Růže pro zlodějku

Paprsek naděje

"Jsem Nicholas." Ozval se někdo z vedlejší cely.
"Jak se jmenujete vy?"
"Marianna, vzácný pane. "
"Pročpak pláčete?"
odmlčel se, a poté ještě dodal:
"A proč jste vůbec tady mezi muži?"
"Já jsem ukradla drahý šperk. Tak proto. Ovšem neukradla jsem jej pro sebe, to jen kvůli mým sourozencům, nemáme co jíst." zašeptala jsem zoufale a přiblížila jsem se k mřížím, kde za nimi seděl pro mě záhadný Nicholas.
"Hmm... Prosím, povězte mi celý váš příběh, vypadáte dosti tajuplně."
Chvíli jsem váhala, přeci jsem se nikomu nikdy nesvěřovala se svým trápením, ale byl to jediný muž, snad i člověk, který měl zájem si mě vyslechnout.
"Dobře, tak já vám to povím."
Úplně jsem se rozpovídala. Ani nevím, kdy jsem tak naposledy byla upovídaná. Měla jsem potřebu se někomu svěřit. Už dlouho jsem někomu neřekla mé starosti, které mne tížily. Ale teď se mi ulevovalo. Bylo mi hned lépe. Nicholasi jsem řekla úplně vše. Všechno, co sama o sobě vím. Netuším, kde se ve mně najednou vzalo tolik odvahy. Důvěřovala jsem mu. Působil tak mile. Byl to jediný muž, který až na mého otce, se se mnou bavil mile, přívětivě a naslouchal mému slovu. Možná nebyl odsud. Třeba byl cizinec a zatkli ho tu neprávem. Zajímalo mě, proč je vlastně on ve vězení, a tak když jsem skončila povídání o mně, rozhodla jsem se, že se na to samé zeptám já jej. Ale on mne předběhl.

"Promiňte. Já si musím jen něco ujasnit. Jsem z vašeho příběhu naprosto šokován, slečno Marianno."
"Pročpak? Přeci nemám až tak zlověstný život..."
"Vy jste tak ubohé dítě! Jak to, že vám nikdo nepomůže? Copak to lidé nevidí, že žijete v chudobě, máte na starost jedenáct dětí a nemocnou matku a potřebujete peníze?
"Nevím, nikdy jsem nad tím takto neuvažovala." uvědomila jsem si.
"Slečno Marianno, jste statečná, velmi statečná. Ještě jsem nikdy ve svém životě nepotkal tak odvážnou a statečnou dívku, jako jste vy! Vy vůbec nemyslíte na sebe?! Vždyť vy vše děláte proto, aby se ostatní měli dobře. To je hrozné. To je přímo příšerné! Taková mladá slečna, která by teď měla zažívat šťastný život, šťastné mládí, se tu namísto toho snaží uživit hladové děti, pro ně riskuje svůj život a oni ji chytí a teď tu celá promrzlá sedí ve věznici a čeká na zítřejší ráno, aby ji usekli ruku!? Můj ty Bože! V této zemi není žádné právo! V Anglii se dívky snaží jen o to, aby dobře vypadaly, kupují si předražená cinkrlátka, líčí se od hlavy až k patě, shromažďují své střevíce, hledí jen na to, aby se náhodou neušpinily, klevetí o samých drbech, hledají chyby na ostatních, zkrátka to jsou slečinky, miláčci neschopných matek a ubohých otců, všichni na ně musí dávat pozor, aby se jim náhodou nic nestalo, jsou to rozmazlené děti, které ani nedokáží postavit vodu na čaj, a pak je tu toto ubohé dítě, dívka, která ani kouskem své duše nemyslí na sebe, neřeší, jaké má na sobě šaty, jestli modré nebo růžové, snaží se uživit několik hladovějících dětí a teď tu je, čekajíc na rozkaz krále, jestli ji nechá zbičovat anebo ji nechá uříznout ruku! Proč je ten svět tak děsně nespravedlivý! V Anglii se ženy jen hýčkají, za to zde ve Švédsku se ženy zabíjí! Výborně! Kde jsem se to octl? Proč zrovna vy, slečno Marianno?! Ani nevíte, jak je mi vás líto, jak rád bych vám pomohl, ale nevím jak." dostal ze sebe rozhořčený Nicholas, který si mnul pěsti a velmi, ale velmi se mračil. Šel z něj strach. Sama jsem se ho v tuto chvíli bála.
"Nad tím se netrapte pane Nicholasi, já si za to můžu sama." řekla jsem zoufale a znovu se mi po těchto slovech začaly do očí drát slzy.
"Proč netrapte? Vždyť jste v pěkném průšvihu. Tady kdyby byla jen byť jedna dívka z Anglie, nepřežila by to. Ze zoufalství by se zhroutila, brečela by tady celé hodiny a namyšleně tu vykřikovala, že chce okamžitě ven za svojí máti. Za to vy, vy jste úplně klidná. Na nikoho si nestěžujete, nikomu nenadáváte. Slečno Marianno, překvapila jste mne svým chováním. Jste mnohem odvážnější, laskavější, než jsou všechny dívky v Anglii. Zrovna vy byste měla přijít o svojí ruku? Já tomu pořád nerozumím!" povzdechl si Nicholas a začal nervózně pochodovat v cele. Ta slova...ta slova mne dojala. Nikdy mi žádný muž neřekl ani špetku slova o tom, že jsem jiná než ostatní. Byla jsem velmi polichocena a Nicholas ve mne vzbudil něco, co jsem ještě nikdy nepoznala. Něco nového. Měla jsem pocit, že k němu mám teď o něco blíže. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak.
Abych nevyzněla trapně, hned jsem namítla: "Ale pane Nicholasi, je to od vás sice velice milé, děkuji vám za vaši lichotku, ještě mi nikdo nikdy neřekl, že jsem statečná a jiná, ale upřímně, jak to můžete tvrdit, když se známe sotva den?"
"Ovšem!"  zastavil se Nicholas v pochodování po cele. "Po vašem vyprávění jsem si si na vás všiml, že ve své duši jste tak laskavý člověk, až by se o vás každý druhý muž v Anglii pral."
dořekl Nicholas a sedl si zpátky ke mně, na druhou stranu mříží. Seděli jsme naproti sobě, jen mezi námi byla mříž. Dívali jsme si do očí. I přesto, že jsem ho tu vůbec neviděla, byla tu obrovská tma, tak jsem mu věřila. Vybudoval si ve mne důvěru. Byl jiný než ostatní muži a já toužila se s ním setkat někde jinde než ve vězení.
"Pane Nicholasi, jak jste se sem dostal vy?" zašeptala jsem náhle.
"Achchch...to je dlouhý příběh... Můj děd, když probíhala v Anglii válka, utíkal tudy přes Švédsko, kvůli tažení. Zde našel nějaký poklad a zde ho také nechal, neboť jejich tažení probíhalo velmi rychle a nechtěl poklad po cestě někde ztratit. Zakopal ho tady, na jižní části Švédska, nakreslil mi tajnou mapu, kde je jen zakreslená ta část Švédska, kde je poklad ukryt, jenže nikde neoznačil, jak se jednotlivé kopce, řeky, údolí a hory jmenují. Jel jsem sem jen proto, abych tento poklad našel. Hledal jsem velmi urputně a poctivě. Čtrnáct dní jsem měl za sebou a poklad nikde. Jak jsem tak hledal, ocitl jsem se na krásném místě někde v lese. Najednou jsem si všimnul, že stojím na něčí hrobce. Byla ale zanedbána, takže jsem si jí nevšimnul, a tudíž jsem přes ní přecházel. Než jsem si uvědomil, čí hrobka to byla, už mne vlekli královští vojáci na hrad, kde jsem dostal pořádnou ránu do hlavy a od té doby jsem o sobě vůbec nic nevěděl. Pak jsem se octl tady... To je můj příběh. Prostý viďte? Jen kvůli nějaké hrobce." povzdechl si a já zůstala jak opařená.
"Ale ne. To se nemělo stát! Vy jste znesvětil královskou hrobku!? Zřejmě jste stál na hrobce králova otce! Je mi vás převelice líto! Za znesvěcení hrobky je nejvyšší trest. Trest smrti!" Zajíkla jsem se a dala jsem si ruku přes pusu, abych nezačala vzlykat nahlas. Chudák Nicholas.
"Trest smrti? S tím jsem počítal. Bohužel, jsem Angličan, nikoli Švéd, tudíž neznám vaše zvyklosti." pokrčil rameny Nicholas a zadíval se někam do prázdna.
"Vy se nebojíte? Vždyť zemřete! Ještě k tomu ne ve své rodné zemi! Je mi vás tak líto, Nicholasi. Čím jste si to zasloužil?!" Slzy mi tekly proudem. Netuším proč, ale teď jsem měla mnohem větší strach o Nicholase než o sebe.
Nicholas mne chytil za ruku přes mříže. "Neplačte! Buďte silná! Věřím, že při vaši laskavosti se nad vámi váš panovník určitě smiluje! Jen doufám, že až tu nebudu, budete vy na mne pamatovat v dobrém!" Stiskl mi ruku ještě více, jako by mi věřil.
"Nebojte, to vám slibuji. Nezapomenu na vás!" při těchto slovech se mi začaly klížit oči. Nicholas si toho všimnul a řekl mi, ať si jdu lehnout na palandu a oba dva si půjdeme odpočinout. Šla jsem tedy do rohu cely a lehla si. Přikryla jsem se lehkou dekou, která páchla zatuchlinou a zavřela oči.

"Sss, hej, slečno Marianno! Slyšíte mne? Vzbuďte se!" Slyšela jsem slova zrovna, když jsem si protírala oči.
Rychle jsem se vyvlékla z deky a sešla až k mřížím.
"Copak se děje, pane Nicholasi?"
"Marianno! " Opět mne chytil za ruku skrz mříže.
"Já mám nápad, jak vás dostat ven!"