Růže pro zlodějku

Nejistá

V následujících čtyřech týdnech jsem byla občas šťastná a pak zas téměř zoufalá. Malý palác jsem si zamilovala. Působilo mi radost udržovat všechno v čistotě a připravovat chutná jídla. Hned druhý den jsem utratila osmnáct zlaťáků za kuchařskou knihu. Chodila jsem ráda nakupovat nebo na procházky po zahradě, či k řece. Obyvatelé Chelsea byli veselý nárůdek. Chudí i bohatí tu bydleli namačkáni vedle sebe v uvolněné, rozjařené atmosféře.
Nick mi zůstal cizí. Vídali jsme jen zřídka. Během dne jezdil na hrad, kde vládl. Večery trávil v hostincích a v hospodách pro urozené. Jednou přišel domů opilý. Půlnoc už dávno minula, když jsem slyšela na schodišti dupot. Šla jsem dolů, abych mu pomohla do postele, ale on chtěl za každou cenu do kuchyně. Musela jsem mu nad umývadlem lít na hlavu vodu tak dlouho, až zase mohl stát - sice rozkývaný, zato však se nemusel podpírat. Měl sám na sebe zlost. Nedokázala jsem potlačit smích, když tam tak stál - lehce se pohupoval, hlavu měl mokrou a temně zíral do světa.
Od pana Koláře jsem věděla, že černá káva je nejlepší prostředek proti velkému množství alkoholu. Postavila jsem proto na kávu. Nick prohlásil, že žádnou kávu nechce a že mám jít do postele. Když jsem ho neposlechla, rozkřikl se na mne. A pak jsem se k vlastnímu velkému překvapení poprvé v životě rozkřikla i já na něj. Vždyť to byl koneckonců můj manžel a měla jsem právo o něho pečovat. Po celý svůj život jsem měla na starost mé sourozence, děti. A oč byly větší, o to se mi zdály hloupější. A jestli si myslel, že mě bude obtěžovat, když jednou vypije o skleničku víc, pak ovšem byl ze všech nejhloupější.
Všecek ten rámus se seběhl ráz na ráz a postrádal logiku, ale Nick se posadil na kuchyňskou stoličku, strčil hlavu do dlaní a smál se, div se nezalkl. Pak byl najednou velice tichý a pozoroval mě, jak vařím kávu. Poslušně vypil dva koflíky a celou tu dobu se na mne díval. Když s tím byl hotov, řekl: "Děkuju, Mari. Už jsem zase v pořádku," a šel do postele.
Příštího rána přišel k snídani s provinilým obličejem. "Promiň mi tu včerejší příhodu," spustil. "Naposledy jsem byl opilý jako kluk, když jsem vypil svůj první půllitr piva. Už se to nikdy nestane."
"Mně to nevadí, Nicku. Mám radost, že jsem tu byla a mohla ti pomoct. Mrzí mě, že jsem se tak potutelně chechtala, ale nešlo to zarazit. Připadalo mi to celé najednou hrozně legrační. Stál jsi tu, z vlasů ti tekla voda, pokoušel ses stát zpříma a měl jsi vztek, že nechci odejít..."
Přitiskla jsem si dlaň na ústa, abych znovu nevyprskla. Trochu mě zarazila vlastní netaktnost, protože jsem mu zopakovala situaci, která mu musela být trapná. Podívala jsem se na něho s obavou a očekávala, že se teď plným právem rozzlobí. K mému údivu však z jeho tváře zmizel temný výraz a podíval se na mě s obdivem.
"Ach, tohle není možné," řekl tiše, "jsi opravdu pozoruhodné děvče, paní Sabinová. Ale to vím už dávno."
Vzal si talíř a nabral si jídla, které jsem mu ohřála. Zvědavě mě pozoroval a usmíval se, jako by se bavil sám nad sebou. "Neměla bys chuť dnes večer zajít do divadla, Mari?"
Cítila jsem, jak radostí celá červenám. "Opravdu bychom mohli, Nicku? Měla bych velkou radost."
"Dobře. Cestou do města obstarám lístky. A po představení půjdeme na večeři k nám na hrad."
Byl to jeden z mých nejšťastnějších dní. Nick přišel zcela neočekávaně domů už k obědu, pak se mnou jel drožkou na Regents Street a koupil mi překrásnou bílou a zlatou toaletu a večerní plášť. Museli pro mne šaty trochu upravit, a tak jsme zašli ještě k jiným stánkům se zbožím a koupil mi střevíčky, rukavice, zlatý náramek a brož - kvetoucí snítku posázenou diamanty. Nejdřív jsem mu vyčítala, že za mne utrácí tolik peněz, ale když jsem viděla, že právě to chce dělat, zanechala jsem protestů. Od doby, kdy si mě odvedl do Chelsea, byl poprvé uvolněný a veselý.
V těch krásných věcech jsem si připadala pěkná dokonce i mezi elegantními dámami a jejich průvodci a prožívala ten lesk a dráždivou atmosféru stejně jako divadelní představení, a to i přesto, že jsem byla královnou a měla bych to brát jako samozřejmost.
A pak - na hradu při večeři, uprostřed rudého plyše, zlaceného štuku a blyštivých zrcadel se mi zdálo, že se pohybuji v nádherném snu.
Nick byl zábavný partner. Za těch pár hodin jsme toho spolu namluvili víc než za celé uplynulé týdny dohromady. O sobě mluvil jen málo, zato komentoval všechno, co se kolem nás dělo, a já jsem se odvážila pustit do vyprávění. Povzbuzena dvěma skleničkami šampaňského jsem mu líčila můj první den na hradě ve Stockhölmu.
Domů jsme se vrátili až pozdě po půlnoci a v okamžiku, kdy mi Nick pomáhal z drožky, se jeho chování změnilo, jako když utne.
Ve světle lucerny jsem viděla, jak se jeho tvář proměnila v bezvýraznou masku. Obrátil se ke kočímu a řekl: "Počkejte," a pak promluvil ke mně: "Dovezl jsem tě jenom domů. Teď si ještě na hodinu nebo tak nějak zajdu do hostince, a pak pojedu na hrad spát."
Jeho chladná slova zaplašila štěstí a teplo, jež se ve mně rozhostily. Jakoby mě zaplavil žal a zoufalství, že jsem řekla nebo udělala něco, co ho rozhněvalo, stála jsem vedle něj, když odemykal vstupní dveře a ustoupil, aby mě pustil napřed. Na prahu jsem se k němu otočila. Už už se mi drala na jazyk otázka, proč mě nechává samotnou...zastavil mne pocit, že se ho na nic nesmím ptát. Jeho ženou jsem byla podle jména - ne ve skutečnosti. A jaká práva jsem si mohla dělat na muže, který si mě vzal za ženu jen proto, aby napravil mou vinu a zastavil plány svého dávného nepřítele, než půjde sám na smrt?
Otočil se a hodlal vykročit. "Moc ti děkuju," řekla jsem, "děkuju, Nicku...za tak krásný večer."
Ani se na mne nepodíval, když říkal: "Dobrou noc, Mari," a zamířil k čekající drožce.

Docela stejně se utvářel můj život v čase, který následoval. Někdy byl Nick po několik málo hodin takový, jakého jsem si pamatovala ze Švédska - živý a s odvahou v očích. Zůstával se mnou den či dva doma i večer, anebo jsme si někam vyrazili. Jednou v neděli mě v takové povznesené náladě vzal na vyjížďku po Temži a já jsem ji vychutnávala od první do poslední chvíle, i když bylo chladné deštivé počasí. A přesto se v určitém okamžiku mezi námi opět spustila ona stěna a Nick se proměnil v muže, pro něhož byla má přítomnost takřka nesnesitelná. Často se ode mne s odporem odvrátil a já jsem mu v tu chvíli nedokázala odpustit, neboť mne to velice zraňovalo.
Jednoho rána, když jsem seděla v obývacím pokoji v prvním patře na pohovce, dveře na balkón byly dokořán, ptáčci cvrlikali tóny a já byla v povznesené náladě a šila jsem si, vzpomněla jsem si náhle na Švédsko. První mé myšlenky patřily Gustavovi. Ne, nechyběl mi. Nevzpomínala jsem na něj. Neměla jsem dokonce ani potřebu jej vidět. Vstala jsem z pohovky, vyšívání odložila na mahagonový stolek a rozešla se k balkónu. Naskytl se mi opět pohled  na naši nádhernou zahradu. Nick byl teď na hradě, pracoval a já tak byla doma sama. V klidu. A měla čas přemýšlet. Jemně zavlál vítr. Má modrá, dlouhá sukně se rozlétla okolo mne. Mé vlasy se taktéž rozvlály a já si připadala náhle tak šťastná. Bylo jaro, všude vše kvetlo, vonělo. Bylo vše čerstvé. A já žila v přepychu, bohatství, od všech starostí, které byly spojeny se Švédskem pryč.
Vzpomněla jsem si na svou rodinu, na Emily, která se již brzy bude vdávat a na Augusta. Jak se asi on má? A co Gustav? Stále mi na něm záleží? Ovšemže mi nebyl lhostejný a ráda bych se s ním někdy viděla. Ale nemiluji jej. Už ne. Sejde z očí, sejde z mysli. - staré a známé přísloví.
Namísto toho jsem si byla čím dál víc jistější, že bezmezně miluji Nicka. Že se na něj vždy těším, že mne jeho přítomnost přivádí do rozpaků, a že miluji jeho pohledy, jeho tělo a jeho duši. Přesto jsem žila v přesvědčení, že on mne nechce, že nejsem pro něj dost dobrá.  A že mne nikdy milovat nebude. Že jej budu muset nechat jít. Byla jsem tak moc zoufalá. Přitom jsem si přála jediné - aby mne miloval.

Uslyšela jsem dusot kopyt. Rychle jsem tedy seběhla schodiště a přiběhla jsem po kamenité cestičce k branám, kde za nimi stál posel. V ruce držel jakýsi papír. Poklonil se a předal mi jej. Poděkovala jsem. On hned na to zmizel. Co by to jenom mohlo být? Nedočkavostí jsem běžela dovnitř paláce. Tam jsem si sedla do kuchyně na kuchyňskou stoličku a horlivě začala číst.

Milá Marianno,
tak moc mi chybíš. To je už měsíců, kdy jsem tě naposledy viděl! Dodnes vzpomínám na ten den, kdy si tě král Nicholas Sabine odvedl, anižby o tom někdo věděl. Dost mne to vyvedlo z míry. A Gustava ještě více. Od té doby je zamlklý a tichý. Nikdo neví, co s ním je. Zjevně mu chřadne srdce. Odjela jsi mu ty. Ta, která jako jediná uchvátila jeho srdce.
Prosím, přijeď co nejdříve. Jsem nemocen, nebudu lhát. Nejspíš tu už dlouho nebudu. Přál bych si tě ještě před svou smrtí vidět. A Gustavovi by se určitě zlepšila nálada. Mohla by ses jet podívat i za svými sourozenci. Prosím, zvaž tuhle prosbu, všem, celému Švédsku moc chybíš.

Líbá tě,
August.

Seděla jsem jako opařená. Tak dlouho jsem si na ně nevzpomněla a zrovna teď, když se mi přeci jen po nich zasteskne, mi přijde dopis od mého Augusta. Byla jsem už rozhodnuta. Pojedu. I kdybych měla znovu vidět Gustava. Pojedu. August mě potřebuje. Chci vidět už svou milovanou rodinku. A Gustav...tomu třeba také pomohu, aby se jeho nálada aspoň na chvíli zlepšila.
Dopis jsem odložila na jídelní stůl, oblékla jsem si vlněný svetr, své oříškové vlasy jsem si zapletla do dlouhého copu a vydala se na procházku po zahradě, abych veškeré informace vstřebala.
Večer, když přijel Nick a povečeřeli jsme, všiml si dopisu. Ihned, anižbych stačila zareagovat, sáhl po něm a začal jej číst. Nic. Žádná emoce.
"Mari, pojedeš tam?"
"Chtěla bych. Už jsem dlouho všechny neviděla. Tak jsem se tě chtěla zeptat..."
"Nemusíš mne žádat o svolení. Určitě jet můžeš. Ale pojedu s tebou."
"Děkuji. Ne, to není třeba, Nicku. Zvládnu to sama. Co bys tam dělal s Augustem nebo s mými sourozenci v chudobné chaloupce? Jen tu klidně zůstaň, aspoň si ode mne odpočineš a budeš mít větší čas na práci. Za pár dnů jsem tu zpátky."
Pohlédla jsem mu do těch jeho nádherných modrých očí. Tak moc bych si přála, abys mne miloval.
"Pojedu s tebou," řekl rázně a odešel od stolu.