Růže pro zlodějku

Opět

"Máš všechno, Mari?," tázal se mne Nick, když jsme nastupovali do kočáru.
"Snad ano," usmála jsem se a podržela jsem si šaty, když mi Nick pomáhal vstoupit do kočáru. Zabouchly se za námi dveře a mne se tak naskytl naposledy pohled na malinký palác v Chelsea. Tohle místo jsem si naprosto zamilovala.
Nick seděl naproti mne a díval se z okna. Občas po mne mrkl svým nicneříkajícím pohledem.
Venku začalo pršet. Dnes bylo zataženo, deštivo. Kapky deště s tlukotem dopadaly na sklo ve dveřích černého kočáru. Stromy se venku ve větru zmítaly a my sem tam najeli do blátivé kaluže.
Podívala jsem se na své bílé šaty, urovnala jsem si je. Rukavičky z rukou jsem si sundala a upravila si svůj složitý drdol.
"Jsi nervózní?" ozval se Nick. V očích opět ti samí ďáblíci.
"Trošku. Už jsem tam totiž dlouho nebyla. Zajímá mě, jaké bude přivítání. Mí sourozenci o tobě vůbec neví."
"To nevadí. První tedy pojedeme na hrad, tam nějakou chvíli pobudeme, a pak se zajedeme podívat za tvou rodinkou. Kdyby ti to náhodou vadilo, můžu se odpojit a zůstat v kočáře. Co ty na to? Líbí se ti tenhle nápad?"
"Ano. Souhlasím. Tedy až na mou rodinku. Chci, aby tě viděli. Teď patřím tobě. Tedy, chci říct...že patříme k sobě."
Nick se zvláštně zatvářil, pak se mu ovšem ústa zkroutila do samolibého úsměvu.
"Máš pravdu Mari," pousmál se, "patříme k sobě."
"A jsem za to ráda," řekla jsem si vduchu pro sebe.

A byli jsme zde. Právě jsme odjeli z lodního přístavu a vjíždeli jsme na cestu do Stockhölmu. Tato cesta mi už byla dost známá. Jsem opět ve Švédsku! V mé milované zemi! Ach, tady to teprve všechno začíná kvést. A je to nádhera.
"Švédsko je krásná země," ozval se Nick a se zalíbenín sledoval krajinu probouzející se k úplnému jaru. Usmála jsem se a otevřela okénko. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. To není možné, jsem tu zase. V rodné zemi. Dojetím a radostí, která přišla náhle, se mi slzy vlily do očí. Ach, je tu krásně. Moc krásně.

Nasadila jsem si své kožené, bílé rukavice. Mé podpatky klapaly o chladné kachličky. Znovu jsem stála v té obrovské, honosné hale, s mohutnými a smutnými obrazy. Jen již v jiném postavení. Pomalu a jistě jsem se procházela, poslouchala své dunivé kroky a čekala.
"Vítejte ve Švédsku." Ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila známého sluhu.
"Děkujeme." Řekl chladně Nick.
"Prosím tudy," ukázal sluha doprava," Vaše věci, Výsosti, jsme již do Vaší lóže odnesli."
"Děkujeme." Kývla jsem tentokráte já.
Sluha nám otevřel dveře a nechal nás vstoupit. S dovřením dveří jsem si prohlédla pokoj. Krásný. Ale mé srdce zatoužilo po tom mém pokojíku, kde jsem strávila tolik probdělých, proplakaných, ale i šťastných nocí. Teď jsem byla v jedné místnosti s Nickem, v jedné posteli. Dnes to bude první noc, kdy budeme spát vedle sebe. Poprvé. Otočila jsem se jeho směrem. Za celou tu dobu, co jsme spolu cestovali, jsme prohodili velmi málo slov. Byl stále tak odtažitý. Ztrácel se mi a já nedokázala v něm číst. Nerozuměla jsem jeho chování. Dosedla jsem na postel, sundala si rukavičky. Nick stál u okna a pozoroval zahradu. Krásnou, bujnou, jarně zrající.
"Je krásná. Na ni ses dívala ze svého pokoje?" Zničehonic odvětil.
"Ano, dívala. Bylo to pro mne potěšením. Vždy, když mi bylo smutno, zadívala jsem se z té výšky dolů. A bylo mi lépe." Plná radosti, že si spolu povídáme, rozmluvila jsem se o životě služebné na hradě. Nick, ač mne to udivilo, se zájmem poslouchal. Zajímalo ho to. To mne těšilo ještě více. A tak jsme si začali povídat. Náhle vše bylo tak, jak oné noci v divadle. Jako dřív? Jako ve vězení. Tohle byl Nick. Takového jsem jej znala. Ale toužila jsem také poznat všechny jeho tváře. Těch jeho několik osobností, které měnil, skrýval a vytahoval v nejméně očekávajícím momentě.
Pak jsem ve vyprávění došla k Augustovi. A v tom mi to došlo.
"Nicku, promiň. Musím za Augustem. To on mne chtěl vidět, to on napsal ten dopis. Musím běžet."
"Jistě jistě, jen běž." Nenápadně na mne mrkl a já doslova běžela. Bylo to tak zvláštní, chodit opět po nějaké době po těch známých chodbách.
Srdce mi bušilo až v krku, když jsem minula Gustavovy dveře a stála před Augustovými. Tiše jsem zaklepala a vyčkávala. Tak jako za starých časů. Ozvalo se skoro neslyšné 'dále' a já nesměle otevřela dveře. August. Můj August! Ležel na posteli, přikrytý hromadou peřin, v noční košili a sýpavě dýchal.
"Auguste." Zašeptala jsem do toho trýznivého ticha.
"Ach, teď se mi zdálo, že slyším Mariannu. Mou, milovanou Mari. Kdy už konečně přijede, nevíš?"
Musela jsem se usmát, i když se mi do očí draly slzy.
"Vím. Už přijela. Je zde. Vedle tebe. A moc tě má ráda. Chyběl jsi jí, víš?"
"Mari?" Nevěřícně otevřel oči August a jeho stará tvář se na mne obrátila. Pak jsem to nevydržela a nechala jsem slzy stékat po mé tváři. August umíral. Bylo to vidět. Náhle se mu objevilo na obličeji nespočet vrásek. Mluvil sýpavě, pomalu, těžce. Působil vyčerpaně a unaveně. Často kašlal, vůbec se nehýbal. Tak moc jsem byla ráda, že jsem to stihla. Tak moc.
"Jakto?" Nedokázala jsem více říct. Chytila jsem jeho bezvládnou, chladnou ruku do té své.
"Nevím....náhle jsem začal být dost unavený. Pak přišly bolesti. Závratě. Omdléval jsem často. Doktor mi moc času nedával," odkašlal si a olízl suché rty," a pak se mi začalo i hůř chodit. Jde mi to velmi pomalu. Jsem rád," odkašlal si," že jsi to stihla, že tě mohu znovu vidět, má milovaná holčičko."
"Auguste, to ne. Nejprve otec, pak matka, teď ty. Už ne. Stačilo. Prosím. Teď jsi to ty, kdo pro mne znamená tolik, co otec. Nechci, abys odcházel. Já myslela, že to bude šťastné shledání...a já tu pláču."
"Tak neplakej." Pokusil se o úsměv.
"Nikdy ti nezapomenu, jak jsi se mne mile ujal, když jsem byla vyjukaná a byla tu poprvé. Nikdy na nic z toho, co jsme spolu prožili, nezapomenu. Znamenáš pro mne hodně. Mám tě ráda. Děkuji ti za vše. Za vše. Jsem za tebe tolik vděčná." A znova jsem se rozplakala. Já netušila, že na tom bude až tak bídně!
"To já taky ne, věř mi. Mám tě moc rád, Mari. To já děkuju. Za pomoc," odkašlal si," za otevření očí ve spoustě věcí. Za náš první a i poslední tanec. Vše bylo naprosto překrásné. Poslední dny mého života jsi mi udělala krásné. Jsi takové mé malé sluníčko," zadýchal se,"  a co se týče onoho Nicka," odmlčel se," v tu noc, kdy si tě odvedl, jsem na něj měl zlost. Ale ať už to mezi vámi bylo jakkoli, drž se jej. Myslím si, že to je on, kdo tě opravdu bude milovat. Vím, co chceš namítnout, ale Gustav ne! Dobře se rozmysli, Mariannko."
Takhle mi už dlouho nikdo neřekl. Kývla jsem na souhlas. Přikryla jsem jej dekou a nechala ho už být. Byl již moc unaven. Stiskla jsem mu ruku. Poté vstala, pomalu přešla místnost a tiše zaklapla dveře. Nemohu tu moc dlouho zůstat. Jela jsem tu hlavně kvůli Augustovi. Maximálně po třech dnech odjíždím, protože...
"Mari?" Hrklo ve mne. Je tu.
"Gustave?" Bylo ticho. Stáli jsme od sebe jen pár metrů, neschopní slova. Jakoby to všechno už bylo hodně hodně dávno, co jsme to vše spolu prožili. Ty hnědé oči. Propalovaly mne pohledem. Stál tu. Gustav. Ten, který mi vyznal city. Ten, který mne viděl nahou. Ten, kterému jsem dala svůj první polibek. Byl to tak zvláštní pocit tu náhle stát před tímto mužem, se kterým jsem se již dlouhou dobu neviděla. A kterého jsem tu nechala napospas jeho citům, zatímco jsem ujížděla do Anglie s Nickem.
"Tak přece jsi přijela." Malý úšklebek. S výsměchem. Ale zněl spokojeně.
"Ano. Hlavně kvůli Augustovi. A rodině. Za pár dnů se odsud přesuneme za mou rodinkou. A pak pojedeme zpátky."
"On je tu s tebou?"
"Ano...je."
"Buďte tu....srdečně vítáni." Pokus o úsměv, falešný ale. A pak nehoráznou rychlostí se otočil na patě a odkráčel pryč. Strašně rychle.
Bylo to tak zvláštní. Vše se semlelo tak moc rychle. Byla jsem ráda, že vidím i Gustava. Byla jsem ráda. Fakt. Byla jsem ráda za to, že ho mám, a že jsem jej poznala. Ale věděla jsem, jak moc jsem mu ublížila. Jak moc. A to mne hryzalo. Protože mi nebyl lhostejný.

Vrátila jsem se do pokoje. Seděl tam unavený, zahloubaný do sebe, Nick. Můj Nick. Srdce mi poskočilo. Kdyby tak jen věděl, co pro mne znamená. Kdyby tak jen věděl, jak moc mi na něm záleží.
"Stalo se něco Mari?" Trhla jsem sebou. Mám mu to říct? A pak jsem uviděla ty upřímné modré oči. Odevzdala jsem se jim.
"August umírá." A slzy. Zase.
Nick vstal. Pohladil mne po ruce. Pak dotek prodloužil. Chytl mne kolem ramen. A pak, pak mne celou objal. Pevně. Jakoby mi říkal, že mne již nikdy nepustí. Mlčel. Ale já věděla, že tímhle gestem mi řekl vše. Cítila jsem se u něj v bezpečí. Nikdy mne muž tak láskyplně neobjal. Náhle jakoby se mezi náma rozbořila ta stěna toho všeho, co se s náma a mezi náma neslo. Náhle jsem cítila z jeho strany i nějaké city ke mně, byť je většinou nedával najevo.
Bylo mi s ním tak dobře. U něj mi bylo dobře.

A tak tu jsem. Znova ve hře. Ve Švédsku. Znova nablízku smrti člověka, který pro mne dost znamenal. Znova ve hře mezi dvěma muži. Nick a Gustav. Znova. Na samém místě. Se stejnými lidmi. Jen v jiném čase. V jiném postavení. A já cítila, že je už na čase vše dobojovat. Už to vše ukončit.