vás chci vzít. Jinak bych vás o to nežádal." Stisk jeho ruky opět povolil. Nakonec mi mou ruku pustil. Chvíli jsem váhala, ale rozhodla se, že mu ještě šanci dám. "Dobře. Tak mi to povězte." zašeptala jsem skoro už nešťastně.

"Víte, já vlastním mnoho majetku. Můj otec, ještě před svou smrtí mi sdělil, že pokud se neožením do svých třiceti let, nebo nepřijde má náhlá, nečekaná a brzká smrt ještě dřív, než budu mít ženu, všechen majetek, který jsem po otci zdědil, by náležel jednomu opravdu nepříjemnému muži, kterého moc nemusím. Nechci, aby ho dostal on. Dle mého názoru by mu právem nepatřil. A já až do své smrti budu bojovat o to, aby ten majetek nikdy v životě nezdědil. Tento svůj příslib jsem si slíbil u smrtelné posteli mého otce. Prostě to nedovolím. A proto mám teď jedinou možnost, jak tomu zabránit. Chápete? Když si vás vezmu slečno, hned na druhý den ovdovíte a všechen majetek, který náležel mne, bude patřit vám. Vy zbohatnete a mně pomůžete. Ten šílený muž žádný majetek nedostane. Už vidím ten jeho smutný obličej, jak mu ze života vyhasíná poslední naděje... Prosím vás. Já pomohu vašemu vysvobození a vy mi na oplátku splníte mé poslední přání před mou smrtí. Prosím vás, Marianno, udělejte to pro mě." zajíkl se Nicholas a vypadal nyní dosti naléhavě.
Musela jsem nad tím popřemýšlet. Ale možná má pravdu. On mi přece pomůže, jemu budu do konce života vděčná. Měla bych tedy splnit přání i jemu. Nezaslouží si to, co se mu zítra stane. Chvíli jsem ještě tiše seděla a přemítala. Nakonec jsem se rozhodla.
"Dobrá tedy, když si to přejete, udělám to. " usmála jsem se a sedla si zpátky k Nicholasi.
Nicholas se usmál. "Děkuji vám slečno, budu vám zavázán až do své smrti." odmlčel se, a pak ještě dodal: "Což nepotrvá moc dlouho." ušklíbl  se. Chtěla jsem se zasmát jeho vtipu, ale přišlo mi to nemístné.
"Ne, to já vám budu navždy zavázána! To, co já dělám pro vás, je pro mne maličkost."
"Děkuji.... Avšak nyní musíme začít jednat!" zavelel Nicholas a začal hulákat po celé věznici na žalářníka. Žalářník, celý otrávený, nejspíš ještě opilý, se přibelhal k naší žaláři, opřel se o ní až mříže zavrzala a znuděně zívl."Co chceš?" Nicholas zalovil v měšci a vytáhl jeden zlaťák. Ten se zablištil a měšec plný peněz zacinkal.
Žalářníkovi se rozsvítily oči. Hned zbystřil, sebral Nicholasi zlaťák a začal se chovat velmi mile. "Copak si za to přejete, mladý muži?"
"Pošlete prosím někoho, kdo sem přivede pana souseda od této mladé slečny Marianny, jmenuje se Kolář." rychle jednal Nicholas.
"To je vše? Dobrá tedy, hned tam někoho pošlu, můžete se na mne spolehnout." Usmál se od ucha k uchu tlustý žalářník a odešel od naší věznice.
Po chvíli jsme slyšeli jen dupot a hlasitý křik: "Jamesi! Doběhni pro pana Koláře, že s ním jistá dívka Marianna potřebuje mluvit! Dělej!"
"Dobře, už jdu." ozvalo se ještě, a pak se po celé věznici neslo spokojené pobrukování pana žalářníka, který si nejspíš leštil a hýčkal svůj zlaťáček.
Oba dva jsme na sebe s Nicholasem pohlédli a vyměnili si přátelský úsměv. Prozatím to vypadá, že jde vše podle plánu!