Růže pro zlodějku

Vše nové

Vstala jsem z postele a došla k dvěma velkým oknům obklopujíce můj pokoj. Naskytl se mi pohled na zámeckou zahradu. I přesto, že spousty stromů se pomalu uvelebovaly k zimnímu spánku a listí tvořilo na zemi barevné hromádky, byla zahrada velmi pečlivě upravená a překrásná. Zahradníci zde dokázali sladit zahradu do podzimních barev a naaranžovat překrásně vyloupané dýně, lemujíc cestu. Pro mne to byla krásná podívaná, nemohla jsem se zahrady nabažit. Plánuji, jen co to bude možné, sejít dolů do zahrady a cítit tu vůni západu slunce a tlejícího listí postupně padajícího na zem.
Někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem si sedla způsobně na menší židli u psacího stolu a odvětila slůvko 'dále'. Ze dveří na mne vykoukla hnědovlasá hlava pážete, které mne ani ne před hodinou nechalo úplně samotnou v celém horním patře.
"Pan mistr si vás žádá v návštěvní hale. Pojďte prosím se mnou, slečno." Odvětilo stroze páže a já se zvedla, zavřela mé krásné, dřevěné dveře a následovala jej. Šli jsme do jiné části hradu, kde jsem ještě vůbec nebyla. Po chvilce jsme se ocitli ve vstupní hale, kde jsem stála ještě před zapsáním na práci s neznámým pánem, který mne doprovodil až k písaři. Páže ukázalo na honosné dveře, které nešlo přehlédnout. Z nich vycházel podivný ruch. Bála jsem se co bude uvnitř. Páže se jen poklonilo a odcupitalo pryč. Stála jsem před honosnými dveřmi, které chránila stráž. Oba dva muži, stráže, se dívali někam za mne, nepohnouc ani brvou. Chtěla jsem se jich na něco zeptat, ale oba dva dělali, že o mne neví. Nakonec jsem se tedy odhodlala a zaklepala na ony dveře. Stačila jsem si ještě uhladit sukni a poupravit vlasy. Narovnala jsem se a počkala, až mi stráže otevřou. Dveře se otevřely a mne spadla čelist. V obrovské síni bylo nespočet děvčat, stojíce zády ke mne a pohlížejíc na stůl, který byl vyvýšen na menším balkónku. Z něj, na všechny shlížel ze shora muž, vysoké postavy a nepříšil přátelského vzhledu. Jen co jsem vkročila do místnosti, všichni se na mne otočili a upřeli své zraky. Za mnou se zaklaply dveře a já stála uprostřed hloučku mačkajících se na sebe dívek. Vzhlédla jsem k balkónku, podívala jsem se na muže, jež svíral ruce v pěst a prohlížel si mne. Cítila jsem veliký tlak v místnosti, který se nejspíše vztahoval na mne. Ze zdvořilosti jsem se poklonila supícímu muži a schovala se někam do kouta za ostatní dívky.
"Prosím, všechny služebné teď poslouchejte! Sešly jste se tu dnes proto, protože jste ode dneška naše nové služebné. Naše království má málo služebnictva a náš velectěný panovník potřeboval více. Proto jste zde. Budete tu do doby neurčité sloužit našemu veličenstvu. Každá z vás už jistě byla zapsána u písaře, tudíž každá z vás už ví, kde a pro koho bude pracovat. Nemusíte se bát, každý měsíc bude váš výdělek za práci, kterou tu uděláte, posílán pro vaši rodinu, aby měli z čeho žíti nebo míti nadbytek." Usmál se šibalsky pán, který nám vysvětloval vše ohledně práce služebné. Nesmělo chybět ani poučení, jak se zde máme chovat, co smíme a naopak nesmíme, co se sluší a patří, jak se máme chovat v přítomnosti vyšší společnosti než jsme my, ba dokonce, jaké poklony a slova máme používat v přítomnosti samotného krále. Bylo toho moc, a tak jsem po chvíli přestala vnímat okolní svět. Zahloubala jsem se do svých myšlenek a přemýšlela jsem o rodině, o mé rodině, co zrovna dělají a jak se mají. Nechyběla ani myšlenka na Nicka, která mi nějak uvízla v hlavě a já se jí nemohla zbavit. Přemýšlela jsem i nad tím, jak bude vypadat a jak se bude chovat pan rádce, kterému teď budu sloužit. Myšlenka mi zaběhla i tam, kam jsem nechtěla. Na Davida. Na onoho zvláštního muže, který mne tehdy překvapil svou přítomností zrovna tehdy, když jsem se koupala v potoce. Určitě mne musel vidět nahou. Určitě viděl, jak vypadám bez oblečení. Myslí na mne? Přece jenom tehdy říkal, že si mne ještě najde. Ale myslel to vážně? Opravdu jsem se mu zalíbila?

"Každá za svým nadřízeným! Kuchtičky, kuchařky a služky v kuchyni, následujte nejvyššího kuchaře! Bylinkářky, okamžitě za nejvyšší bylinkářkou! Služebné, co se starají o čistotu a pořádek našeho hradu, jděte za nejvýše postavenou služebnou, která má úklid celého hradu na starost!" Vytrhl mne z přemýšlení hrubý a rozkazovačný hlas onoho nepříjemného muže, který po nás služebných řval z plných plic a lamentoval rukama všude kolem. Já jsem stále čekala, kdy řekne slovo 'komorné'. Ostatní dívky se kolem mne mačkaly a snažily se prodrat davem hlučících dívek ke svému nadřízenému. Kolem mne byl zmatek a hluk, do toho všeho se mísil hlas pana mistra. Vypadal velmi komicky, a i když se snažil vypadat výhružně, panovačně a rozkazovačně, vystupoval spíše vtipně a zoufale. Ostatně já se mu nedivím. S takovým počtem upovídaných, zničených a smutných dívek bych to já už dávno vzdala.
Přesto, i když jsem zbyla ještě s pár posledními dívkami, jsem se dočkala. Pan mistr sešel z malého balkónku dolů  po schodech až k nám a mile, přesto velmi vyčerpaně se na nás usmál, stíraje si kapky potu z čela.
"Takže. Vy, které jste zbyly, jste komorné, že? Ale nejste jen tak ledajaké komorné! Jste komorné nejvyšších rádců, úředníků, písařů, nejvýznamnějších alchymistů, či mistrů, jako jsem já. A pak zde máme tu jednu, tu nejváženější, tu jedinou, která slouží samotnému králi!" Všechny dívky zalapaly po dechu a pan mistr si stoupnul do hloučku dívek a vytáhl za ruku překrásnou blondýnku s blankytně modrýma očima. Měla nos nahoru. Na všechny se dívala povýšenecky a usmívala se samolibým úsměvem, který měl ukazovat její nadřazenost. Byla velmi pěkná a jemná. Působila ale ješitně a povýšenecky. Pan mistr ji nám představil a řekl nám, že k ní se taktéž musíme chovat v úctě. Je totiž od teď majetkem krále, a když jí něco provedeme nebo se zachováme jinak, než se jí to bude líbit, mohla by nás zažalovat panu králi. A protože i my, ostatní služebné, jsme taktéž majetkem našeho vládce, mohl by s námi udělat cokoli, co by se mu zachtělo. Při takovéto nadřazenosti mi bylo jen smutno. Nebylo to vůči nám ostatním fér. Posmutněle jsem poslouchala jeho proslov o tom, co přesně jako komorné nejvyšší šlechty máme dělat, a jak se máme v přítomnosti šlechty chovat. Nakonec jsme byly propuštěny s připomínkou toho, že přesně v šest hodin je večeře v hodovní síni, a že nesmíme zapomenout ještě před šestou hodinou připravit na večeři našeho nadřízeného. S těmito slovy jsem konečně spolu s ostatními dívkami opouštěla vydýchaný sál.

S úlevou jsem zaklapla dveře mého nového pokojíku a sesunula se na zem. Byla jsem spocená. A zničená. Zničená ze všech těch nových informací, které jsem musela vstřebat. Všechny informace se skládaly jen z příkazů a zákazů. Unaveně jsem dosedla na mou prostou dřevěnou židli a zadívala se do kulatého zrcadla visícího na zdi. V tom odraze jsem byla já. Já. Marianna, nyní jedna z nejvyšších komorných, přesto majetkem krále. Musela bych hodně lhát, kdybych tvrdila, že se mi zde na hradě líbí více než u nás doma v naší skromné chaloupce.
S těmito myšlenkami, zahloubána do svého světa jsem se učesala, omyla si tvář studenou vodou z kýble, který stál na stoličce v rohu místnosti. Poupravila jsem si sukni, přehodila si přes ramena modrý šátek a otevřela veliké okno. Do mého pokoje zavál čerstvý, chladný vzduch s vůní podzimu. Naklonila jsem se přes parapet okna a vdechovala tu nádhernou vůni podzimního večera. Slunce zapadalo za velké kopce, tyčící se daleko od hradu. Jediné, co jsem na tomto hradě prozatím zbožňovala, byla tato velká okna a výhled z nejvyššího patra hradu, který se mi nikdy z naší chaloupky nenaskytl. Dívala jsem se do dáli, pozorovala úhledně upravenou zahradu a přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdybych se opravdu stala Anglickou královnou. Určitě by to bylo velice překrásné. Jenže vládnout bez muže? Začít vládnout, i když jsem nikdy nevládla?

Na kraji pokoje zazvonil zvonek. To znamenalo, že můj pan rádce si vyžaduje mou pomoc a práci. Rychle jsem zavřela okenice, naposledy se podívala do zrcadla jak vypadám a pomalu a napjatě jsem zavřela dveře mého zázemí. Je to tady. Teď, poprvé spatřím mého nadřízeného. Jak asi bude vypadat? Jak se bude chovat? Bude mi přidělávat práci? Přešla jsem chodbu naproti k druhým dveřím pana rádce a před nimi jsem se zastavila. Utřela jsem si do sukně spocené ruce a zatla pěsti. Jdu do toho. Já to zvládnu. Je to má práce. Budu odvážná, kurážná a laskavá, jak to o mne vždy říkávala matka. Plně jsem se nadechla, zavřela oči, otočila hlavu a tiše zaklepala. Čekala jsem jen chvíli, ale pro mne to byla nekonečná doba. Zpoza dveří se ozvalo tlumivé 'dále'. Opatrně jsem otočila hlavu zpět ke dveřím, které mi přišly neporazitelné a otevřela oči. Poté jsem chytla za honosnou kliku a otevřela dveře.
Se zaskřípáním dveří jsem vklouzla do obrovské místnosti a hned dveře za sebou zaklapla. Pomaloučku jsem se otočila a spatřila obrovskou, plnou nepořádku místnost, kde na konci místnosti byly tři velké okenice a pod nimi velmi obrovský stůl překypující papíry. Nikde jsem nikoho neviděla. Nevěděla jsem co mám dělat, a tak jsem opatrně přistoupila blíže ke stolu a opatrně zakašlala. Poté jsem odvětila: "Promiňte, ale je tu někdo? Volal jste mne?" Špitla jsem do hrobového ticha. Najednou se z vedlejších dveří, které patřily k pokoji, ozvalo:
"To je dost, že jdete ženská! Nemám času nazbyt!" S těmito slovy vyšel ze dveří vysoký, štíhlý, postarší pán. Měl kudrnaté, šedivé vlasy, pronikavě černé oči a jemné, našedivělé, čerstvě neoholené vousy. Muž se zastavil, prohlédl si mne a omluvným tónem odvětil:
"Ó, promiňte. Netušil jsem, že jste tu nová. A také jsem nečekal, že dostanu takovou mladou služebnou. Nic se samozřejmě neděje. Vše je v pořádku. Vaše nedochvilnost je omluvena. Jsem August. Rádce mého blízkého přítele." Usmál se a podal mi ruku. Tak takového rádce jsem si vůbec, ale vůbec nepředstavovala. Ani ve snu by mne nenapadlo, že pan rádce bude milý a starý. I svým chováním mne vyvedl z míry. Takhle se přeci muži nejvyšší šlechty chovat k ženám, zvlášť, když jsou ubohého postavení, přeci nemůžou.
"Promiňte." Zavrtěla jsem hlavou a odmítla jeho ruku. " Jsem služebná. Nemohu se takto k Vám chovat."
Panu rádci se na čele udělala malinká vráska.
"Nechme toho vykání. Byl bych rád, kdybychom byli přátelé. Jsem August a ty?" Odvětil velmi příjemným hlasem. "Jsem Marianna." Pokusila jsem se o úsměv.
"Těší mne, Marianno. Jsem velmi poctěn, že právě takovou hezkou dívku mohu já mít za služebnou. Jinak toho nepořádku všude kolem si nevšímej. Nestíhám. Chtěl jsem po tobě nějakou práci, ale přišli bychom pozdě na večerní hostinu. Jsi tu první den, takže mi to nevadí. Chápu, že se bojíš. Ale nemusíš se bát. Můžu ti klidně pomoct, pokud budeš chtít a já budu mít čas." Zazářil August a já nemohla být vděčnější za nadřízeného, kterému jsem byla přidělena. Vypadal velmi přívětivě a mile.
"Děkuji." Šeptla jsem a oba dva jsme se vydali ke dveřím. Dveře jsem zajisté Augustovi otevřela, a potom je sama zamkla. Šli jsme vedle sebe těmi známě spletitými chodbami a mlčeli jsme.
"Většinou je to tak, že má komorná vede mne do hodovní síně. Dnes ale vidím, že to budu spíše já, kdo bude vést někoho do síně, viď?" Zasmál se August a já mu musela přitakat, protože měl úplnou pravdu.

Zvládla jsem to! Dnešek jsem zvládla naprosto perfektně. Jsem neskutečně vděčná za Augusta. Nikdy by mne nenapadlo, že budu mít tak sympatického rádce, který se k ženám chová úplně jinak než ostatní šlechtici. Jsem na hradě. Nikdy by mne to nenapadlo, ale jsem na hradě.