Růže pro zlodějku

Návrat

Otevřela jsem oči. Unaveně jsem se posadila v posteli a pořádně se zamuchlala do teplé deky. Venku se začalo rozednívat. Slunce vycházelo ze země a probouzelo tak spící přírodu k životu. Vytáhla jsem nohy z postele a napjatě jsem se postavila na chladnou prkennou podlahu. Přešla jsem k oknu. Otevřela jsem jej. Do pokoje zavanul čerstvý, chladný vzduch. Vykoukla jsem z okna a zadívala se do dáli. Na kopce, louky. Kupodivu sníh ze včerejška roztál. Sem tam se ještě objevily malé hromádky špinavého, ztvrdlého sněhu, ale už tu sem přišlo jaro. Ano, dnes začal březen. A s ním pomalu končila zima.
Sklonila jsem se ke dřevěné truhle, dala si pramínek vlasů za ucho a vytáhla si oblečení, které jsem si dnes na sebe chtěla obléct. V přítmí pokoje, kde proudil čerstvý vzduch a začaly sem pronikat paprsky slunce, jsem se převlékla. Spustila jsem ze sebe košilku na spaní. Bílou jako sníh posetou krajkami. Do mého nahého těla se opřel chladný vzduch. Vyskočila mi husí kůže. Hbitě jsem si oblékla dlouhou sukni, krajkované tílko a přehodila přes sebe teplý svetr z ovčí vlny. Nazula jsem si zimní polobotky. Do ranečku jsem si sbalila vše, co jsem s sebou měla, a co jsem potřebovala. Potichu jsem zavřela truhlu a okno. Zadívala jsem se do mého malinkatého zrcadélka a raději rychle odvrátila pohled. Se zaskřípěním jsem pomalu zavřela dveře. A sešla jsem ze schodů dolů do kuchyně. Spaly tu děti. Mí milovaní sourozenci, které už tak brzy opouštím. Zase.
Tiše, abych je nevzbudila, jsem přiložila pár polínek do kamen. Pak jsem všem nachystala snídani. Namazala jsem chléb medem a k tomu jsem omyla pár jahod, které si děti s Emily vypěstovaly na zahrádce.
Poklidila jsem v kuchyni a roztáhla záclonky, aby i sem do místnosti prostoupily paprsky světla. Emily jsem ještě rychle napsala krátký dopis, kde jsem všem poděkovala za pohostinnost, všem jsem sdělila, že je miluji a přihodila jsem k tomu pár mincí. Dopis jsem poté položila na kredenc.
Se slzami v očích jsem každého z dítek políbila na tvářičku, rozplývaje se nad jejich nevinnými výrazy ve tvářích když spí a spěšně jsem zavřela dveře. Vešla jsem do předsíňky kam jsem si vzala ještě svůj zimní plášť a vydala jsem se do světa. S bušením srdce jsem se z plna plic nadechla a zavřela jsem za sebou vchodové dveře. Pomalu, nejistě jsem se vydala po lesní cestě k hradu. V zatáčce jsem se otočila na mou milovanou chaloupku.
"Sbohem." Zašeptala jsem do ticha a setřela jednu stékající slzu z tváře.
Okamžitě jsem se otočila a rázným krokem jsem se vydala pryč. Teď musím začít jednat. Musím splnit vše, co jsem slíbila Nickovi. A Gustavovi ještě připravím milé překvapení. On si myslí, že už někde ležím zmrzlá, mrtvá, hluboko v lese. Ale já žiji. A přijdu na hrad, usměji se na něj jakoby se nic nedělo a uvidím, kdo se nakonec bude smát.
Slunce už vyšlo a krásně ozařovalo lesní cestu. Svítilo všude, kde se dalo a probouzelo zimní přírodu ze spánku.
Po nějaké chvíli jsem odbočila z lesní cesty a vydala se po zarostlé, úzké pěšince. Párkrát jsem zakopla o kořeny stromů. Musela jsem kolikrát rozrhnout stromy, abych viděla na cestu. Znovu jsem rozhrnula větve stromů, prošla okolo nich a ocitla jsem se na malém paloučku. Tu a tam ještě ležely nerozpuštěné kousky špinavého sněhu. Na větvích stromů seděli ptáci a cvrlikali nejrůznější tóny a zvuky. Sluníčko už vystoupalo úplně do středu nebe a ozařovalo prostředek malinkatého paloučku. Ano. V prostřed paloučku stál hrob. Hrob, pod kterým ležel Nick. Pomalu jsem se vydala k hrobu. Přišla jsem, postavila se k němu a dívala se na kopeček hlíny, který již byl lehce zarostlý mechem. Dřevěný kříž, svázán provázkem, již byl lehce křivý a velice nasáklý vodou. Nelíbilo se mi, jak hrob vypadal. Proto jsem se pustila do práce. Sedla jsem si na zem a začala vytrhávat i s kořínky nejrůznější rostlinky, plevel a mech. S největší jemností jsem hrob opečovávala. Kříž jsem narovnala a hlínu udusala do kulatějšího kopečku.
Když jsem byla s úpravou spokojená, ohla jsem se pro sněženky, které nyní ležely na zemi u mého ranečku s věcmi. Vzala jsem je do ruky. Přičichla k nim. A pak s kusem mého srdce, s tou největší láskou a odevzdaností jakou jsem mohla dát, položila jsem sněženky na hrob. Když jsem je tam dala, ukápla na hrob jedna má slaná slza, která se vpila do hlíny a okamžitě zmizela z povrchu zemského. Dotekla za Nickem.
"Ta byla pro tebe, Nicku."
Můj šepot jsem skoro ani neslyšela. Přitiskla jsem si ruce k srdci. A pak jsem se rozbrečela. Zakryla si tvář rukama a klekla si na zem. Potřebovala jsem se vyplakat. Už jsem byla ze všeho naprosto unavená. Vyčerpaná. A zmatená. Nechápala jsem, proč to všechno se musí dít. Proč tak hodný člověk, jako je Nick, právě teď mrtvý leží vedle mne, hluboko v zemi, pod nejlevnějším hrobem, který existuje, v jiné zemi, ve které se nikdy nenarodil. A proč tak zlý člověk, jako je Gustav, žije a má jen přepych a bohatství. A navíc je mi líto, jak se ke mne zachoval. Já jej milovala! Dala jsem mu svůj úplně první polibek! A on to jen tak zahodil do prázdna jako nějakou lacinou věc.
Plna zármutku a vzteku jsem znova vstala, chytila raneček s věcmi a pohladila hrob.