Růže pro zlodějku

Sbohem

Vítr mi zavlál ve vlasech. Čerstvý vánek provanul skrz otevřené okno. Zavřela jsem oči. Studená, chladná, jedna, jediná a slaná slza mi sklouzla z očního víčka. Pomalu, chladně. Nevinně a smutně se táhla po mé tváři, za sebou nechávala mokrou, dlouhou stopu. Najednou slza upadla. Rychlostí světa, kvůli zemské přitažlivosti dopadla na zem. Tak moc, až se roztříštila na několik menších kapek a ztratila se někde na kamenné podlaze. A pak začaly téct další. Postupně dopadaly na podlahu a ztrácely se v mém malém pokojíku. Zavřela jsem okno. Slunce se schovalo za mraky a zvedl se vítr. Sesunula jsem se k posteli na zem, a do rukou vzala prsten od Nicka. Jak už dlouho jsem jej neměla uvázaný kolem krku? Ani si nepamatuji, kdy jsem jej sundala. Ale přesto, zatoužila jsem jej znova cítit a nosit. Přešla jsem s ním v ruce k zrcadlu a s pláčem, se studenými slzami, jsem si jej přivázala. Slzy jsem si z tváře setřela. Znovu se zadívala skrz okno. Za tím průhledným sklem se skrývalo tolik krásy. Tolik nádhery a tajemství. Spustil se déšť. Příroda plakala se mnou. Sedla jsem si na parapet pod oknem a ruku přitiskla na okno. Gustav mne...miluje. Ale miluji já jeho? Dneska ráno u něj v pokoji. Nevěděla jsem, že maluje. Jak mi stiskl ruku a zadíval se mi do očí. A pak mi řekl, proč mne maloval na portrét. Dnes při obědě byl tak najednou laskavý. A přesto tajemný. Tak tajemný, jak býval vždy. Ale přeci. Bylo tam i něco více. Láska? Že bych ho naučila milovat? Teď mne čeká ples, na který mne pozval. Nechal pro mne ušít šaty.
Ach, Marianno. Co se to s tebou děje? Co se děje s tvým srdcem? Znovu slzy. Ty mraky. Měly barvu šedou, tmavě a světle šedou. Bílou, černou, někde lehce žlutou. Přesně takové, když jsme se s Gustavem poprvé procházeli po zahradě. To byla ještě zima a tam mi řekl, jak se doopravdy jmenuje, a kdo on vlastně je.
Proč na vše smutně vzpomínám?
"Promiňte, že rušíme slečno, ale máme za úkol Vás nachystat na dnešní ples."
Rychle jsem si setřela slzy z tváře, pak jsem se podívala ke dveřím, kde stály dvě služebné. Udivilo mne to. Já sama jsem služebná a ony o mne budou pečovat? Vždyť nejsem princezna.
"Nezlobte se, ale já přeci nejsem šlechtična." Namítla jsem a otočila se zpátky k oknu. Na ples se mi už vůbec nechtělo.
"Slečno, my jsme dostaly příkaz od našeho veličenstva, musíme jej splnit."
Neochotně jsem tedy slezla z parapetu a dívala se, jak do mého pokoje ostatní služebnictvo dotáhlo velký dřevěný lavor. Dvě služebné začaly pak nosit do lavoru kýble horké vody.
"Ukažte, já vám pomůžu." Nabídla jsem a vzala jeden z kýblů.
"Ale to přece..." Namítla jedna z nich, já ji však hned usměrnila pohledem.
"Já jsem také služebná. Nebudu se dívat na to, jak pracujete a já nic nedělám." Usmála jsem se a viděla na jedné z nich vděčný úsměv.

Ponořila jsem se úplně celá do horké vody. Zkusila chvíli nedýchat. Jaké to je, nic necítit, jen mít kolem sebe vodu. Po chvíli jsem se však vynořila a lapala po dechu. Omyla jsem si tělo i vlasy bylinným mýdlem. Když jsem byla umytá a čistá, vylezla jsem z lavoru a začala se utírat do ručníku. Zabalila jsem se do něj a otevřela okno. Zavanul sem do pokoje chladný vzduch z venku, protože pršelo. Vdechovala jsem tu úžasnou vůni, klid a ticho. Tak moc to mé srdce bolelo. Potřebovala jsem pomoct. Do rukou jsem vzala hřeben a začala si pročesávat vlasy. Pramen po prameni, abych je měla krásné a lesknoucí se.
Služebné po chvíli vešly a já překvapením otevřela pusu. V rukou nesly ty nejkrásnější šaty, které jsem kdy viděla. Lehké, vzdušné, jak pro rusalku. Jemně, světle modré s trochou bílé. Jak mohl Gustav vědět, že tato kombinace barev se mi vždy líbila nejvíce? Jak se mi dokázal trefit do vkusu?
"Ty...jsou tak, tak nádherné!" Dojetím jsem to ani vyřknout nemohla. Tak moc šťastnou mne to v tu chvíli udělalo. Jedna ze služebných se spokojeně usmála.
"To ano, jsou. Budou Vám slušet."
Hbitě mi do těch krásných šatů pomohly. V tu chvíli jsem si připadala jako opravdová princezna. Zatočila jsem se s nimi před mým zrcadlem, které vždy odhalilo tolik tajemné krásy. Byla to taková nádhera! Najednou jsem měla chuť jen tančit.
Přesto jsem si musela sednout na židli před zrcadlo a dívat se na to, jak mne ta milá služebná češe a vytváří na mé hlavě další nádherný skvost. Ta druhá služebná mezitím uklidila lavor a vše, co k umytí patřilo. Byl to úžasný pocit. Tak moc, že jsem nevěděla, co si užívat dřív. Nikdy mne nikdo takhle nekrášlil. Nikdy jsem nebyla takhle nikým obskakována. Bylo to pro mne poprvé v životě, co jsem takto seděla oblečena v šatech na židli a dívala se na to, jak nádherný účes mi vzniká na mé hlavě. Nikdy jsem neměla žadný účes, co nosily šlechtičny. Byl to tak pěkný pocit.
Na chvíli jsem zavřela oči. A pak, pak jsem je zase otevřela. Tak moc to bylo krásné.
"Děkuji Ti, jsi velice šikovná." Usmála jsem se na tu miloučkou služebnou a nemohla uvěřit svým očím, že tohle, že tato krása je vytvořena mými vlasy!
Nechala jsem si ještě do vlasů zaplést bílé květinky. Byly jemné a přenádherně voněly. Ještě mne služebná navoněla jemnou, jarní vůní z parfému.
"Mohu Vám sundat z krku tento zvláštní prsten a dát místo něj tento blyštivý náhrdelník?" Pravila náhle služebná.
"Ne. To ne. Děkuji, ale tohle si nepřeji, je to má památka." Okamžitě až vystrašeně jsem namítla. Sáhla jsem si na prsten. Chci, aby Gustav viděl, že jsem stále nezapomněla.
"Ach ták. A mohu k tomu aspoň přidat tento třpytivý řetízek?" Sladce se usmála a ukázala mi jej. Ano, byl opravdu nádherný.
"Určitě, děkuji."
Služebné odešly, já jim velice vděčně poděkovala. Zavřela jsem za nimi dveře a přišla k zrcadlu. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že tohle co vidím v tom zrcadle, jsem já. Krásné, modré šaty se linuly od krku až dál, po zemi a za mě. Byly tak dlouhé, jemné a husté. Těžko se zvedaly a chytaly do rukou, jak moc husté byly. Cítila jsem se tak šťastně. Vznešeně.  Znova jsem se před zrcadlem zatočila. Pak znova a znova. Bylo to překrásné. Tak moc jsem si to užívala! Venku však stále pršelo.