Růže pro zlodějku

Překvapení

   Také si občas říkáte, proč zrovna vy? Proč zrovna vám se to muselo stát? Já si to říkám od té doby, co mi zemřel otec. Přijdu si teď na světě velice sama. Otec mne opustil, matka už před několika dny. Ani jsem se s ní nestihla rozloučit. Opustil mne i muž, který mi tolik pomohl. Jen...teď cítím takovou tíhu v mém srdci. Je mi velice smutno. Nejspíše je to tím, že jsem zažila nejen tři ztráty blízkých osob. Možná je to tím, že na všechny povinnosti jsem teď sama. Úplně sama. Emily mi jen pomáhá. Prostě je mi hodně smutno. A smutek ze sebe nedostanu doma, mezi kupou dětí. Musím jít na čerstvý vzduch a odpočinout si od všech starostí, smutku a problémů, které se za poslední dny staly. Takže jsem teď venku. V lese. Na procházce. Na procházce a zároveň se jdu vykoupat do potoka, který je hned v údolí pod kopcem, kde my bydlíme.

Sešla jsem svah. Byl velice prudký. Držela jsem se různých větviček a stromů, abych neupadla. Došla jsem k potoku, který se řinul rychlým tempem přes obrovské kameny a nejrůznější kapradí. Hučel, bublal a tekl. Okolo potoka rostla tráva, kapradí,  květiny i lopuchy. Bylo zde i hodně spadaného listí ze stromů, které se už pomalu uvelebovaly k podzimu. Dnes bylo trošku zima. Sluníčko zalezlo za mraky, zakrývajíc celé nebe. Ve vzduchu vál lehký vánek, který popoháněl stromy do pohybu. Listí i jehličí na větvích zašumělo pokaždé, když se vítr prohnal jednotlivými větvemi stromů. Z kopců okolo stoupala pára do nebe po včerejším dešti. Bylo tu nádherně. Krásně. Užívala jsem si ten pocit ticha, klidu a božské vůně, linouc se od samotné přírody. Mohla jsem si konečně odpočinout a nad vším pořádně popřemýšlet. Lehla jsem si podél potoka do trávy a svou levou ruku položila do chladné vody. A znovu jsem si vzpomněla na to, jak mne Nick zachránil. Kdyby nebylo ho, tuto ruku, ponořujíc do potoka, bych zajisté neměla.
Chvíli jsem tak ještě ležela. Poté jsem vstala a rozvázala si raneček, který jsem s sebou dneska nesla. Vytáhla jsem z něj bílou dlouhou látku a bylinkové mýdlo. Včera jsem se už omýt nestihla. A dneska po ránu jsem na horkou koupel náladu neměla. Byla jsem umazaná, ušpiněná, celá olepená. Už čtyři dny jsem se nemyla a mé tělo to už přímo vyžadovalo. Rozpustila jsem si svůj rozcuchaný culík a namočila obě dvě ruce do potoka. Omyla jsem si vodou obličej několikrát zasebou. Když jsem měla pocit, že je můj obličej dostatečně čistý, rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli tu náhodou nikdo není. Nerada bych se koupala před někým. Nikde nikdo nebyl. Byla jsem v tomto místě sama. A to jsem přesně milovala. Já a příroda. Obě dvě samy, zahloubány do svých pocitů a myšlenek. 
Sundala jsem si šátek, přehozený přes má ramena. Odložila jsem jej kousek dál od potoka. Do vysoké trávy za světlě modrým šátkem pak dopadly mé odřené botky, bílý nátělník, modrá sukně, bílé, chvílemi roztržené punčochy a nakonec spodní prádlo.

Hbitě a rychle jsem po pás vklouzla do studeného potoka. Našla jsem si místo v potoce, které bylo hluboké a vešla jsem se do něj až po krk. Voda příjemně chladila a omývala dosud mé špinavé tělo. Tento pocit jsem si užívala. Jako kdybych měla potřebu ze sebe smýt ten všechen smutek, zklamání, strach, špínu z věznice a spoustu špatných vlastností. Chvíli jsem jen tak postávala v potoce, koupala se a čvachtala, užívala si ten pocit svobody, samoty v tiché přírodě a pocit studené vody omývajíc mé tělo. Nakonec jsem se do vody ponořila celá. Úplně celá. Cítila jsem se v naprostém bezpečí. Jakoby mne voda měla ochránit. Se zavřenýma očima a ponořenou hlavou jsem se koupala pod vodou. Hmatala jsem kolem sebe, občas jsem se dotkla nějakého kamene, trčíc ze dna potoka. Když mi docházel vzduch v plicích, vynořila jsem se a otřela si vodu z obličeje. Ucítila jsem ten pocit čistoty, novoty a úplné svobody. Sáhla jsem po mýdle, ležící na břehu a začala se jím drhnout, abych co nejvíce voněla. Ta vůně, ta vůně mne vždy dokázala úplně omámit. Začala jsem si do toho všeho zpívat a užívala si vše, co jsem teď prožívala.