Růže pro zlodějku

Splněný sen

"Táži se Vás, králi Nicholasi Sabine, berete si zde přítomnou slečnu Mariannu?"
"Ano." Usmál se na mne a stiskl mi ruce.
"Táži se Vás, slečno Marianno, berete si zde přítomného krále Nicholase Sabina?"
"Ano." Usmála jsem se.
Tak jsme si podruhé řekli 'ano'. A já věděla, že mé srdce vždy patřilo jenom tomu jednomu jedinému, a že jsem se rozhodla správně.
Pod námi lid tleskal a jásal. Naklonila jsem se z balkónu. Nejméně tisíc lidí se na naší svatbu přišlo podívat. Byli na nádvoří a vzhlíželi k nám nahoru na balkón. Rozhodli jsme se s Nickem, že naši svatbu necháme veřejnou pro každého člověka ze severní části Anglie.
"Nyní Vás tedy poprosím o novomanželský polibek."
"Tak ten už máme za sebou nejednou, že, Mari?" Šibalsky na mne mrkl Nick, a pak se hladově přitiskl na mé rty. Já jsem mu rukou zajela do vlasů a tiše se pro sebe usmála, protože tohle byl pro mě ten nejkrásnější den za celý můj život.
"Tímto Vás prohlašuji za krále a královnu Sabinovi."
Znovu potlesk poddaných. Dokonce i některá šlechta nám pogratulovala. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se dvakrát provdám za stejného člověka ve stejném roce, asi bych si myslela, že je blázen. Ale život je jízda na horské dráze a nikdy nikdo neví, co mu může ještě přinést.
Po obřadu odešel zpět z balkónu do hradu farář a já s Nickem jsme se nahli dolů a mávali jsme na lid. Byla jsem šťastná. Smála jsem se od ucha k uchu a skoro jsem nemohla uvěřit tomu, že tohle je opravdu realita, žádný sen. Škoda, že tu se mnou nemohl být August, ani má milovaná maminka a tatínek, ani zbytek mé početné rodiny. Ale tohle mi vůbec den nekazilo. Byla jsem prostě šťastná. Mé dlouhé hnědé vlasy jsem měla jen vzadu spletené do dvou pramínků, ve kterých byly vpleteny luční květinky, konečky byly lehce vlnité a zbytek vlasů byl rozpuštěný a splýval mi na zádech. Na rtech jsem měla výraznou červenou rtěnku, mé zelené oči, které svítily do dáli štěstím, byly zvýrazněny řasenkou. Poprvé v životě jsem byla nalíčená. Víc jsem toho na sebe dávat nechtěla. Svolila jsem ještě pudr, toť vše. A mé šaty? Byly přenádherné. Od pasu dolů se rozšiřovaly. Byly čistě bílé jako sníh. Na konci měly na sobě ušité drobounké květinky, které mi ladily s květinou v ruce a s kytičkama ve vlasech. A Nick? Byla jsem pyšná na toho muže vedle mě. Moc mu to slušelo a byl to pro mě ten nejkrásnější muž, kterého jsem kdy viděla. Jemně rozcuchané hnědé vlasy a blankytně modré oči, které se na mne v tu chvíli podívaly. A v nich poskakovali malí ďáblíci. Oči Nicka. Přesně ty oči, které byly tolik originální, a které patřily jen jemu, a do kterých jsem se na první pohled zamilovala. Nick mne objal kolem pasu.
"Teď jsi už jen a jen má. Nikomu tě nedám."
Zašeptal mi do ucha a já ho musela upozornit na něco jiného: "Nikoli. To ty jsi můj a to já tě nikomu nedám." Usmála jsem se a dál mávala lidu.
"Ty jsi ale tvrdohlavá. A přesně takovou tě miluji, a přesně takovou jsem si tě vzal." A políbil mne. Lid znovu zajásal a já létala někde v oblacích.

Po svatební hostině, která byla opravdu bohatá, jsme oba dva nasedli do kočáru a vyjeli jsme si na svatební cestu. Když se za námi zavřela dvířka a kočár se vydal na cestu, přesedl si Nick z místa naproti vedle mne. Chytl mne kolem ramen a zadíval se na krajinu. Já jsem svou hlavu položila na jeho rameno.
"Dneska ti to opravdu moc sluší, krásko. Když jsem tě viděl, jak ke mně přicházíš, podlomila se mi kolena. A musím se ti přiznat, že se mi chtělo brečet. Štěstím. Že zrovna já, takový blázen, získal tak úžasnou, zvláštní, jinou, praštěnou a milující ženu. Vůbec si tě nezasloužím, Mari. Vůbec. A přesto jsem si troufl si tě vzít za ženu. A jsem za tebe neskutečně moc vděčný. Tolik jsi mi změnila život...Tak, a tohle bylo to nejvíc, co jsem dokázal ze sebe vypustit, protože znáš mě, těžko se mi popisují mé pocity a to, co cítím."
Byla jsem dojatá. Zvedla jsem hlavu z jeho ramene a podívala se mu do jeho očí.
"Nicku. Ty sis mě opravdu zasloužil. A ať už jsi blázen, ať už jsi měl minulost jakoukoli, ať už jsi udělal cokoli, ať už neumíš vyjádřit cokoli, co se v tobě děje, tak, miluji Tě. A milovat Tě budu. V dobách hojnosti i v dobách nesnází. Protože konečně patříme k sobě."
"Mariannko...děkuji. To samé cítím i já. Ale už nepovídej, prosím. Cítím jen obrovský nával štěstí. A tuhle chvíli si chci co nejvíce vychutnat."
"Dobře." Usmála jsem se a znovu se opřela o jeho rameno.