Růže pro zlodějku

Procházka

Rozhrnula jsem závěsy, které zatemňovaly mou malou místnost. Náhle mne oslnilo prudké světlo. Otevřela jsem okno a nadechla se čerstvého vzduchu. Dnes bylo venku nádherně. Sluneční svit se třpytil na čerstvě napadaném sněhu, který vytvářel pocit, že zahrada je poseta malými diamanty. Stoupla jsem si před zrcadlo a začala tančit ladnými pohyby do písně, kterou jsem tančila včera. Myšlenkama jsem zabloudila zpátky na tu noc, kdy mne v sále objevil David. Jak udiven byl. A jak zbaběle jsem odešla. Jak je svět malý, v životě mne nenapadlo, že bychom se my dva potkali tady na hradě a ještě při takové příležitosti. Podívala jsem se na sebe. Rozcuchané, neupravené, hnědé vlasy, rozespalé oči, obrovské kruhy pod nimi a opuchlý obličej. Teda, já byla k zulíbání! Hned jsem si pořádně opláchla obličej ve studené vodě v míse, která stála na mém nočním stolku. Vzala jsem do ruky hřeben na vlasy a jemně jsem si je rozčesala. Stříkla jsem ještě na sebe jemnou, zimní vůni a zatočila se před zrcadlem. Má dlouhá, velká sukně se roztočila a já si připadala jako princezna. Zatoužila jsem si zatančit na plese s nějakým pohledným mužem.
Spokojeně jsem si sedla na parapet u okna, přivřela okno, už šel sem dost velký chlad a zahloubala se do knihy, kterou jsem nyní začala číst. Byla tajemná, tlustá a velká. Tak moc jsem si ji zamilovala! Ten děj a to vše, co se tam dělo, jsem si přála zažít i já sama. Tolik lásky, záhuby, nenávisti, konce, zničení, smutku, a přesto znovunalezení, obětavosti a zamilovanosti, jsem ještě v žádné knize nečetla.
Když byl čas jít za Augustem, odložila jsem knihu, okno zavřela úplně a vzpomněla jsem si na Nicka. Ďáblíci. Ach, proč to vše dopadlo tak nešťastně? Copak nemá každý člověk právo žít aspoň čtyřicet let?
"Nicku..." Zašeptala jsem do ticha mých myšlenek a přejela prsty po chladném, okenním skle. Jak mohu být a žít šťastně, když někdo jiný pro mé štěstí zemřel?! Nešťastně jsem sklonila hlavu a potichu z mého pokoje odešla. Nejlepší bude, když na to nebudu myslet.
Zaklepala jsem na dveře, počkala až mi bude ohlášen souhlas, že mohu vejít dovnitř. Opatrně jsem otevřela dveře a vstoupila.
"Dobré ráno!"
"Dobré ráno, Marianno." Usmál se na mne August a já v tu chvíli trošku pookřála. Přišla jsem k jeho posteli a začala protřepávat polštáře a peřinu. Poskládala jsem jeho bílou a teplou noční košili. Poté jsem vše ustlala a přehodila přes to zlatý přehoz. Vypadalo to krásně.
Otevřela jsem okno v jeho obrovském pokoji. Okamžitě mne znovu ovál ten příjemný, chladivý vzduch, který byl až moc úžasně čerstvý.
"Marianno? Podívej se prosím, jak vypadám."
Otočila jsem se na Augusta a musela jsem se pro sebe pousmát.
"Ach, Auguste. Vždyť máte košili nakřivo a z pasu vám trčí."
"Aha. No, děkuji. Zkusím si to nějak spravit."
"Ukažte." Zakroutila jsem hlavou a přešla k němu. Všechno jsem poupravila, aby na snídani se šlechtou vypadal dobře.
"Můžeme si tykat? Už jednou jsem ti to nabízel." Pousmál se August. Udivena jeho otázkou, jsem spokojeně odvětila: "No, dobře. Tak děkuji Ti za vše, Auguste."
Aby nešlo poznat, jak moc jsem se začervenala, hbitě jsem se naklonila k oknu a přibouchla ho. Pak, protože byl čas, odešla jsem společně s Augustem na snídani a nechali jsme za sebou prázdný pokoj a v něm příjemnou a pohodlnou atmosféru.

Utírala jsem vlhkým hadříkem knihy v Augustově knihovně. Srdce mne bolelo při pomyšlení na mou rodinku, zesnulé rodiče a zesnulého Nicka. Proč pocit 'chybění' tak moc v srdci bolí? Proč mi vůbec někdo chybí?
Vyrušilo mne naléhavé zaklepání na dveře. Trhla jsem sebou a šla ke dveřím. Myslela jsem, že to někdo přišel za Augustem, ale mýlila jsem se, když jsem zjistila, že tam stálo páže a hledalo mne.
"Máte se, služebná, co nejdříve dostavit do královské zahrady do altánku. Jste očekávána."
"Já? A smím vědět, kým jsem očekávána?"
"To Vám nemohu povědět. Přijďte co nejdříve."
Páže zmizelo a v hlavě mi zanechalo pořádný zmatek! Ihned jsem zabouchla dveře, hadřík hodila do dřevěného kyblíku a šla za Augustem, který seděl u svého stolu a něco hledal na obrovské, předkreslené mapě.
"Auguste?"
"Hmm." Ani nezvedl hlavu od práce.
"Jsem někým očekávána v královské zahradě, na chvíli tu nebudu. Nezlobíš se?"
"Nene." Viděla jsem, že mne ani pořádně nevnímal. Povzdechla jsem si a přeběhla z jednoho pokoje do druhého. Před mým zrcadlem jsem se obula do teplých, zimních bot a přehodila přes sebe pletený, z vlny svetr a zimní kabát. Do vlasů si zapíchla mou pentlici, napila se čerstvé vody, znovu opláchla obličej, utřela se do ručníku a plna zmatku vyšla na chodbu. Přidala jsem do kroku a bála se toho, co přijde. Sešla jsem obrovské schodiště a prošla bočním vchodem. Ocitla jsem se na zasněženém dvoře. Přeběhla jsem i přes něj a úzkou, černou brankou vešla do krásné zimní zahrady, poseté malými diamanty. Sníh mi křupal pod nohama a já nedočkavostí ani nedutala. Vůbec jsem nevěděla, kdo mne chce vidět a já jen doufala, že to nebude nikdo zlý. I když jsem byla nedočkavá, přesto jsem zpomalila a pomaloučku jsem šla k altánku. Když jsem uviděla ten čerstvý sníh, vzala jsem jej do ruky a pohrávala jsem si s ním v ruce, dokud se neproměnil v obyčejnou vodu. Tu jsem pak už z prokřehlé ruky vylela do sněhu. Vytvořilo to v něm menší dírku.
Najednou se zatáhlo, sníh se přestal blyštit, vypadalo to, že se chystá sněžit. Zaklonila jsem hlavu, zadívala se do nebe a měla jsem pocit, že jsem se ztratila. Že jsem tu jen já, mé pocity a mraky veškeré barvy. Šedá, bílá, modrá, lehce černá. Kde se tolik barev v mracích vzalo?