Růže pro zlodějku

Ticho

Něco na obličeji mě jemně začalo šimrat. Byly to svítivé paprsky slunce, které dopadaly na mou unavenou tvář skrz malé okénko. Sedla jsem si na postel a zadívala se do menšího zrcadýlka, visícího naproti na zdi. V zrcadle jsem spatřila sebe. Lekla jsem se. Vypadala jsem úděsně. Mé vlasy, ořechové, hnědé barvy, rostoucí až k pasu, se nezištně lepily na můj ušmudlaný obličej od prachu z věznice a na ulepený krk. Fialové kruhy pod očima, které značily mou nedospavost a unavené zelené oči, v barvě lesní trávy, teď zářily naprostou únavou a vyčerpáním.
Odvrátila jsem tvář, nechtěla jsem se na sebe dívat.
Rozhlédla jsem se po pokojíku, ve kterém jsem se nacházela. Malý, skromný, v podkroví pokojík s postelí a stolkem, nad kterým hrdě viselo to oné zrcadlo, kterému jsem se tak vyhýbala. Můj pokoj to ale nebyl. Nenacházela jsem se doma. Přemýšlela jsem, jak jsem se sem dostala a co jsem tu dělala.
Náhle se otevřely dveře a já sebou trhla.
"Dobré ráno, Marianno. Jak pak jsi se vyspala?" řekl pan Kolář.
Usmála jsem se.
"Abych byla upřímná, ani moc ne. Jsem ještě pořád utahaná. A když musím pomyslet na to, co se dnes ráno bude dít, nebo co se už stalo...dělá se mi zle."
"Rozumím ti, Marianno. Asi ti vrtá hlavou, co se s tebou dělo poté, co jsi upadla do bezvědomí, že ano?"
"Já jsem upadla do bezvědomí?!"
"Ano, ano. Něco jsem řešil s panem Nicholasem a tys mezitím upadla na zem. Nemohli jsme tě probrat, tak jsem tě vzal s sebou na vozík a dovezl jsem tě sem domů, kde tě už má žena nechala spát tu. Snad se nezlobíš?"
"Ne ne ne, proč bych měla? Jsem ráda, že jste se o mne takto postaral. I to, jak jste vše udělal pro včerejší obřad. To bylo od vás velice laskavé, děkuji vám." odvětila jsem a láskyplně jsem pohladila hnědý, velký prsten, tyčící se na mém prsteníčku, jež patřil Nickovi. Co teď asi dělá? Už ho vedou na smrt? Nebo snad je už po smrti? Myslí na mě? Vzpomněla jsem si na to, co vše udělal a zařídil, abych já mohla jít na svobodu. Dokonce po něm zdědím majetek. Vůbec, ale vůbec při té záchraně nemyslel na sebe. Všechen svůj čas života investoval do mne. Bylo to od něj tak velmi pozoruhodné. Byl velice milý a navždy zůstane v mém srdci.
Nick. Jeho oči, ve kterých hráli ďáblíci a jeho vřelý úsměv, který dokázal každého povzbudit. On se usmíval, i když věděl, že brzy zemře. Byl moc odvážný.
Pan Kolář se podíval na dopis se závětí, který jsem včera dostala, ležící na stolku se sklenicí s vodou.
"Už je to dávno za námi." hlesl.
"Nemyslíte to, co si myslím já? " obávala jsem se, co řekne.
"No...Nick už dnes, kolem šesté hodiny ranní, když jsme odcházeli z věznice, odešel tam nahoru." řekl pan Kolář a svěsil hlavu. Pak se podíval na mne a nakonec se zadíval do dáli do toho malého okýnka. Mně se zastavil dech. Jak asi umřel? Co mu provedli? Vždyť zemřel nespravedlivě!
"Ach!" zavřela jsem oči, tisknouc k sobě Nickův prsten. Byla jsem odhodlána mu pomoci sebrat majetek tomu muži, kterého Nick neměl rád. Aspoň jedno přání mu splním.
"Chceš se jít podívat na jeho hrob?" ta otázka mne vyvedla z přemýšlení.
"Ano. Moc ráda, prosím." pokusila jsem se o menší úsměv a s panem Kolářem jsme sešli z podkroví dolů do kuchyně, kde u kamen a kredence stála paní Kolářová. Vlídně jsem ji pozdravila a na její vyptávání jsem vše musela vysvětlit. Nakonec jsem si od ní vysloužila hrnek teplého mléka a čerstvý krajíc chleba. Spokojeně jsem sytila svůj žaludek, který dobré dva dny neměl vůbec nic v sobě. Bylo mi potěšením do mého žaludku nalévat teplé mléko.
Když se i pan Kolář do sytosti najedl, oba dva jsme se rozloučili s jeho ženou a vyrazili jsme vstříc místu, kde už teď ležel ubohý Nick.

Je mi ho opravdu líto. Svůj život ukončil tak krátce, bez krásného života, bez své právoplatné manželky, kterou by si vybral on sám, nehledě na to, kde by se s ní sešel. A bez dětí. Už nikdy neuslyší své děti, jak si hrají, jak brečí, jak vískají, a jak krásně třebas zpívají.

S panem Kolářem jsme toho moc nenamluvili. Pro oba dva byla ztráta Nicka a naší svatby poněkud otřásající. Počasí nám k tomu ale vůbec nepřálo. Ráno svítilo ještě sluníčko, teď ale bylo zataženo a mraky černaly pořád více a více.
Šla jsem vedle pana Koláře, zahloubána do svých myšlenek a dívajíc se na krásné stromy, louky a květiny, které rostly podél cesty.
Svoje dost zničené polobotky jsem drhla o prašnou cestu a svou nejlepší sukni, kterou jsem doma najít mohla, jsem si teď urovnávala, aby nebyla tak pokrčená. Doma si ji musím vyprat a zašít. Svůj černý plášť, který jsem si s sebou brala do města na krádež, jsem teď nesla přehozený o ruku. V rukou jsem nesla obálku se závětí a oddací listinu, kterou jsem držela pevně, div jsem ji nerozmačkala. Vlasy jsem se snažila nějak uhladit a odlepit od ušpiněného krku a svázat si je do culíku nějakou rostoucí trávou. Nakonec se mi to povedlo. Utrhla jsem stéblo trávy a to zavázala okolo vlasů.
Pak jsem ale myšlenkami zabloudila ke dni, kdy jsem musela jít krást. Stálo mi to za to? Nepodařilo se mi to. A kdybych ve vězení nepotkala toho záhadného Nicka, nikdy bych se odtamtud nedostala. Přišla bych domů zbičována nebo bez ruky a ještě k tomu bych s sebou nic nenesla. A jak bych to potom vysvětlovala matce a Emily? Že jsem kradla už krátce po otcově smrti? To bych jim přidělala starostí ještě víc.
Byl to sám zázrak, že jsem toho mého zachránce potkala.

"Tak, tady jsme." odvětil pan Kolář a zastavil se v lese pod jedním dubem.
"Já myslela, že ho pohřbí na hřbitově." byla jsem trochu zklamaná. Takového slušného člověka plesknout sem do lesa pod strom, kde si ho zajisté najde nějaké zvíře a rozkouše ho, bylo opravdu neslušné.
"Králův rádce s ním nechtěl míti nic společného. Řekl, že je to cizinec, který se dopustil velkého přestupu, tudíž ho nechtěl ani pohřbít. Chtěl ho hodit rovnou do moře. A protože mám nějaké slušné vychování, tak jsem toho záhadného Nicka pohřbil tady. Aspoň tady, víš Mari? Na lepší jsem neměl peníze."
"Tak takhle to je. Ten zlomyslný král a jeho rádcové! Všichni jsou stejní. Já věděla, že na něj nejsem pyšná a ani nebudu. Ale vy jste pane Koláři tak laskavý! Děkuji vám, že jste se o něj postaral."
"Bylo mou ctí." řekl pan Kolář a trochu poodstoupil od hrobu, nejspíš tušil, že chci být sama.
Odběhla jsem trošku dál do lesa, kde jsem natrhala s obrovskou něžností kytici lesních květinek. Kytice byla krásná. Hrála všemožnými barvami a nádherně voněla.
Donesla jsem ji a položila na hrob. V očích jsem pocítila tlačící se slzy ven. Pustila jsem je a nechala téct po mé dosavaď ušpiněné tváři.
"Pro tebe Nicku. Děkuji za vše, co jsi pro mne udělal. Budu ti nadosmrti vděčná. Odpočívej v klidu."
S těmito slovy jsem už tam nemohla déle stát. Dívala jsem se na obyčejný hrob s dřevěným křížem a s mou barevnou kyticí. S pocitem, že ještě včera Nick žil a jeho poskakující ďáblíci v očích se mi smáli a teď tu leží přímo pode mnou, zakopán v zemi, jsem s panem Kolářem odcházela.
Doprovodil mne domů. U dveří naší chaloupky jsme se zastavili. Bylo tam zvláštní ticho. Čekala jsem, že mne všichni s radostí přijdou přivítat.
"Mari" pan Kolář vytáhl z kapsy své vesty velkou obálku. "Toto je pro tebe. Od Nicka. Chtěl, abych ti to dal, až bude po smrti." Sklopil oči. S vděkem jsem ji tiskla v náručí. Ihned jsem si ji přidala k obálce se závětí. Přes unavené oči jsem se ještě na pana Koláře usmála.
"A toto, říkal Nick, je nejen pro tebe, ale hlavně pro celou rodinu." zdvihl do mých rukou pan Kolář obrovský Nickův měšec plný peněz!
"Abyste měly na jídlo a na ošacení." odvětil pan Kolář a se slovem 'Sbohem' odcházel pryč.
Já chtěla říct, že tento velký dar nemohu přeci přijmout, ať si ho vezme k sobě, chtěla jsem panu Koláři taktéž dát z měšce spousty peněz za to vše, co udělal, ale byl pryč. Na chvíli jsem měla vážně radost. A opravdovou. Jen na chvíli, ale pohltila moje nitro. Byla jsem tak šťastná! Máme co jíst!Uživíme se na rok! Páni, to je úžasné!
Hned mě něco napadlo. Odemkla jsem naši chaloupku a vstoupila do předsíňky. Rychle jsem rozevřela měšec a vytáhla z něj hromádku zlaťáků a schovala je do kapsy od sukně. Obálku a obrovský měšec jsem schovala za malou skříňku v předsíni.
Poté jsem zamkla zpět naší chaloupku a vydala se do města na trh, nakoupit co nejvíce potravin a oblečení. Přeci se nemohu vrátit domů s prázdnou po tolika dnech.

I když bylo pořád zataženo a já cítila smutek, radost na chvíli ovládla mé nitro. Konečně nebudeme hladovět! Jsem tak vděčná Nickovi! On je tak úžasný! Je to od něj tak pozoruhodné, že to, že po něm zdědím majetek, je to nejmenší co mohu pro něj udělat! S hrdou tváří jsem pozvedla oči k nebesům a řekla: "Děkuji Nicku!" Šťastná, vděčná a smutná zároveň.
A tak jsem dál šla tou lesní cestou k městu, po které jsem šla dnes ráno k hrobu, kde leží Nick, a po které jsem šla vždy plná strachu do města krást.
Dnes plná strachu jít nemusím a krást tam rozhodně nejdu. Jdu, jako normální člověk, nakupovat.