Růže pro zlodějku

Přepadení

Uběhlo již dvanáct dní a sníh stále obklopoval naši zem, okolí mého nynějšího bydliště. Nic se od toho zajímavého večera nestalo. Jen jsem byla čím dál více zahloubána do svých myšlenek a pocitů, stále jsem se nemohla zbavit myšlenky na Davida, teď už vlastně Gustava. Krále. Našeho krále, kterého jsem si takhle nikdy nepředstavovala. Jeho úsměv, tajemné oči a úzké rty mi stále tkvěly v hlavě, nemohla jsem tuto představu z mé mysli setřást. Začínám mít Gustava ráda. V jeho přítomnosti je mi hezky. Dodává mi pozitivní energii a nabízí svou něhu právě mne. Proto také dost často chodím do altánku a přemýšlím, zda právě já jsem se mu zalíbila.
"Mari." Oslovil mne August.
"Ano, Auguste?"
"Na chvíli odlož tu knihu, prosím, a přijď za mnou. Potřebuji, abys mi zašila ošacení.
"Jistě, hned jsem u tebe." Odvětila jsem a v duchu jsem protočila panenkama. Jestli mi opravdu něco vadí, tak to je to, když mne někdo vytrhne z říše snů. Musela jsem odložit novou knihu, kterou jsem našla v Augustově knihovně. Vlastně jsem ji vůbec nečetla. Jen jsem četla nesmyslná a prázdná slova, zatímco jsem létala myšlenkama u Gustava.
Došla jsem do pracovny, vzala do rukou oděv a začala zašívat malou dírku na konci rukávu. August opět něco sepisoval na svém velkém stole.
"Už ti rodinka odepsala, Mari?"
"Na co?" Zeptala jsem se skoro udiveně.
"Na tvůj dopis, který jsi jim přece včera poslala."
Ale ovšem, včera jsem se konečně pobídla k tomu, abych napsala mým milujícím sourozencům. Ale co si nepamatuji, je to, že bych jim to posílala. Nejspíš mi to ještě leží na stolku.
"Ne, neposlala. Vlastně jsem na to docela zapomněla."
"Ale Mari, takové věci se neodkládají. To já, kdybych měl rodinu..."
"Jenže nemáš. A vůbec, Auguste, měl by sis na svá stará kolena najít nějakou ženu. Jsi tak sám. Jak jsi tak dlouho dokázal žít bez ženy?"
"Mari, nechme řečí ohledně žen. Zkrátka jsem se nikdy neoženil a ani neožením. Nemám to v plánu. Stačí mi ženské tady na hradě. A jak se u nás říká, žena je jen pro potěšení mužů nic víc! Jinak je otravná, umluvená a hysterická. Ženy, až na milostný život, mi jsou k ničemu."
"Takhle Auguste nemluv! Tímto snižuješ i mne! A vůbec, nemám ráda lidi, kteří zhazují ženy a využívají je jen pro jejich vlastní potřeby! Můj tatínek měl maminku moc rád..."
"Já vím Mari, já vím. Už jsi mi o tom říkala. Spíš co ty a mládenci?"
"Já a muži?" Tato otázka mne dosti zaskočila.
"Inu, vše je při starém."
"Opravdu?" August se otočil od své práce a přes své tenké obroučky brýlí se na mne podíval tak zvláštně, skoro podezíravě.
"Ano, co by mělo být?"
"Nic by nemělo být. Jen...přijdeš mi poslední dobou taková zamyšlená, spíše až moc příliš ve svém světě. Vůbec nevnímáš okolí!"
"Hmm..." Nechtělo se mi na toto odpovídat. Co bych mu k tomu měla říci?
"Marianno. Říkám ti, jestli si myslíš, že jsi jediná, která uvízla v srdci Gustava, tak se velice mýlíš! S tou jeho komornou se haštěří každý večer! Občas jdou z jeho lóže slyšet zajímavé zvuky. Král se oženit nechce, užívá si jen s mladými děvčaty. Být tebou, zapomenu na něj. Nejsi ani jeho první a věř, že ani poslední. Jsi moc krásná a vzácná na to, aby ses nechala pošpinit takovým nečestným mužem, který ženy jenom využívá. Opravdu, věř mi. Chci tě jen ochránit, to je všechno." Dořekl August a zpátky se otočil ke svojí práci. Já jenom seděla a hleděla s otevřenou pusou dokořán. Co to má znamenat?! Ba ne, tahle konverzace k ničemu nevede. Raději odejdu. Poslední dobou není s Augustem vůbec řeč. Pořád se mi míchá do mého osobního života. A když řeknu něco já, hned se brání.
"Už to máš zašité. Radši půjdu."
August se ani neohlédl, i pro něj tato konverzace skončila. Řekl opět jen to, co měl na srdci a dál se ničím nezabýval.

Práskla jsem dveřmi a hodila sebou na postel. Občas je to s Augustem k nevydržení. Hraje si na chytrého, přitom nikdy žádnou ženu neměl a vůbec nemůže tušit, co my ženy prožíváme. A vůbec!? Jak si může myslet, že jsem do Gustava zamilovaná? Ovšem, lhostejný mi není, ale takhle daleko jsem ještě ve svých pocitech nezašla.
Rozhodla jsem se, že hned nechám odeslat dopis mé rodince, a také napíšu další, jen Emě, povím jí o Augustovi, jak mne pořád vyučuje. Chtěla jsem sáhnout po dopise ležícím na stolku, ale nikde nebyl. Přišlo mi to zvláštní. Chtěla jsem se podívat pod postel, jestli tam mám všechny listiny, jež patřily Nickovi, ale v tu ránu mi někdo ovázal oči šátkem a rukou zakryl ústa, abych nemohla křičet. Zpanikařila jsem. Co teď!? Co se to děje a kdo to je!? Tu vůni jsem odněkud znala, byla mi povědomá, ale v tom šoku jsem se nedokázala orientovat. Začala jsem vší silou kolem sebe kopat a házet rukama. Podařilo se mi chytit dotyčného za vlasy a veškerou mou ženskou silou jsem mu hrst vlasů vyškubla. Osoba sykla bolestí a pevně mne chytla za obě ruce. Teď jsem byla úplně bezbranná. Nemohla jsem udělat nic. A tak jsem čekala jen na to, co se teď se mnou bude dít.
Za chvíli mne surově mrštil do mé šatní skříně a zamčel mne v ní. Mlčky jsem byla schoulena do té doby, dokud jsem slyšela šustění papíru, a pak jen zabouchnutí dveří. Když se nic dlouho nedělo, zatlačila jsem pořádně do dveří skříně. Nepovolily. Zkusila jsem to znova, opět nic. Pak jsem si vzpomněla, že mám ve vlasech malou sponu. Tu jsem si vytáhla a mé dlouhé vlasy se rozpustily po mých zádech. Sponu jsem rozdělala a strčila ji do zámku od dveří skříně. Až po třetím západu se dveře rozlétly. Hbitě jsem vyskočila ze skříně. Znovu jsem uviděla světlo. Lépe se mi dýchalo, když jsem zjistila, že je po všem a mohu být klidná. Rozhlédla jsem se po pokoji. Vše bylo v pořádku a na svém místě, až na krabici, jež byla vytáhnuta z místa pod postelí. Okamžitě jsem se po ní vrhla a začala prohrabávat věci. A ovšem! Veškeré listiny a doklady ohledně Nicka, svatby, království a majetku byly fuč!
"Ale ne! Co si teď počnu!?"
V tu ránu začala odbíjet dvanáctá hodina a s ní přicházel čas oběda. Musela jsem znovu za Augustem.
Ale myšlenky mnou vířily. Kdo to byl? Co u mne dělal? Proč si vzal zrovna ty listiny? Vrátí se mi někdy? Mám mlčet nebo to ohlásit?
Otevírala jsem dveře a chtěla vstoupit na chodbu, ale oči mi zavadily na zem, kde ležel chomáč mých pracně urvaných vlasů onoho vetřelce. Byly blonďaté.